Případ Böhmermann a naše svoboda

Je zajímavé, kolik - dejme tomu, že ne lží, ale nepravd - se rozšířilo v českých novinách ohledně případu Böhmermann. Podotýkám, že všechny informace přehledně seřazené i s odkazy na literaturu lze najít na německé i anglické Wikipedii i s mnoha odkazy na literaturu. Téma bylo přehledně zpravováno také např. v sérii článků na serveru Spiegel online. Z Wikipedie i ze Spieglu lze získat také úplné informace o zákonné úpravě, která je kamenem úrazu, včetně textu příslušných paragrafů. Všechno to trvá trošku sběhlému uživateli internetu cca 30 min. Proto nechápu, jak mohou někteří čeští žurnalisté tak strašně když už ne lhát, tak aspoň nepsat pravdu. Týká se to především souborné zprávy četky, odkud pak informaci zjevně převzalo moře dalších novinářů, mj. Robert Schuster a Zbyněk Petráček v Babišových Lidových novinách a Jan Jandourek dvakrát ve Svobodném fóru.

Proto považuju za nutné znovu výslovně upozornit:

Za prvé, není pravda, že by pan Böhmermann sepsal jen tak mírnix dírnix a z bujnosti potupnou a neslušnou báseň na Erdogana. Nýbrž je pravda, že pan Böhmerman reagoval na turecké stížnosti na jinou, tvrdou, ale zcela slušnou satitru na jiné německé TV stanici tak, že řekl: pane Erdogane (a implicite i milí diváci), tak tohle se u nás v SRN podle ústavy a zákonů smí. Jsou ovšem i věci,které se u nás nesmějí. Uvedu příklad (následovala potupná a hanobící báseň). Tak tohle se u nás naopak nesmí - cítíte ten rozdíl?

Upozornění tohoto typu je v tak zásadní věci jako svoboda slova v krajním případě na místě, na tom trvám. Šlo o příklad, ne o názor pana Böhmermanna na pana Erdogana.

Za druhé, objevila se srovnání (zejména u pana Petráčka) s případem Charlie Hebdo, jinde i s reakcemi na atentáty v Paříži a Bruselu. Považuji je vesměs za nesmyslné.

Karikatury Mohameda a namnoze sprosté a nejapné vtípky francouzského humoristického časopisu jsou projevem svobody slova. Projev svobody slova je také publikovat hovadiny (nikdy není hned na místě jasné, co jde hovadina a co ne, poznat to se dá většinou až ve veřejné diskusi), ale publikovat hovadiny není smyslem svobody slova a posláním svobodných novinářů. Jen to bez topho nejde. Proto jsou represe a vraždy novinářů, kteří využívají svobody slova k tomu, že píší a publikují hovadiny, útokem na svobodu slova stejně jako represe a vraždy těch, kteří píší správné a užitečné věci. Když se pokusíme z tohoto hlediska zhodnotit počin pana Böhmermanna, nelze mu upřít legitimitu: chtěl ozřejmit hranici mezi tím, co je v demokracii přípustné a slušné, a co ne. Tj. ozřejmit to (taky) těm, kteří o demokracii nemají ani ponětí. Potom je na místě se ho zastat. Není na místě se zastávat např. karikaturistů z Charlie Hebdo, pokud v rámci svobody slova realizovali hovadiny, aniž by se výslovně upozornilo na tuto okolnost.

Za třetí: tady ovšem jde už vlastně o kriminální případ. Kriminální případ z věci učinila kancléřka Merkelová, když dala souhlas k trestnímu stíhání Jana Böhmermanna, ačkoli jí to zákon jako povinnost neukládal. Vydala ho trestnímu stíhání, a to z důvodů čistě politických, nikoli právních (nemůžu zas to, že v Německu mají tak pitomé zákony, je to pro mne úděsné novum). Nese za to politickou odpovědnost a měla by k ní být volána (pro pořádek opakuji, že rozhodovala vláda, při paritě pak rozhodl hlas kancléřky). Je legitimní se ve všem všudy a s plnou vahou zastat novináře, který je z politického rozhodnutí vlády vystaven trestnímu stíhání a pronásledování, protože satirickou formou upozorňoval na to, co se v Německu jako ve svobodné zemi smí, a co ne.

Za čtvrté: je s podivem, jak skoro každý český žurnalista cítí potřebu se od „toho sprosťáka“ lehce odtáhnout a demonstrovat svou mravní nadřazenost. A je to taky lehce ohavné. Jaká je teď vlastně situace v Evropě: po atentátech na Charie Hebdo se všichni, kdo chtěli být považováni za intelektuálně na výši zajíkali papouškováním „je suis Charlie“. Po dalších atentátech v Paříži proběhly veliké demonstrace, na nichž se shromáždili i všichni hlaváči z EU. Tatáž solidarita byla i v případě bruselských útoků. Je to pochopitelné a jistě i hezké. Nelze však přehlédnout, že je to vlastně projev jakési bezmoci, a ze strany evropských papalášů, taky paní Merkelové a prezidenta Hollanda, navíc i alibismu. Je to reakce ovcí, do jejichž stáda vletěl vlk a chvíli tam řádil. Na vlka to žádný dojem neudělá, naopak, vlk má radost. Proti tomuto masovému teroru jsme zatím bezmocní a neškodilo by se ptát, zda se na té naší bezmocnosti vedoucí představitelé EU svým postojem k migrační krizi nespolupodepsali. Je to smutné, ale je tomu tak.

Tady, v případě Böhmermann, je to ale úplně jinak: tady čelná politička demokratického evropského státu ustoupila nátlaku autoritářského tureckého politika, kterého momentálně k něčemu potřebuje, a z vlastního politického rozhodnutí zasáhla proti svobodě projevu ve své zemi. Přitom politika, která v ochraně unijních hranic spoléhá v první řadě nikoli na Unii, ale na Turecko, je riskantní a problematická. Je to hanebné jednání, protestovat proti němu má smysl, a protestovat se proti němu má a musí. Nemůžeme přece výměnou za jakési pofidérní bezpečí prodávat naši demokracii, na níž toto naše bezpečí ve skutečnosti spočívá. Rozhodnutí paní Merkelové se netýká jen Německa: je to precedens a týká se celé Unie. A zrovna v této věci bychom snad úplně bezmocní být nemuseli.

19. dubna 2016; psáno pro Svobodné fórum