indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.1. - 10.1. 2016

Kultura a systém víry Vlastimila Vondrušky

V souvislosti s migrační vlnou se u nás rodí nová ideologie, něco jako moderní, česká obdoba marxismu-leninismu. Nazval bych ji pracovně „buranismus“. Je národní formou a internacionální obsahem (naši visegrádští sousedé jsou na tom podobně, a kdybychom se podívali např. do Francie, našli bychom možná něco podobného i tam). Její líhní jsou různé iniciativy na obranu „našich hodnot“ před nebezpečím z jihovýchodu, které nás nyní hrozí zavalit. Kryje ji pod svými ochrannými křídly prezident, zvolený před dvěma lety v lidovém hlasování v rauši Velké protikorupční revoluce. Je významné a typické, že v čele ideologů – jak to bývá v Česku zvykem – stojí historici, totiž, abychom jim nekřivdili, vlastně jeden, Vlastimil Vondruška. Publikují ho hojně v Babišově frontě Dnes, velký rozhovor s ním nyní přineslo Právo. Název (který jistě nevytvořil, název rozhovoru je věcí redakce, ale byl věrně odvozen z toho, o čem pan Vondruška hovořil), zní: „Pokud islám ovládne Evropu, bude to kvůli naší slabosti.“ Sugeruje to dojem, jako by Evropu dobývalo něco jako Džingischánova vojska. Ve skutečnosti se sem nekontrolovaně valí statisíce bezprizorných a jistě taky zmanipulovaných lidí z území devastovaných mnohaletou válkou a rozvratem. Kdo všechno je manipuluje, není úplně jasné. Máme proti nim co postavit – to zároveň znamená co jim nabídnout, kromě jakéhosi podílu na našem blahobytu, podílu, který jim záhy bude připadat příliš skromný?

Názory pana Vondrušky jsou zrovna v tomhle ohledu příznačné a úděsné. Bude třeba se jim věnovat soustavně, zde jen několik citací a předběžných poznámek.

Pan Vondruška například říká: „soužití zcela odlišných kultur a systémů víry nemůže být nekonfliktní.“ Je mi líto, ale jsem v tom na rozdíl od učeného historika primitiv: např. davové osahávání žen na ulici není pro mne projevem odlišné kultury a systémů víry, nýbrž projevem prasáctví.

Nebo: „Islám je historicky o šest set let mladší než křesťanství. V lecčem se dnes chová tak, jak se chovala křesťanská společnost na přechodu od středověku k novověku. Proto si nedělejme iluze, že náboženská válka, která se odehrává na Blízkém východě, se nepřenese sem.“ Pan Vondruška je mistr banálních a falešných pseudohistorických analogií. Vida, tak islámský svět zažívá nyní svou reformaci. Čím se pan Vondruška liší od fanatických islamistů? Hlavně tím, že oni při vší problematičnosti svých idejí nemají k tomu, na čem jejich společnost stojí, tak hluboké opovržení jako lidé typu pana Vondrušky ke křesťanství. Není divu, cpali jim to do hlav za totáče, dopadalo to tehdy na úrodnou půdu nakypřenou a prohnojenou mladočeským a národně socialistickým šovinismem, a dnes to vydává takovéhle odpudivé květy. Společnost, kde budou dělat imámy lidé jako on, mi připadá ještě děsnější než islámský stát. Ostatně jsme to tu už jednou skoro padesát let měli.

Nebo: „Římskou říši rozvrátili Germáni, protože ztratila sílu a vitalitu. Kdyby na ni útočili o dvě stě let dříve, neměli by šanci.“ Další falešná banálně historická analogie. Je zajímavé, kolik se u nás teď vyrojilo nostalgiků za prohnilým starověkým impériem. Bylo by dobré zároveň vidět, že to, co na jeho troskách mj. i péčí těch „Germánů“ vyrostlo, středověká křesťanská Evropa, bylo o mnoho lepší a vyspělejší, a že od jejího ustavení k osvícenství a k moderní liberální demokracii vede přímá cesta. Síla a vitalita je fajn, ale pokud je postavena na shnilých idejích, nebude k ničemu. Nehledě na to myšlenky, které předkládá veřejnosti pan Vondruška, jsou právě jen bezděčným a zarmucujícím projevem „ztráty vitality“.

Nebo: „My si často namlouváme, jak je Amerika v tomhle skvělá. Samozřejmě že nezvládla vůbec nic. Copak se v Americe podařilo vytvořit opravdu jednotnou společnost rovnosti? To ani náhodou.“ Jistě, i tyto floskule se historik Vondruška, další bojovník proti americkému imperialismu, naučil za předminulého (bolševického) režimu. Charakterizují daleko víc toho, kdo je pronáší, než to, čeho se týkají. Jak je možné, že našinci všeobecně a (někteří) čeští historici zvlášť jsou tak nezřízeně sebevědomí? Jakási pokora a skromnost patří přece ke „kultuře“. V jejím absolutním nedostatku se my Češi, obyvatelé „tvrze demokracie ve střední Evropě“, islamistům podobáme víc, než tušíme.

Nebo: „Menšiny musíme respektovat, ale rozhodně ne na úkor práv většiny. I diskuse na toto téma se přiostřuje a místo argumentů znějí iracionální výpady. Pokud se má Evropa zachránit, musí se i v této oblasti udělat pořádek. Ovšem výhradně cestou demokratickou.“ Menšiny je tedy třeba vzít u huby, ale musí se tak stát výhradně cestou demokratickou. Ve skutečnosti prostor pro menšiny vzniká z divokého prostoru, kde platí právo silnějšího a pěstní právo, jedině a výlučně tím, že většina dobrovolně omezí práva, plynoucí z její většinovosti, ve prospěch menšin. To, že se návrat k divošským poměrům, kde platí právo silnějšího, děje demokratickou cestou, ten návrat nijak neospravedlňuje. I když v nejnovějších dějinách se to občas děje, jenže sama ta demokratičnost bývá vždycky velmi problematická – viz rok 1933 v Německu či únor 1948 u nás. Demokratičnost cesty se totiž odvozuje taky od toho, co bylo tou cestou zavedeno. Jinak by se demokratickou cestou dalo nakonec zavést i lidožroutství.

A konečně: „Teokratická společnost islámu má Alláha a jasný cíl, bojovat za svou víru. Evropa v podstatě nemá za co bojovat. Společné evropské hodnoty nikdo nedefinoval, pokud nepočítáme plytké fráze, které prostí lidé nechápou a nepřijali je. Bojovat můžete jen za to, čemu opravdu věříte. I stát je silný, pokud nabízí lidem srozumitelné myšlenky. To nemusí být jen náboženství či demokracie, ale především společná historie, tradice a jazyk. Evropské státy samostatně fungovaly, protože měly své tradice. Ale Evropa jako slepenec je duchovně prázdná.“ Tak především, stát nemá co nabízet lidem myšlenky, nabízet lidem myšlenky mohou jen jiní lidé. A dále, je tu jakési základní nedorozumění. Co je to za víru, jejímž základem je společná historie, tradice a jazyk? To, v co člověk věří, je vždycky něco, co dosud není a naší vírou se to uskutečňuje, tím, že za ni bojujeme a že se za ni v případě nutnosti i obětujeme. V tradice a jazyk se nedá věřit. A taky např. národní státy, na něž se pan Vondruška odvolává, jsou to, co bylo, a co je dnes třeba překonat, protože to v krizi, jako je ta dnešní, nestačí; znamená to regres a návrat k minulosti. Věřit znamená věřit v budoucnost.

Na myšlenkách pana Vondrušky je nebezpečné hlavně to, jak vypadají na první pohled „normálně“ a „samozřejmě“. Ale nenechme se klamat. Víra (jakákoli, nejen ta náboženská, a to je pro nás křesťanská víra) znamená věřit ve věci nesamozřejmé a „nenormální“. Nesamozřejmé a „nenormální“ jsou proto, že dosud vlastně nejsou a nabývají skutečnosti a váhy teprve tím, že v ně věříme.

11. ledna 2016; psáno pro Svobodné fórum