Evropskou unii je třeba reformovat

Před časem se na mne obrátil šéfredaktor Konzervativních listů Jak Kubalčík s prosbou: „rád bych se vás dotázal na to, co uvádíte v samém závěru vašeho článku o migrační krizi – totiž že nutným krokem je další integrace EU. Já se obávám, že je to nemožné a že snaha o to nám bere čas a energii, která může (a s velkou pravděpodobností také bude) scházet při hledání, (snad) nalezení a (snad) realizaci nějakého řešení, které proveditelné je. Důvody, které mne vedou k přesvědčení o nerealizovatelnosti skutečného federativního uspořádání současné EU (tedy vzniku státního celku, ve kterém by se standardními procesy řešilo selhání politické reprezentace, jak zmiňujete) a které po mém soudu stále oplatí (a obávám se, že by přestaly platit jen po nějakém opravdu velkém téměř globálním otřesu), jsem se svého času pokusil popsat v přiloženém textu.“

Připomínám jen, že já jsem na konci svého článku „Migrační krize a naše společenství“ (část 1. zde a část 2. zde) napsal: „Jediným účinným a smysluplným řešením nynější krize EU není její rozvolnění, ale naopak její další integrace… Způsob řešení této integrace je něco, co se nedá jednoduše vyčíst z minulých zkušeností ohledně fungování národních států ani nadnárodních útvarů“. Text pana Kubalčíka, který není na webu k dispozici, přikládám (viz níže). Tolik úvodem.

Musím se přiznat, že jsem v tuto chvíli schopen vlastně jen v několika poznámkách trochu rozvést to, co jsem už napsal, ze svého osobního hlediska – tedy z hlediska jednoho občana jedné členské země EU.

K tomu, abych se úvahami „co s EU“ zabýval, mne přiměly dvě politické události z nedávné doby, které s Unií tak či onak souvisí.

První se EU týká přímo. Jde o podivný způsob, jak se její vedení vypořádalo (prozatím) s otázkou uprchlických kvót. Šlo o krajně významnou věc, a přestože bylo zatím zvoleno „jednorázové“ řešení a ne trvalé kvóty pro přerozdělování azylantů, také vlastně o precedens ve formálním smyslu. Tak významné rozhodnutí přijala kvalifikovanou většinou Rada ministrů vnitra EU (část zemí včetně ČR byla proti). Přitom tyto státy (jistěže nejen ony) mají nést důsledky unijní politiky, kterou významně ovlivnilo politicky nezodpovědné rozhodnutí německé exekutivy a kancléřky Merkelové, přičemž neměly možnost to rozhodnutí nijak ovlivnit a nenesou za ně žádnou faktickou zodpovědnost. Navíc v případě postupu vedení EU šlo o obezličku, protože bylo třeba obejít možnost, že by o věci musel rozhodnout následný summit Evropské rady, kde by byl zapotřebí konsensus představitelů všech přítomných zemí. Maďarsko a Slovensko se teď proti rozhodnutí odvolává k soudu EU a nová polská vláda dala najevo, že je nehodlá dodržet. Legitimita přijatého řešení je tedy problematická a jeho prosazení je ve hvězdách.

Druhá událost se Evropské unie týká jen zprostředkovaně, ale staví do otázky to, co od ní menší a slabší členské země z její východní Části očekávají. Do vojenské operace v Sýrii se víceméně s tichým souhlasem západních zemí zapojilo Putinovo Rusko. Západ (a tedy i EU) vzal zároveň potichu na vědomí, že tím je součástí jakési široké neformální protiextremistické koalice i Putinův chráněnec, režim syrského diktátora Bašára Asáda. A zároveň se Rusko dostalo ke spouštěcímu (a vlastně i regulačnímu) kohoutku migrační vlny, která zaměstnává Evropu natolik, že v příštích měsících a letech nebude nejspíš mít příliš času ani na to, jak se jeho ruský konkurent v této oblasti zabydluje, ani na jeho další iniciativy např. vůči Ukrajině. Takže místo aby se stávající bezpečnostní rizika, plynoucí ze situace na blízkém a středním východě a z migrační krize pro Západ, a tedy taky a v první řádě pro EU, snižovala, dá se očekávat, že ještě porostou.

Z obou příkladů je zjevné, že v tomto směru EU jako společenství zájmů i jako záruka bezpečnosti pro členské země, zejména ty z její východní části, příliš nefunguje.

Děje se tak v situaci, kdy pro tyto země k EU neexistuje žádná rozumná alternativa. Sami to nezvládneme, není kam utéci ani o koho jiného se opřít. Naším zájmem musí tedy být reforma EU. Základní předpoklady pro takovou reformu jsou dány. Evropská unie jako politické společenství je i naše věc. Stojí na liberálních a demokratických zásadách, v nichž se v evropském osvícenství zhmotnil duchovní odkaz křesťanské Evropy. Je to nejlepší uspořádání, jaké naše země ve své novodobé historii poznaly, a je otevřené změnám k lepšímu. Proto je třeba ji bránit.

Bráníme přitom zároveň společenství aspoň v základních věcech a relativně (všechno je relativní!) fungující, spořádané a bohaté. Bylo by pokrytecké to zamlčovat a nesmyslné a hloupé se za to stydět. Jistě z toho všeho, z bezpečí, funkčnosti a bohatství, zároveň plyne povinnost pomáhat všem, kteří jsou na tom hůř než my. Kdyby toho bezpečí, funkčnosti a bohatství nebylo, nemohli bychom pomoci nikomu. A obojí, zásady, na nichž naše společenství stojí, i jeho funkčnost a bohatství, spolu souvisí – to druhé je jen důsledkem toho prvního.

Zárodky EU vznikly v době, kdy byla Evropa vážně ohrožována a tísněna ruským bolševickým impériem. Je těžké se zbavit dojmu, že v devadesátých letech minulého století, poté, co toto ohrožení padlo a najednou už nebylo nutné překonávat vážné překážky, začala se Unie rozvíjet překotně a „do prázdna“. A v dnešní vážné krizi najednou připomíná politický subjekt, který má vůči těm, jež sdružuje, často dalekosáhlé a diktátorské ambice, a zároveň je vůči nim, a co je ještě horší, i navenek, v zásadních věcech dosti bezmocný. Obojí jde ruku v ruce. Není uspokojivě zajištěna technika, jíž by se generovala politicky legitimní rozhodnutí. Neexistuje dostatečná zpětná kontrola výkonu moci. Obtížně se prosazuje veřejná kritika výkonu moci, která by měla nějaký faktický politický dopad. Unie nedisponuje dostatečně silnými vlastními, neodvozenými pravomocemi a tedy ani žádnou vlastní, neodvozenou legitimitou. A neexistuje vlastně v pravém slova smyslu ani žádná „evropská veřejnost“ s dostatečnou politickou vahou. Vazba mezi „lidem“ a politickou reprezentací nefunguje.

Je zjevné, že pouhé kopírování dosavadních porůznu vyzkoušených modelů (federace, konfederace, Spojené státy evropské ap.) nebude k ničemu, ty normativní politologické termíny jsou jen jakási „ztuhlá historie“, a tady je zapotřebí vytvořit něco nového, nevyzkoušeného a z historického hlediska v některých ohledech neuskutečnitelného. Jenže politika je vždycky aspoň v něčem uskutečňováním neuskutečnitelného, jako každá tvorba. Poučení z dějin je jistě nutné, ale jenom s ním určitě nevystačíme. Bohužel je zároveň nutné vzít v úvahu, že mezinárodně politické okolnosti, za nichž by to vše, tedy zásadní reforma EU, bylo třeba uskutečnit, jsou krajně obtížné.

Je zjevné, že návrat od EU k národním státům je pro východní země neuskutečnitelný, protože by to byl jednak návrat od liberální demokracie k něčemu daleko barbarštějšímu a primitivnějšímu, a jednak, co si budeme povídat, byl by to aspoň pro nás a pro naše nejbližší „postkomunistické“ sousedy návrat hlavně k jednomu národnímu státu, totiž k tomu ruskému (řekl bych, že naši domácí hlasatelé návratu k „národnímu státu“ o tom v skrytu duše vědí a v skrytu duše si to dokonce často přejí). Zároveň to, co je dnes nosnou ideologií EU, je velmi ovlivněno podivnou ideologií Pravdy a Lásky, multikulturality a politické korektnosti (jakési pseudonáboženství, které vůbec není český a „havlovský“ produkt, jeho zdejší hlasatelé kdysi jen vycítili, co je v Evropě zrovna „ve vzduchu“). Měli bychom Evropu (a v tom rámci i EU) učinit více funkční, a tedy zároveň integrovat a bránit, a to před vnějšími nebezpečími a v mnohém ohledu a možná hlavně i před námi samými, před naší dezorientovaností a bezbranností. To je jistě pole budoucího působení hlavně pro odborníky a pro politické iniciativy napříč Evropou. Snad pro to však můžeme snad něco udělat i my laici v jedné malé východní zemi EU - ve veřejné debatě (tak veřejné, jak je to v současné době v našich silách). Tedy upřímně řečeno, bez naší spoluúčasti (také bez naší spoluúčasti) to nepůjde, na tom stojí demokracie. Což je smysl těchto řádek.

6. ledna 2016; psáno pro Konzervativní listy