Probudí se české demokratické strany?

V souvislosti s víkendovým volebním kongresem ODS se pro komentátory „zleva“ i „zprava“ znovu otevřela otázka: jaké vyhlídky má vlastně „česká pravice“. Píše o tom např. Alexandr Mitrofanov v úterním Právu („Starý prach a provařená pravice“). Před dvěma měsíci si podobnou otázku kladli komentátoři i veřejnost nad sněmem TOP09.

Obě strany v letech 2012-14 těžce postihlo politické zemětřesení Velké protikorupční revoluce. Vzhledem k dosavadním více než skrovným výsledkům velkých „korupčních“ kauz, které se tehdy otevřely, se už dnes dá říci, že to byla to mj. i největší a nejúspěšnější dezinformační kampaň po roce 1989, trošku srovnatelná s tím, co se u nás naposled dělo v letech 1945-8. Jen trošku, samozřejmě (tedy aspoň jak se zatím zdá, ještě není všech dnů konec), tenkrát to mělo strašlivé důsledky.

Ve skutečnosti nejvážnější problém, který Českou republiku po roce 1989 potkal, vůbec nebyla korupce, ale trvale nefunkční politika. Není divu, česká společnost byla z předlistopadových dob postižena trvalou nedůvěrou k ní a tuto nedůvěru ještě posílil svými utopickými představami Václav Havel a lidé kolem Charty77. Byla to pro českou demokratickou politiku velmi nešťastná startovní pozice.

Během následujících třiadvaceti let se v zákonodárných sborech jen velmi obtížně dařilo utvořit funkční vládní většinu. Vázla komunikace ve společnosti, neexistoval dostatečný konsensus mezi demokratickými politickými stranami. Politika jako prostředek vyrovnávání a usmiřování konfliktů ve společnosti nefungovala, konflikty se spíše ještě vyostřovaly.

Odmítnutí politiky nakonec vyústilo v komiksovou babišovskou story o politicích, kteří nemakali a kradli, a proto je třeba s politikou jako takovou zúčtovat. Babiš proto získal sympatie, případně dejme tomu blahovolnou neutralitu havlovské lobby, která měla od devadesátých let slušné pozice v médiích (a zčásti i v „orgánech činných v trestním řízení“).

„Pravice“ nakonec už jen s vypětím všech sil držela ztracené pozice. Hájení ztracených pozic je i v politice kontraproduktivní - proto měl její odchod z vládního výsluní povahu politického převratu (jistěže demokratického, i politický převrat může být demokratický, viz události z přelomu let 1989-90). A tak dnešní demokratická opozice nemá v PS ani čtvrtinu křesel. V médiích se lépe prosazují babišovci, posthavlovské společenství Pravdy a Lásky, svůj vliv si udržela i ČSSD. Politické preference jsou od třetího kvartálu roku 2013 v zásadě setrvalé a není velká naděje, že by ODS a TOP09 mohly v dohledné době výrazně posílit.

Komentátoři (naposled Alexandr Mitrofanov ve zmíněném článku z Práva) hovoří o úvahách ohledně vzniku „tzv. nové pravice“, která by měla mít šanci zaujmout pozice té nynější, „provařené“. Myslím, že něco podobného by bylo kapitulantství a přistupování na pochybnou logiku Velké protikorupční revoluce. Že se sebou stávající opoziční demokratické strany musí něco udělat, je ovšem zjevné.

Změna – na personální pozici, jistě, ale personální změny jsou významné – se udála v TOP09: z předsednické funkce odešel Karel Schwarzenberg, spjatý s havlovskou tradicí. Je otázka, co vlastně s TOP09 bude. Pan Mitrofanov v té souvislosti klade řečnickou otázku, kdo může brát vážně Miroslava Kalouska jako hlasatele a soudobé vtělení Havlovy pravdy a Lásky. Ve skutečnosti česká politika nepotřebuje žádné inkarnace havlovské Pravdy a Lásky, ale schopné a aktivní politiky. Přistupovat na mediální karikatury jen proto, že je političtí oponenti dotyčného pořád dokola opakují, je slušného a racionálního člověka nehodné. Strana nemá mít v čele inkarnaci, ale předsedu. A v politice nejde ani o soutěže politické krásy (viz různé žebříčky popularity, kterým v minulosti dominovali nepříliš významní politici), ani o kýčovité banální ideologie, které nikdy v minulosti nedokázaly to hlavní, totiž přesvědčit a přitáhnout dostatečný počet lidí.

Úplně stejně, ne-li víc neplodný je ovšem „klausismus“, ideologie, podle níž jsou dějiny lidstva neúprosným bojem mezi „socialismem“ a „kapitalismem“, „levicí“ a „pravicí“. Smyslem demokratické politiky není nová verze třídního boje. Demokratická politika je ve skutečnosti „stýkáním a potýkáním“ socialistů s liberály a konzervativci, pojmy „pravice“ a „levice“ jsou relativní a proto bezobsažné, a v té bezobsažnosti se podobají Pravdě a Lásce.

Víkendový kongres ODS naznačil (zase jen v personální rovině), že snad i tady se něco hýbe: z funkce prvního místopředsedy odešel Jan Zahradil, ztělesnění toho nejhoršího, co strana v minulosti představovala.

Základní problém celého polistopadového vývoje spočíval v tom, že se nepodařilo vytvořit jakýsi nekodifikovaný společný základ, na němž by se bez velkého domlouvání dokázali v určitých pro stát důležitých věcech sjednotit účastníci demokratické politické soutěže. Dnešní triumf útočných, cynických populistů, jako je Miloš Zeman nebo Andrej Babiš, v domácí i zahraniční české politice je toho důsledkem. A trpí jím všechny demokratické strany stejně.

Na vzniku naší dnešní politické krize se podíleli politici zprava i zleva. ČSSD nezodpovědně rozpoutala Velkou protikorupční revoluci, která otřásla základy české demokracie a jí samé se nakonec úplně vymkla z rukou. Je čas pro jakousi všeobecnou a tichou reflexi, v níž každý (a tedy i ČSSD) začne u sebe. Výchozí otázka je: jak jsme mohli (všichni, jeden jako druhý) svobodu a demokracii, která nám v roce 1989 bez našeho velkého přičinění spadla do klína, za uplynulých 26 let prošustrovat do té míry, že dnes stojíme uprostřed krize, která otřásá celou Evropou, jako nahý v trní? Jsme ochotní si to uvědomit, litovat toho, a aspoň něco v tomto smyslu společně dělat? A na čem se dokážeme dohodnout? To je otázka těchto dní a této doby.

Pozn.: A nakonec mi dovolte upozornění a pozvání: také o těchto věcech bych rád hovořil jako jeden z pozvaných účastníků na diskusním večeru, který pořádá spolek TOPAZ v úterý 26. ledna t.r. v 19.00 v aule Tyršova domu, Újezd 450/40, Praha 1. pod názvem

Pozvánku najdete zde.

19. ledna 2016; psáno pro Echo24