Moje zpráva o Havlovi a „Tváři“

Moje zpráva se týká časopisu Tvář, který vycházel v letech 1964-65 a pak 1968-9. Byl to první poúnorový pokus o veřejnou platformu nezávislou na tehdejší oficiální (bolševické) ideologii. Komunisté ho dvakrát zakázali. Významnou měrou se na něm podílel Václav Havel a podílel jsem se na něm i já. Bezprostřední podnět k napsání tohoto článku mi dalo to, co o Tváři napsal ve své havlovské monografii Michael Žantovský (Michael Žantovský, Havel, Argo 2015, str. 92 až 97). Považuji to za zavádějící dezinformaci.

„Případ Tvář“ se přitom netýká jen doby uplynulé: důvody, které vedly Havla k odchodu z Tváře, se promítly do Charty77 a do toho, na čem pak byly postaveny základy polistopadového demokratického režimu.

Když se mluví o nějaké minulé („historické“) události, vyjadřují se jednak ti, kteří se jí přímo účastnili, tedy pamětníci. Takovou povahu má např. Havlův Dálkový výslech (odkazuji se v dalším na vydání v Melantrichu z roku 1990, jde o str. 69-84).

Podobnou povahu mají i tyto moje řádky.

Pak jsou tu lidé, „kteří u toho nebyli“ a čerpají jednak z toho, co si přečetli nebo co se dozvěděli jinde, a jednak z vlastní dedukce. Na tom samotném by ještě nebylo nic špatného, naopak: brzy už tu budou jen takoví. Je ovšem povinností „těch, co u toho byli“, poskytnout jim informace ze svých osobních hledisek, aby měli dost materiálu k samostatnému a úplnějšímu rozhodování a posuzování věci.

Přitom je třeba bránit se českému sklonu proměňovat si dějiny v sérii falešných svatých obrázků. To se například v minulosti přihodilo Karlu Havlíčkovi a T. G. Masarykovi, zakladatelům českého politického realismu: jejich duchovní odkaz byl tímhle způsobem do značné míry deformován, zastřen, a vlastně neutralizován. Dnes je tu snaha vytvořit falešný svatý obrázek Václava Havla jako léku na naše současné politické neduhy. Tomu je třeba všemi silami čelit. Vznikají tak totiž snadno falešné spasitelské ideologie, jejichž demontáž pak nebývá úplně snadná.

Pan Žantovský mluví ve své knize (hned dvakrát) o Havlově „epizodě“ s Tváří. K tomu musím jako přímý účastník říci: pro mne samotného Havlova účast ve Tváři nebyla nikdy nějakou epizodou. Byl pro mne její konstitutivní součástí, byl jedním z nás. Těší mne, že se v tomto smyslu vyjádřil i on sám v Dálkovém výslechu: píše opakovaně „my“ z Tváře - např.: „nesvázání žádnou … pupeční šňůrou s dřívějšími ideologickými pohledy, vybaveni už zcela jinými výchozími prožitky, měli jsme prostě i jiný vkus: nelíbilo se nám mnohé, co se antidogmatikům (rozuměj českým reformátorům „komunismu“, bd) líbilo, a líbilo se nám naopak mnoho, co se nelíbilo jim… Tvář … byl – nebo z našeho hlediska byl – ostrůvek svobody v tom, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně přece jen úplně svobodné nebylo.“ A uvádí: „V mém životě měl tenhle krok (vstup do redakční rady Tváře) ovšem větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát: začalo jím nejen několikaleté období mého „rebelantského“ angažmá ve Svazu spisovatelů, ale zároveň s tím anebo skrze to začalo něco hlubšího: vůbec mé angažování kulturně politické a občanské, tedy to, co posléze vyústilo do mého „disidentství“.“ To tedy má být „epizoda“? Havel rovněž poznamenává: „Já byl vlastně v tom všem spíše jen vykonavatelem: ta strategie byla kolektivním dílem Tváře a já jsem za celou tu zkušenost velmi vděčen“. Vyjádření je zbytečně skromné, bez Havla by Tvář nebyla tím, co byla. A zmiňuje se taky o tom, že „duchovním vůdcem Tváře“ byl Emanuel Mandler. S velmi mnohým z toho, co Havel v Dálkovém výslechu o Tváři napsal nemám (na rozdíl od toho, co o Tváři píše pan Žantovský), vůbec žádný problém. Můj nesouhlas je vlastně jen v jednom: naše neshody (byly celkem dvě) nebyly jen a nebyly hlavně projevem nějakých osobních animozit (že tu takové animozity byly, není sporu, každé malé společenství, zvlášť když je vystaveno tak velkému tlaku zvnějška jako Tvář, trpí něčím podobným). Týkaly se věcných a dosti zásadních záležitostí. Sám Havel rád a často říkal: nad prací se lidé scházejí a nad prací se rozcházejí. Nám se stalo přesně to: nad prací jsme se sešli a nad prací jsme se rozešli. A o tom všem teď podrobněji.

Pan Žantovský píše: „Havel se stal členem redakční rady v roce 1965… Doopravdy se však… zapojil teprve ve chvíli, kdy se časopis dostal do potíží, kromě jiného kvůli vydávání textů, jejichž autoři byli dle komunistické ideologie „militantní nositelé soudobého klerikalismu.““ Zmiňuje jmenovitě Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka, s nimiž se později „sblížil v sedmdesátých letech“. „Otevřeně a nesmlouvavě se postavil na stranu svých kolegů, přestože se ho věc osobně příliš nedotýkala.“

Z Dálkového výslechu všem plyne, že Havel bral věc Tváře za svou. A navíc, pan Žantovský se snaží čtenáři vsugerovat, že Havel hrál úlohu něčeho jako deus ex machina, „nějakého boha, který šel náhodou kolem“ (odkazuji tímto na heideggerovskou formulaci z Moci bezmocných) a z benevolence se pokusil Tváři pomoci.

Ve skutečnosti to bylo tak, že časopis Tvář byl původně založen jako platforma pro začínající oficiózní spisovatele, organizované ve Svazu Československých spisovatelů, který byl jejím vydavatelem. Šlo o autory jako byl František Vinant (šéfredaktor), Jiří Gruša (iniciátor časopisu), Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Václav Hons, Jiří Pištora ad. Tito lidé vynikali mj. tím, že nebyli vůbec technicky schopní časopis provozovat, vycházel se zpožděním, často dvě čísla najednou, a v redakci panoval neuvěřitelný binec. Jeho úroveň byla otřesná. V redakční radě byl od začátku Jan Nedvěd, Gruša přizval do redakční rady svého bývalého spolužáka z FF UK Jana Lopatku, který zase přitáhl mne (i já jsem se z FF UK s Grušou znal). Ani my bychom si s časopisem nedokázali poradit, i když jsme cítili tu hrůzu, scházelo nám pořádné vzdělání a zkušenosti. Jiří Pištora přivedl do Tváře psychologa a filosofa Jiřího Němce. To byl člověk mimořádně erudovaný, jenže my jsme si s ním zpočátku moc nerozuměli. Další kolegyně z Tváře, Marie Šolleová, pak získala historika Emanuela Mandlera. Mandler byl starší než my, měl zkušenosti z časopisu Dějiny a Současnost, který bolševici zplanýrovali ještě před tím, než jsme Tvář dostali pod kontrolu, a hlavně, měl představu o tom, jak vyplnit jakýsi malý prostor svobody, který se vlastně skoro sám od sebe otevřel počínajícím rozkladem režimu. Kromě toho byl velmi rozhodným a zásadním odpůrcem režimu, což bylo příjemné zejména mně (připadal jsem, si předtím mezi svými generačními druhy a přáteli poněkud osamělý). První věc, kterou Mandler velmi energicky prosadil, bylo, abychom se koukali domluvit s Jiřím Němcem (v podobném duchu působil i na Němce). Ukázalo se, že je to velmi snadné. Němec přivedl do Tváře filosofa Ladislava Hejdánka a historika a básníka Zbyňka Hejdu, my básníka Andreje Stankoviče a rusistu Karla Štindla. Poslední významný krok byl, že někdy na konci roku 1964 (to už jsme měli redakci fakticky v rukou), jsme se seznámili s Václavem Havlem. Zjistili jsme, že naše názory se prakticky kryjí. Jistě, spolupráce začala, jak píše pan Žantovský, když se časopis dostal do potíží - jenže to se stalo hned během ledna 1965 (v tiráži byl Havel uveden až v březnu, vydavatelské lhůty byly tehdy otřesně dlouhé). Havel nás mimo jiné zbavil i jedné nesnáze: vůbec nikdo z nás nebyl členem Svazu spisovatelů, který časopis vydával. Svazovou kariéru jme nedělali, ostatně nikdo z nás vlastně nebyl „spisovatelem“ v pravém smyslu slova. A Havel pak do svazu vstoupil: po dohodě s námi (neměli možnost ho odmítnout), ne proto, že by to byla z naší strany „výslovná podmínka“: vůbec jsme tehdy nebyli ve stavu, abychom mohli Havlovi klást „výslovné podmínky“ a ostatně to nebylo ani nutné. A Havel pak pro časopis získal i Věru Linhartovou a Josefa Topola: oba byli už uznávaní spisovatelé a členové Svazu. Tím dostala Tvář v tom základním konečnou podobu.

O ideovém zázemí tvůrců Tváře pan Žantovský píše: „Byli přesvědčeni, že marxismus je velká část problému spíše než jeho řešení. Říci něco takového nahlas ovšem představovalo zločinný pokus o „podvracení socialistického systému“, postižitelný dlouhým vězením. A tak si vytvořili jakousi partyzánskou taktiku a bojovali malé bitvy o malé zisky. Někdy v nich i vítězili, tak jako v úsilí o přijetí dosud zakázaných autorů do Svazu spisovatelů, získání větší kvóty tiskárenského papíru či uhájení určitého čísla časopisu před cenzory.“

To všechno je úplně nesmyslné. Za prvé, psát v časopise o tom, že marxismus je součástí problému, nešlo prostě proto, že existovala předběžná cenzura, která by nic podobného nedovolila (v tiskárnách se smělo tisknout jen to, co mělo na každé stránce rukopisu osmihranné razítko „HSTD“). Za druhé, nevadil nám „marxismus“ (i když nikdo z nás marxista nebyl), ale tzv. marxismus-leninismus, závazná státní ideologie bolševického impéria. S ním jsme nepolemizovali, jen jsme se jím neřídili. Nebojovali jsme v první řadě o přijetí dosud zakázaných autorů do Svazu spisovatelů (sami jsme ve Svazu z většiny ani nebyli), ale o to, aby bylo možné tyto autory publikovat, a „bojovali jsme“ tím, že jsme jejich díla cpali pořád do časopisu a tedy cenzuře (a to v poslední instanci obyčejně znamenalo ideologickému oddělení ÚV KSČ) pod nos. Docela často to prošlo. Někdy taky ne - bojovat s nimi bylo ovšem podobně obtížné jako bojovat při výslechu s důstojníky StB. Pokud jde o kvóty papíru, pan Žantovský si spletl situaci v šedesátých letech se situací v r. 1945-8. Tvář vycházela v nákladu 5000 výtisků a to bylo u poněkud exkluzivního literárního časopisu víc než dost.

A hlavně a především: Havlův výklad z Dálkového výslechu, o co Tváři šlo, je nesrovnatelné přesnější; pokusím se to podat svými slovy a asi trochu tvrději (Havel musel v osmdesátých letech, kdy Dálkový výslech psal, brát ohledy na své přátele z Charty77, z nichž velmi mnozí byli právě někdejší „socialisté s lidskou tváří“).

Ideologie, která tehdy „frčela“, byl „socialismus s lidskou tváří“. Komunističtí reformisté („antidogmatici“) se topili v kocovině z toho, co prováděli za stalinského teroru. Chtěli se polepšit, ovšem jen tak napůl. Zároveň se chtěli taky ospravedlnit. Mysleli to totiž upřímně: sama idea byla podle nich v základě správná a čistá, jen byla „deformována“ a špatně prováděná. Snažili se vrátit k její původní podobě: od Stalina k Marxovi (ti nejodvážnější dokonce až „k mladému Marxovi“). Chtěli se chovat líp než za stalinismu, a zároveň to zařídit tak, aby se za svou minulost nemuseli moc stydět. To je sice velmi lidské, ale už nikoli velmi správné. Jejich základní představa byla: rozšířit, roztáhnout pojem „socialismu“ tak, aby se do něj napříště vešli i ti umělci, spisovatelé, filosofové atd., kteří z něho byli dříve vyháněni. Při rozboru např. uměleckého díla se proto nemluvilo o tom, že je dobré, ale dokazovalo se, že je v souladu s myšlenkou „socialismu“. Vznikal tak úděsný umělý jazyk, a někde v základech toho všeho byl nepřiznaný alibismus. Ve Tváři jsme psali v zásadě jen o literatuře a umění, ale bez tohoto nedůstojného baletu. Nezaklínali jsme se socialismem a zároveň jsme kritizovali ty, kteří se od rána do večera socialismem zaklínali, a kritizovali jsme je ne proto, že se od rána do večera zaklínají socialismem, ale kvůli tomu, že píšou brak. Znamenalo to ovšem faktické odmítnutí „socialistické“ ideologie. Stručně řečeno, respektovali jsme Wittgensteinovo „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man schweigen“(o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet) ve světě, kde platilo: „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man lügen“ (O čem se nedá mluvit, o tom se musí lhát). Už to samo bohatě stačilo na konci roku 1965 na zákaz časopisu. Před tím ovšem mohl přes rok vycházet.

(pokračování)

26. prosince 2015; psáno pro Echo24