ARCHIV

(Ex)prezident je nahý!

Václav Havel obdržel v Indii Cenu Mahatmá Ghándího. To jej jako obvykle inspirovalo k celkovému zhodnocení naší civilizace: bilanci otiskly jako dokument páteční Lidové noviny.

Dozvíme se z ní, že Václav Havel si po třináctiletém prezidentování vyrazil na cesty a na dálnici spatřil spoustu kamionů, ženoucích se velkou rychlostí sem i tam. Na základě toho nazřel, že převážejí „zcela nesmyslně“ „tytéž produkty“. Pohled na osamělého muže, telefonujícího mobilem v přístavním areálu jakéhosi velkoměsta mu zase dal nahlédnout, jak nám chybí osobní mezilidský kontakt. Umění vytěžit z minima empirie maximum zobecnění je příznačné pro velké myslitelské osobnosti: vzpomeňme jen na Newtona a jeho jablko!

Dále se dozvíme, že se po skončení posledního prezidentského období Václav Havel musel naučit zacházet s jiným, modernějším počítačem, než jaký měl k dispozici na Hradě. A také s jiným, modernějším mobilem. Musí teď řídit auto, které se podstatně liší od toho, s nímž jezdil před třinácti lety. K tomu je třeba prostudovat hromadu manuálů, které mu brání v jeho poslání – v úvahách o smyslu vlastního bytí. Tuto skutečnost je možno pojmout z nejrůznějších hledisek: např. autor těchto řádek si nemůže dovolit tak moderní počítač, tak moderní mobil a tak moderní auto, protože na ně nemá. Exprezidentovi je nicméně nezávidí, protože taková zařízení vůbec nepotřebuje a k ničemu by je nevyužil. Má tedy víc času na úvahy o smyslu vlastního bytí. Ještě víc času má pak obyvatel Rwandy, který si nemůže dovolit počítač, mobil ani auto.

Zvládnutí moderní techniky je taky otázka věku. Např. moje již dospělé děti umějí s počítačem zacházet neskonale lépe než já a s velkou chutí mi to dávají najevo. S úžasem jsem zjistil, že „ixpéčka“ jakž takž ovládá i moje tříletá vnučka a nemachruje na mne zatím nejspíš jen proto, že má ještě jisté potíže s artikulací. Poslední věc je jistá vrozená tupost, pokud jde o práci s technickými vymoženostmi moderní doby. Není důvod, proč se za ni stydět (každý jsme nějaký), je však problematické z ní vyvozovat dalekosáhlé metafyzické závěry. Může se totiž stát, že pak nazíráme jako problémy soudobé civilizace, která neumí zodpovědně zacházet s vlastními produkty, něco, co jsou ve skutečnosti jen problémy starého bohatého člověka, který je zároveň, jak se to někdy stává, technický antitalent.

Z tohoto empirického zázemí dospívá exprezident k rozsáhlým ideologickým závěrům. Jsou dílem zelené (naše civilizace vykolejuje celou planetu z jejího stovky tisíc let se ustalujícího způsobu existence), dílem rudé (naše civilizace zbrkle prohlubuje ohromné propasti mezi svými jednotlivými okruhy; vlastnictví se odcizuje konkrétní lidské práci a největší vlastníci už téměř neošetřují žádnou konkrétní výrobu statků, ale jen miliardy elektronicky obletující zeměkouli). V tom Havel nezapře jako své ideové východisko obrozený stalinismus s lidskou tváří z šedesátých let: tenkrát u nás jeho proroci tvrdili, že nám sice chybí technický perfekcionizmus Západu, ale zato se dovedeme lépe vyrovnat s úskalími „odcizení“, které ho nutně doprovázejí. Rudá a zelená jsou barvy Václava Havla.

Naše metafyzická vina podle Havla spočívá např. v tom, že si nedokážeme představit život bez nejnovějšího typu auta. Jsem přesvědčen, že řeči o „bezhlavém konzumu“ nemají žádný reálný základ. Drtivá většina lidí si kupuje jen to, co opravdu potřebuje. Nemohu než argumentovat než vlastní zkušeností: přál bych si mít auto vybavené ABS, posilovačem řízení a airbagy, protože je to pro starého člověka bezpečnější a pohodlnější. Rád bych měl u počítače plochý monitor, protože mám malý byt (větší mít nebudu) a tím pádem taky málo místa na stole. A jsem přesvědčen, že podobnými ohledy se řídí drtivá většina lidí v této zemi a že když se v nich někdo pokouší kvůli tomu vyvolat jakýsi metafyzický pocit viny, je to nezměrná drzost.

Podle Havla vedlo Ghándího vědomí hrozby, jaké znamená „samospád civilizace“ k tomu, že varoval Indy před nebezpečím, jaké představují manchesterské textilní továrny nebo železnice. Díky tomu to dnes v Indii vypadá tak, jak to tam vypadá.

A závěr všech těchto globálních úvah? „Velké nadnárodní společnosti“ jsou ve skutečnosti jen zástupnými viníky zničujícího samospádu. Za nedobré obecné aspekty jejich působení jsme zodpovědni všichni. To je dokonalé: když řekneme, že jsme zodpovědni všichni, je to totéž, jako kdybychom tvrdili, že zodpovědný není nikdo. Navíc pokus vyvolat v lidech z našeho civilizačního okruhu pocit provinění za to, co se jim podařilo dosáhnout, je nezodpoěvdná intelektuálská onanie. „Nejhlubší kořeny většiny soudobých civilizačních problémů jsou ve sféře lidského ducha“. Obsažnost a objevnost tohoto odhalení vyplyne nejlépe, když ho srovnáme s jeho protějškem: nejhlubší kořeny většiny soudobých civilizačních problémů jsou ve sféře hmoty.

Nápravu světa máme tedy podle Havla hledat především v oblasti lidského ducha, lidského vědomí, v sobě samých. Výborně! Každý nechť začne sám u sebe, a měl by být vděčný za to, když mu jeho bližní v této sebereflexi pomůže. Proto si dovolím na závěr dva samaritánské poukazy ohledně exprezidentské sebereflexe.

Václav Havel v projevu prohlásil, že si nedávno přečetl projev, který držel, když dostal cenu Indíry Ghándíové. Odmyslí-li si určitou pro jeho dnešní vkus poněkud příliš suverénní notu svých tehdejších výkladů, musí říct ke své radosti, že s nimi v podstatě souhlasí. Tedy: prohlásil tehdy správné věci, s nimiž souhlasí i dnes. Navíc může s hrdostí konstatovat, že se od té doby zdokonalil: stal se ještě skromnějším. A pokud jde o nynější cenu? „V skrytu duše si nejsem jist, zda si ji zasloužím. Jsem si však jist, že si ji zaslouží ideály, k nimž se hlásím.“ Přeloženo do češtiny to znamená: já si možná tu cenu nezasloužím, ale moje nápady rozhodně ano. Jára Cimrman nevynalezl sice žárovku, ale vlákno v žárovce, to už ano.

Velké hlavy (např. hlavy států) trpí fixní ideou, že kolem sebe musí šířit moudro. U některých je tato idea velmi zbytnělá a někteří na to vůbec nemají. Není hanbou, když hlava státu nemá na to šířit moudro, pokud to nedělá. Pokud to dělá, může se stát, že gloriola vysoké veřejné funkce vytváří mlžný opar, v němž banality vypadají jako filosofémata. Když pak funkce pomine a gloriola zmizí, octne se hlasatel moudrosti v situaci plže, který opustil svou nádhernou pestrou ulitu. A to, co mohlo dřív připadat někomu jako výron moudrosti, se po právu jeví jako směs hlouposti, pokrytectví a nadutého pohrdání bližními.

9. ledna 2003