Prodáme Tchaj-wan Číně?

Tchaj-wanské ministerstvo zahraničí protestovalo proti znění smlouvy mezi Prahou a Pekingem (smlouva má orientálně květnatý název „Dohoda o navázání vztahu sesterských měst mezi Pekingem, Čínská lidová republika a hlavním městem Prahou, Česká republika“, anglicky „Sister City Agreement“). Sporná formulace, připomeňme si to, zní: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

Protest asi nebude mít valný účinek, protože pro české ministerstvo zahraničí Tchaj-wan jako státní útvar neexistuje od samého počátku, podobně jako Mnichovská dohoda, a navíc podle mluvčí ministerstva zahraničí „celá věc pravděpodobně půjde za Prahou, neboť je to její iniciativa“. Všichni politici, kteří pro smlouvu hlasovali, od sociálních demokratů až po první místopředsedkyni ODS Alexandru Udženiju, ovšem zase tvrdí, že výše uvedená formulace bodu 3 jen kopíruje odvěké stanovisko České republiky. Je nicméně pozoruhodné, že za prvé pražští papaláši neodkázali na „celostátní“ českou politiku vůči Pekingu jen odkázat, podobně jako to učinili v Dublinu nebo v Kodani (např. v preambuli „kodaňské“ smlouvy z roku 2012 je jen „The City of Copenhagen of the Kingdom of Denmark and the City of Beijing of the People’s Republic of China … acting in accordance with the principles of the Establishment of Diplomatic Relations between the Kingdom of Denmark and the People’s Republic of China“, „dublinská“ smlouva z roku 2011 je v tom prakticky identická, ani v jedné ani v druhé není ani slovo o žádném sesterství; a ani ve smlouvě mezi Washingtonem a Pekingem z roku 2011 není žádná formulace podobná té české – smlouva je úplně věcná, týká se spolupráce obou měst a ani o sesterství tam samozřejmě není řeč). Je taky příznačné, že nikdo z českých obhájců smlouvy od ČSSD až po ODS nedoložil apriorní tvrzení, že se česká politika vůči Číně doslova kryje s formulací v bodě 3 smlouvy, to jest s oficiózním čínským pojetím, a to kontinuálně od vzniku ČR. A pokud jí odpovídá dnešní česká zahraničněpolitická doktrína (utvářená triem Zeman- Zaorálek – Drulák), nechť to kompetentní politici na celostátní úrovni laskavě pěkně nahlas a závazně řeknou.

To ale není to nejdůležitější: nejdůležitější je, že formulace použitá v smlouvě mezi Prahou a Pekingem je bez ohledu na to, zda je naší státní doktrínou nebo ne, krajně problematická. A že zároveň zrcadlí chyby, které poznamenaly západní politiku od počátku sedmdesátých let minulého století.

Po druhé světové válce čínští komunisté s ruskou podporou porazili své čankajškovské oponenty a ustavili režim mocně inspirovaný stalinismem a jeho marx-leninskou ideologií, režim, který si brutalitou a nelidskostí se stalinským přinejmenším nezadal. Čína však byla pro ruské imperiální choutky příliš velké sousto, a od konce padesátých let se začala výrazně emancipovat. Na počátku sedmdesátých let už byly čínsko-ruské vztahy na bodu mrazu. Spojené státy tehdy využily situace a své vztahy s Čínou k velkému rozčilení Ruska výrazně „normalizovaly“. Začalo to za Nixona a Henryho Kissingera, skončilo formálním obnovením diplomatických styků v r. 1979. Bylo to pochopitelné a politicky správné. To jest bylo realistické a politicky správné uznat, že Čína je ČLR, i když povaha režimu, který tam vládne, je odpudivá, protože je postavený na základech pro západní demokracie nepřijatelných. Přes to přese všechno představuje i pro Západ od té doby dodnes Čínu on. Čínský režim se od té doby se trochu změnil (nikoli ve své podstatě), a Čína jako stát hospodářsky a v důsledku toho i mocensky neobyčejně posílila, což správnost toho západního rozhodnutí potvrzuje.

„Čínská republika“ se na Tchaj-wanu poté, co komunisté ovládli čínskou pevninu, udržela jen díky americké podpoře a pomoci. Čankajškův režim nebyl ani náhodou demokratický, ale v zásadě pro něj platilo to, co řekl kdysi Winston Churchill o Frankově Španělsku: režim je to nepřijatelný a žít bych tam nechtěl, ale kdybych si musel vybrat mezi ním a komunistickým Ruskem, nebudu váhat ani minutu. I Tchaj-wan projevil životnost, od sedmdesátých let se hospodářsky mohutně rozvíjel, od poloviny osmdesátých let se navíc kontinuálně proměňoval v dnešní stabilní demokracii.

Americká politika a politika amerických západních spojenců ovšem vycházela a vychází vstříc čínskému tlaku ještě o něco víc, než bylo vhodné a slušné. Přistupovat na čínský postoj tak, jak se to posledně stalo ve smlouvě mezi Prahou a Pekingem, je projev mnichovanství, kapitulantství před agresivní, nedemokratickou supervelmocí. Správné stanovisko je: ano, uznáváme, že Čína jste vy (tak trochu bohužel, ale to se ze slušnosti už nemusí dodávat), ale Tchaj-wan je demokratický stát, už tím patří k nám, má právo na suverenitu a jeho sloučení s ČLR je jistě možné, ale jen na základě nezpochybnitelného svobodného rozhodnutí jeho obyvatel. To, že si oficiálně říká „Čínská republika (Taiwan)“ je jistě zádrhel, ale ne takový, aby nám umožňoval ho jednoduše opustit a Čínské lidové republice prodat. Místo toho jej Západ prodal Číně už tak ze tří čtvrtin (pro spravedlnost je třeba přiznat, že Američané jsou v těchto věcech na rozdíl od ostatních poměrně zdrženliví, a opouštějí své spojence jen v krajní nouzi, když se ukáže, že se ti spojenci sami nedovedou vůbec bránit – viz Vietnam) a sesuv pokračuje: jakýmsi miniaturním signálem je i nynější smlouva mezi Prahou a Pekingem.

Na postoji pražské neformální koalice ANO – ČSSD – KSČM – ODS (ty tři z ODS, co byli proti, nelze brát vážně, dokud z toho nevyvodí důsledky odpovídající politickému významu celé záležitosti) je odpudivá mnichovanská proradnost, která je zároveň politicky nezodpovědná – něco podobného nás už v minulosti potkalo a může se nám to stát znovu). Nejde tedy o žádnou otázku „lidských práv“ an sich (i když s lidskými právy obyvatel Tchajwanu to jistě souvisí), ale o politický lapsus první kategorie. A to nemluvím o tom druhém, stejně důležitém, že to ze strany ODS znamená zbourání zásadní přehrady mezi polistopadovou demokracií a babišovskými Novými pořádky. To, že se tak stalo zatím jen v Praze, je velmi malá útěcha. Je to rázné vykročení.

1. března 2016