Místo PF 2016: vzpomínka na jednu oslavu

K závěru prosince patří u nás v poslední době nejen vánoce a Silvestr, ale i slavnostní a pietní vzpomínky na Václava Havla. Chtěl bych přispět i tentokrát poměrně netradičně. V dnešní den se to snad snese.

Příležitost mi dává stará fotografie, součást mého skrovného archivu, kterou tu dávám k dispozici. Byla pořízena někdy v předjaří nebo na jaře roku 1969, při vernisáži výstavy malíře (a člena redakční rady časopisu Tvář, na němž jsme se všichni podíleli) Josefa Vyleťala v galerii Mladá fronta. Vyleťal byl malířský perfekcionalista inspirovaný surrealismem, s velkým smyslem pro různé persifláže, a program vernisáže se nesl přesně v tomto duchu. Nejprve vystoupil slavný dramatik a budoucí prezident České republiky s krátkým, velmi vlasteneckým projevem. Jeho podstatnou (ne-li jedinou) součástí byla známá barvotisková básnička Jaroslava Seiferta Hora Říp ze sbírky Maminka – aby ji čtenáři nemuseli zbytečně hledat na Googlu, přikládám text:

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Text, jak vidno, přímo vybízí ke zpěvu, a Václav Havel tak vzápětí bez váhání učinil: velmi procítěně a velmi falešně zapěl známou píseň Čechy krásné, Čechy mé. Poté následovalo spíše internacionalisticky laděné vystoupení výtvarného kritika (a člena redakční rady Tváře) Bohumíra Mráze. Ten přednesl na slušné profesionální úrovni a německy árii Danila z Lehárovy Veselé vdovy („Da geh ich zu Maxim, dort bin ich sehr intim, ich dutze alle Damen, ruf´ sie beim Kosenamen…“). Bylo to surreálné jako Vyleťalovy obrazy a bylo to zároveň celé obrovská sranda.

To ale ještě není všechno. Oslava pokračovala pro užší okruh v přilehlé vinárně Rotisserie v Mikulandské ulici. Odtud je přiložené foto: jsou na něm zachyceni odleva doprava literární kritik Jan Lopatka, já, překladatel Vladimír Kafka a Václav Havel (vesměs členové redakční rady Tváře, já a Lopatka jsme patřili ke „strážcům vnitřní svatyně Tváře“, jak aspoň tvrdí dnešní pomazaný strážce vnitřní svatyně Václava Havla Michael Žantovský, Kafka byl blízký Havlovi). Naše improvizované kvarteto má právě na programu tklivou lidovku „Byla noc krásná májová“. Zvukový záznam se naštěstí nezachoval, protože jestli jsem v něčem byl s Václavem Havlem kongeniální, byla to kvalita zpěvu. Honza Lopatka za námi nijak nezaostával. Jak zpíval Vladimír Kafka, se už nepamatuji, ale i kdyby byl zpíval jako Caruso, s námi třemi neměl šanci. (Protože mladší generace už píseň, jak jsem zjistil, moc nezná, přikládám její záznam v podání zkušeného interpreta; řadili jsme ji v našem virtuálním hospodském zpěvníku do pododdílu s pracovním názvem Carmina burana).

Dávám fotočku k dispozici rád a s jistou nostalgií. Zároveň mám dojem, že se do dnešní doby nehodí. Ta léta, kdy se bolševismus výrazně bořil, ale nakonec nezbořil (v době, kdy byla pořízena, už to bylo hrůzně jasné), byla sice hnusná, ale zároveň aspoň občas i trochu veselá. Dnešní doba je hnusná a patetická. Jsem rád, že mohu přispět něčím jiným než ti, kteří se dnes předhánějí v pucování bot na Havlově pomníku. S Havlem jsem se v životě mnohokrát a velmi zásadně neshodl. Foto ovšem pochází z doby, kdy jsme se ještě velmi často, vlastně skoro vždycky shodli. Dnes se s oblibou uvažuje o tom, co by Havel říkal na uprchlickou krizi, na Babiše, na Zemana atp. Já se pokouším uhodnout, zda by se na mne zlobil za tuhle vzpomínku. Řekl bych, že ne.

Dávám ji tu tedy k dispozici zároveň jako jakési moje PF i jako novoroční přípitek - byli jsme to odpoledne všichni čtyři ve stavu, v jakém lidé bývají na Silvestra kolem půlnoci, a navíc Jan Lopatka svírá v ruce pohár, v němž rozhodně nebyla limonáda. Mí spoluzpěváci už všichni zemřeli a tak nemohou protestovat.

Takže, laskaví čtenáři Svobodného fóra a Událostí: všechno nejlepší v novém roce a budiž nám všem země lehká.

Na Silvestra roku 2015; psáno pro Svobodné fórum a pro Události