„Miláčkové, klid, my vás teď jen vopícháme“

Německo (a zdá se, že nejen ono) má zrovna s migrací jeden dílčí, ale nepříjemný problém. Během silvestrovské noci utvořili mladí muži (zdá se, že mezi nimi bylo hodně uprchlíků z Blízkého východu) při oslavách v některých velkých německých městech (nejmohutněji se slavilo V Kolíně nad Rýnem) jakési lehce organizované skupiny, jejichž cílem byla „družba“ s domorodci ženského pohlaví - slovo s oblibou používané ruskými zkrašlovateli vlastních dějin pro sexuální řádění ruských vojáků v té části Německa, Rakouska a Maďarska, kterou ve válce obsadili. Heslem v tomto dnešním případě nebylo ani „Proletáři všech zemí, spojte se“, ani „Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, ale poměrně přímočaré „Miláčkové, klid, my vás teď jen vopícháme“ (cituji dle Práva, zaznamenáno v Kolíně n. R.).

Obdivuji jazykovou vybavenost těch mladých lidí, já bych to do němčiny přiměřeně přeložit nedokázal. Ovšem, vystudoval jsem germanistiku na FF UK v druhé polovině padesátých let, byla to neuvěřitelně prudérní doba a něco takového nás tehdy neučili. Dnes je to asi součást turistických baedekerů, tedy aspoň některých.

Sama věc by se neměla přeceňovat. Jen do Německa se letos přesunulo cca milion uprchlíků, údajně asi ze 40% (ne li z více) jsou to mladí muži. Rodiny v zdevastovaných blízko- a středoevropských oblastech se na ně často skládají v naději, že se jim podaří v novém domově uchytit a pak je přitáhnou za sebou. Tisícihlavý dav znamená necelé 3 promile z příchozích mladíků, není to až tak významná část. Ti mladí lidé přicházejí z hodně dejme tomu jednoduššího prostředí, žijí teď v jakési klauzuře, setkávají se v novém prostředí s takovými tuzemci i usedlými přistěhovalci, kteří by už v minulosti velmi rádi realizovali nějaký podobný družební projekt, jen jich na to bylo dosud moc málo, a příležitost, jak se ukazuje, dělá nejen zloděje. Vidět za tím teroristické spiknutí je paranoidní nesmysl. Je to ovšem něco, s čím bylo možné předem počítat, zvlášť když se sebevědomě prosazuje zásada „wir schaffen das“. Taky bych neřekl, že to má něco bytostně společného s islámem, proč? Jen se znovu a dost výrazně ukázalo, že dobře míněná sociální vstřícnost může mít zkrátka leckdy nepředvídané důsledky - paní Merkelové a různým zapáleným dámám, zasaženým soucitem a touhou pomoci strádajícím, doporučuji film slavného španělského režiséra Luise Buñuela Viridiana, který je přesně o tom. Dá se bez problému stáhnout na internetu.

Sám problém není tedy až tolik zajímavý, zajímavé je, jak se s ním kompetentní německé orgány (policie) a média vyrovnávaly, respektive vůbec nedokázaly vyrovnat, protože to tak trochu vypadá, že i vyspělá demokracie, jakou ta německá bezesporu je, má teď své problémy.

Nejprve zavládlo v „elitách“ jakési tiché a spontánní srozumění celou věc prostě zatlouci. To ovšem, jak se ukázalo, nejde: zatloukla ho např. ZDF (a pak, když se to přece jen provalilo, se za to horem dolem omlouvala - na regionální úrovni se to totiž v médiích zatlouci nepovedlo); zatloukala ho tak trochu policie v Kolíně n. R. (nějak nevěřím, že by to byl projev policejní svévole, nekrytý politicky, to v Německu taky není možné, takže když teď má ředitel kolínské policie problém, řekl bych, že je přesně v roli, jíž se německy řekne „Sündenbock“. Navíc se ukázalo, že něco podobného, i když ne v tak výrazných rozměrech, se odehrálo i v dalších západních městech. Na pováženou je, že političtí manažeři nynějšího německého Schlaraffenlandu Mutti Merkelové mají jakési cukání obětovat svobodu projevu a informací (o policii raději ani nespekuluji) multikulturalitě, politické korektnosti a celoevropské Pravdě a Lásce. Podobně se vypořádával s nepříjemnými skutečnostmi zkomírající komunistický režim v ČSSR ve „zlatých šedesátých“ (dokud to šlo, zatloukalo se, nakonec to ovšem prasklo s velikou ostudou a k veliké legraci veřejnosti, která režimu už ani náhodou nebyla nakloněna; v Německu je loajalita veřejnosti k vládě větší; pochopitelně, je demokraticky zvolená).

Když se vše provalilo, poskytla kolínská primátorka německým ženám hraběcí rádu, aby si útočníky držely nejmíň na délku paže od těla. Řekl bych, že v tak vypjatých okamžicích, jako byly ty v silvestrovské noci, je od toho spíše policie. Ta ale nějak nebyla k dosažení. Politicky uvědomělé a emancipované intelektuálky pak držely demonstraci pod heslem: sexismus ne, rasismus ne. Dávají najevo, že když protestují proti tomu, aby je rozdováděný dav v noci na náměstí osahával na intimních místech a zbavoval spodního prádla, ještě vůbec to neznamená, že by snad byly rasistky. Vypadá to, jako by si chtěly opatřit alibi. Navíc sexismus, pokud se dobře pamatuji, je např. to, když šéf pohlíží na zaměstnankyni vilným pohledem, když muž pustí v tramvaji ženu sednout nebo když jí dává přednost ve dveřích (z modropunčochářského hlediska totiž platí presumpce viny: dá se předpokládat, že ho k tomu vedou nekalé úmysly). To, co se odehrávalo v Kolíně n. R. a jinde, je ovšem něco kvalitativně vyššího.

Kdysi, v dobách méně pokročilých, platilo, že ženy je třeba bránit, protože jsou slabší. Dnes i tohle nejspíš platí za sexismus. Tím se otvírají cesty k „družbě“. Nevím, zda svět, kde vládne tato pitomá ideologie, je nějak výrazně lepší než svět islámských fundamentalistů.

9. ledna 2016; vyšlo ve Svobodném fóru