ARCHIV

Česká politika a Evropská unie

Podle průzkumu CVVM je ochota českých občanů účastnit se na volbách do Evropského parlamentu malá a neustále klesá. V roce 2001 jich chtělo volit 65%, dnes je to jen 57%. Zato výrazně vzrostl počet těch, kteří jsou odhodláni k volbám vůbec nejít: v roce 2001 jich bylo 18%, dnes už 27%. Experti z CVVM podle toho usuzují, že skutečná účast by se nyní pohybovala mezi 32 a 36%, což zhruba odpovídá druhému kolu senátních voleb.

Náchylnost české veřejnosti ke skepsi vůči EP se dá vysvětlit tím, že je to instituce poměrně vzdálená každodennímu životu voliče a že navíc s ní zatím nejsou spojeny žádné praktické zkušenosti. To ovšem nevysvětluje, proč v průběhu dvou let klesla ochota volit a výrazně vzrostlo odhodlání voleb se vůbec neúčastnit. Nepochybně se o to zasloužila opozice, KSČM a ODS, která je nyní velmi silná, navíc i v této významné věci (smysluplnost EU a našeho členství v ní) jednotná a těší se podpoře prezidenta (dá se předpokládat, že skutečný odpor Václava Klause a jeho týmu vůči EU je ještě výraznější, než kolik může jako prezident dát najevo).

Přitom není sporu, že jakýsi problém je v Evropské unii samé. Zejména kritika „bruselského socialismu“ má reálný základ. Idea evropské integrace je zjevně přetížena, plány jsou dalekosáhlé, ale utopické a vůbec se nedaří je realizovat. Projevilo se to naposled v krachu jednání o evropské ústavě. V iráckém konfliktu vyšla najevo vnitřní nejednotnost Unie. Francouzsko-německý blok se pokouší udělat z ní alternativu k USA; zároveň si vybojoval v Unii jakési nadpráví (tolerance k rozpočtovým schodkům). Cesta k evropské jednotě je tedy věc dlouhodobá a dá se čekat, že bude trnitá.

Přesto je nutné a po všech stránkách užitečné, aby se Česká republika do EU zařadila. Evropský západ je přirozené prostředí, z něhož jsme byli v roce 1945 vytrženi (není pravda, že jsme z Evropy nikdy neodešli – pobývali jsme skoro padesát let vlastní vinou v Rusku). Základy EU vznikly po druhé světové válce jako reakce na evropskou roztříštěnost a osudové konflikty, k nimž v posledním století vedla. Základní myšlenka je správná. A proti těm, co ji – někdy možná z ne zcela čistých důvodů - chtějí uspěchat, je třeba se spojit s těmi, co si to nehodlají nechat líbit. Proto by česká politická reprezentace měla mít nějakou jasnou koncepci českého účinkování v integrující se Evropě. Místo toho opozice (především ODS a Hrad) ji berou jako pohromu, k níž bohužel není rozumná alternativa, zatímco vláda šplhounsky nabízí, že se připojí k tvrdému jádru „dvourychlostní Evropy“, kde bude její výlučnou rolí sloužit vyspělým evropským státům jako alibi vůči našim postkomunistickým sousedům, protože na víc nemá. Jedni skučí nad ztrátou suverenity, druzí se nabízejí jako prodejná děva. Realistická koncepce české politiky v EU (protože navzdory chmurným předpovědím prezidenta Klause i v EU se bude dělat politika a my budeme jejím subjektem) zatím chybí.

Jak mohou v této situaci dopadnout české volby do EP? Převahu získají ukáznění voliči (těmi disponuje KSČM a v menší míře ODS, strany „protievropské“). Do evropského parlamentu nastoupí za Českou republiku pár kverulantů. Unii to nepoloží, v štrasburském poslaneckém moři se tito lidé ztratí. Česká republika však nebude mít ve Štrasburku důvěryhodnou politickou reprezentaci, schopnou hájit její skutečné zájmy. Bude to rána pro Českou republiku, ne pro Evropskou unii.

10. ledna 2003