Hranice vede napříč koalicí i opozicí

Podle prezidenta Zemana je "tahle země naše a není a ani nemůže být pro všechny". Jak chápete tento závěr jeho vánočního vystoupení?

Zemanův „vánoční projev“ je brilantní výkon politické propagandy. Pan Zeman má přesně to, co chybí Babišovi, a jako dvojice manažer - propagandista by byli smrtící tým. Naštěstí není schopen se ovládat natolik, aby se čas od času nedopouštěl různých pussyriotismů a peroutkismů, což mu výrazně ubírá na lesku. Závěr ovšem i tak na mnoho lidí zapůsobí: tahle země je naše a nemůže být pro všechny. Přitom i když je tahle země naše, neznamená to, že bychom nemohli tu a tam taky někomu pomoci, je to otázka míry. A když tu a tam někomu pomůžeme, nedáváme tím ještě nutně najevo, že tahle země je úplně všech. Mimochodem, zaujalo mne, že tajné služby zjišťují pro prezidenta, jak se připravují transparenty na demonstraci v místě, kam se zrovna chystá vyrazit. Vzdáleně mi to připomíná případ Nagyová.

Zeman si u veřejnosti polepšil. Před rokem mu důvěřovala asi třetina lidí, teď je to více než polovina. Lze to vedle jeho častých návštev krajů přičíst právě i tomu, že přiživuje xenofobní nálady?

Otázku chápu jako řečnickou. Pan prezident ty nálady nejen přiživuje, ale zároveň i vytváří. Migrační vlna je pro něho pravé požehnání. Všimněte si výstavby jeho projevu: blbá nálada je konečně ta tam, vymanili jsme se ze spárů zrádné pravice; ekonomicky rosteme nejvíc v EU, máme druhou nejnižší nezaměstnanost, rostou mzdy, porostou dokonce i důchody. Ženeme se mílovými kroky do skandinávského ráje. Dokonce i v zahraniční politice jsme konečně dosáhli průlomu, skamarádili jsme se s mocnou Čínou. Je tu jen jedna jediná temná skvrna, a to je „migrační vlna“. Čelíme organizované invazi mladých mužů, kteří místo aby bojovali doma proti islámskému státu, valí se k nám. Pan prezident má konečně své velké téma. Obávám se, že červené karty a červené trenýrky proti němu tentokrát už nebudou stačit. A taky ne stavět proti heslu „tohle je naše“ pouhý opak: „vítejte všichni“.

Nesnášenlivost části společnosti vůči cizincům je projevem nedostatku vlastenectví, domnívá se filozof Jan Sokol. Je to tak? Co je podle vás vlastenectví?

Takovou definici nejsem schopný podat. Vím co vlastenectví není: vlastenectví není, když proti něčemu jinému, cizímu, svým způsobem novému, jsme schopni postavit jen svůj strach, svá plná kaťata. Mluví se o integraci uprchlíků do společnosti, jak té evropské, tak té naší. Integrace je možná tam, kde máme co jim představit a zároveň co jim nabídnout. Máme něco takového? Pokud ne, nepomůžeme si, ani když jim postavíme hráz - v takovém případě ji nakonec stejně protrhnou -, ani když je všechny pustíme. Hlavní problém nejsou imigranti, ale my. Zároveň samozřejmě platí, že pomoc musí být účinná, a k tomu patří i to, že musíme zvažovat své síly a možnosti. Jinak sobě uškodíme a nikomu už nepomůžeme.

Česká společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory - antiislamisty a sluníčkáře. Existuje třetí cesta?

O tom právě mluvím. Proti sobě stojí dva hysterické, vyhecované tábory, připravené se poprat. Ten prezidentův je v mocenské výhodě. Je to jako před fotbalovým zápasem. Chybí to, co v Česku tradičně chybí skoro vždycky: střízlivost a politická rozvaha. Nejde jen o to, vyvažovat mezi nějakými dvěma krajnostmi a hledat kompromis: ani jeden tábor totiž nemá pravdu. Máme povinnost pomoci uprchlíkům, tedy těm, kteří se tak trochu i našim přičiněním octli v nouzi. Máme taky povinnost pomoci i našim silným spojencům, i ti se v nouzi ocitli tak trochu vlastním přičiněním - je to i v našem zájmu, nepřejeme si rozvrat EU. A musíme brát přitom v úvahu naše možnosti, protože pomáhat musíme taky sobě samým. Ani na tom není nic špatného.

Polovina Čechů a Češek si myslí, že se kvůli uprchlické krizi zhorší vztahy s Německem. Čtyři pětiny lidí německou politiku vůči běžencům nechápou. Téměř tři čtvrtiny dotázaných si myslí, že sousední země situaci nezvládne. Sedm z deseti dospělých nerozumí ale ani politice české vlády. Vyplývá to z prosincového průzkumu agentury STEM pro Česko-německý fond budoucnosti. Rozumíte tomu, co dělá Německo a česká vláda?

To, zda se kvůli uprchlické krizi zhorší vztahy s Německem, není otázka počasí, ale otázka Německa a nás. Přiznám se, že ani já německé politice (tedy politice kancléřky Merkelové) nerozumím: nejprve nalákala do Německa davy a pak se jim pokusila před nosem přibouchnout dveře. Považuji to za politicky nezodpovědné a překvapuje mne, že u našich sousedů v té souvislosti otázka politické zodpovědnosti zatím nebyla postavena. Nedovedu si představit, že by se Německo dokázalo s problémem nějak vyrovnat, aniž by to pro ně samé mělo vážné následky. Pokud jde o politiku české vlády, chová se k německým (a unijním) představám (např. o přerozdělování uprchlíků) krajně zdrženlivě a zdůrazňuje potřebu stabilizovat hranice EU a Schengenu. To je správné. Neusiluje o otevřený a vypjatý konflikt s Bruselem jako Maďarsko, Slovensko a teď zjevně i Polsko, a to je taky dobře. Problém vidím jen v jednom: nepřišla s ničím pozitivním. Například: Je i v našem zájmu pomoci přetíženým evropským zemím, jako je Německo a Švédsko. Aby taková pomoc mohla mít smysl, měla by se ale zároveň obnovit funkční schengenská a unijní hranice (hystericky odsuzované „ploty“ k ní prozatím tu a tam nutně patří, nepatří např. mezi Slovinsko a Rakousko), mělo by se stanovit, koho jsme schopni a ochotni přijmout a koho ne, a taky, jak se toho, kdo sem nepatří a indolencí unijních či národních orgánů se tu mezitím octl, efektivně zbavit. Jo a výše kvót by neměla být unijním zemím vnucována tak arogantním diktátem, jako se to stalo, byť jednorázově, posledně na Radě ministrů vnitra EU. Jde o citlivou záležitost. To je moje soukromá, osobní představa.

Někteří politologové hovoří o konci postkomunismu, protože se podle nich vytratily naděje a očekávání spojovaná s koncem minulého režimu. Lidé jsou frustrovaní a volí marketingové strany jako Věci veřejné a ANO, kde nejde o členství ani o program. Souhlasíte s tímto názorem?

Já říkám raději „předlistopadový“ než „minulý“ režim, protože polistopadová demokracie v mnoha ohledech už vlastně taky skončila. Lidé ztratili důvěru v liberální demokracii a její struktury, především politické strany. Už na počátku byla malá, postaraly se o to mj. i vůdčí postavy předlistopadového disentu, především Václav Havel. Jeho představy o tom, že hlubokou krizi „světa techniky a konsumu“ nelze překonat návratem k tradiční demokracii, nýbrž „existenciální revolucí“, jíž vstoupíme z nedokonalého „světa jsoucen“ do „říše pravdy“, jsou ujeté a utopické. I proto byla polistopadová demokracie velmi nedokonalá. A tak se frustrovaná veřejnost a postkomunističtí manažeři, kteří vycítili příležitost, jak rozšířit svou ekonomickou moc i o moc politickou, v minulých čtyřech letech spontánně spojili v druhé vlně „nepolitické politiky“. V ní prostí občané povstali proti politikům, kteří nemakali a kradli, spojili se v marketingové strany bez členstva a jasného programu. Ostatně, bylo kdysi Občanské fórum něco o moc jiného, i když jistě na daleko kultivovanější úrovni? A tak všichni vstoupili ze světa zlodějin a korupce do světa Pravdy a Lásky, ovšemže tentokrát IV. cenové kategorie. Tehdejší demokratická opozice, ČSSD, tomu napomáhala, neúspěšní havlovští reformátoři všehomíra z první, disidentské garnitury polistopadové politiky a jejich dorost u toho dělali a dělají štafáž. Proti tomu by bylo potřeba postavit politickou alternativu, která bude opřena o tradiční liberální demokracii a myšlenku lidských a občanských práv. Obojí u nás vyrostlo z křesťanských základů. Člověk snad nemusí být věřící křesťan jako já, aby to dokázal uznat. To všechno bude ovšem nesmírně těžké. A je už jen málo času.

Co na tom mohou tradiční politické strany změnit? Stačí se vůči populistům jen vymezovat?

Tradiční politické strany by měly změnit především samy sebe. A měly by se naučit spolu komunikovat. Potíž je v tom, že skutečná hranice u nás nevede mezi koalicí a opozicí, ale mezi demokraty na jedné, a autokraty a oligarchy na druhé straně. Hranice mezi demokracií a tímhle vede napříč koalicí a opozicí. Nejvíc práce by ovšem musely vykonat současné koaliční demokratické strany, protože k destrukci demokracie v ČR a k nástupu autokracie a oligarchie došlo i jejich přičiněním: Především ČSSD, na KDU-ČSL záleží méně vzhledem k jejím poměrně miniaturním rozměrům a k letitému zvyku se vždycky k někomu přidat. A měly by mít pozitivní program: ne proti populistům - ostatně populisté nejsou zlo an sich, zlo an sich jsou cyničtí a prolhaní populisté -, ale za rozumnou, demokratickou, umírněnou a realistickou politiku doma i ve světě.

Neměla by se kritika opozice místo elektronické evidence tržeb soustředit spíš na jiné vládní návrhy zákonů - například na změny ve státním zastupitelství? A proč?

Chápu důvody, které vedou demokratickou opozici k vehemenci, s níž blokuje přijetí zákona o EET. Její situace je ovšem v dané situaci poměrně nevýhodná, své voliče si sice udrží, jenže těch není moc, ale mnoho nových asi neosloví. Daleko významnější byl např. zákon o státní službě a je chystaný zákon o státním zastupitelství, které přispěly a ještě asi přispějí k zplanýrování demokratického terénu v ČR. Tady už opozice nastoupila na cestu kompromisu. Je to kompromis se zvrácenou a zhoubnou ideologií „Velké protikorupční revoluce“, pod jejímž praporem se u nás bourá demokracie. A s touto ideologií je bohužel třeba se čelně střetnout.

Ještě se vrátím k Zemanovi. Bude podle vás za dva roky znovu kandidovat na prezidenta? Snížil by jeho šance fakt, kdyby se alespoň část demokratických stran shodla na společném kandidátovi?

Jistěže porážka Zemana v příští prezidentské volbě je velmi žádoucí a asi taky klíčová záležitost. Bohužel, současný způsob volby velmi omezuje možnost politických stran přímo do ní zasáhnout a naopak otvírá cestu nejrůznějším falešným spasitelům. Mohou být jistě pozitivní výjimky jako volba Andreje Kisky na Slovensku. Ale nevím proč bychom zrovna my měli mít takovou kliku. Prosadit rozumného prezidentského kandidáta je možné jen na základě nějakého širšího konsensu ve veřejnosti. Konsensus s havlovskou Pravdou a Láskou se v minulé prezidentské volbě neosvědčil a aktivistickým skupinám typu Podhradí, natož umělcům ze Ztohoven je třeba se spíš vyhýbat. To vše není žádná voličská základna. Nikde nikoho nevidím. Nejde ani tak o kandidáta - nejít lepšího než pan Zeman není až tak těžké -, jako o ty, kteří by ho prosadili.

Čím se situace v domácí politice lišila v roce 2015 od předloňských událostí? Bylo to kromě uprchlické krize sblížení Zemana a Andreje Babiše? Mám na mysli Babišovy úvahy o tom, že by Zeman mohl být prezidentským kandidátem ANO. A také Zemanovu podporu ministra financí v jeho zatím jen deklarované snaze prosadit lepší výběr daní. Ostatně Babiš označil Zemanovo vánoční vystoupení za velmi dobré. Co očekáváte na domácí scéně letos?

Vnitropolitická situace je čím dál tím usedlejší a stabilizovanější. Uprchlická krize tomu paradoxně jen napomáhá. Tomu, aby Babiš se Zemanem našli společnou řeč, bránily jen občasné divoké prezidentovy eskapády. Teď má Miloš Zeman v protiuprchlickém populismu spolehlivou základnu. Jinak jim jde oběma o totéž: příliš demokracie škodí. Zemanův vánoční projev je jasné ideové východisko, něco podobného dokáže pan prezident panu Babišovi sepsat daleko šikovněji než např. Jan Macháček. Není důvod očekávat něco dobrého. O to větší důvod je, o něco dobrého se snažit.

(Pořídil Pavel Otto)

E15, 4. 1. 2016