ARCHIV

Pět centimetrů sněhu a česká povaha

V pondělí 5. ledna napadlo v Praze podle oficiálních údajů 0 až 5 cm sněhu. V 7 hodin jsem neviděl na Jižní spojce sebemenší stopu po práci sněhových pluhů, kolem deváté tamtéž jakbysmet. Autům a jejich řidičům bylo přenecháno, aby si se sněhem poradili a rozjezdili ho. Vysvětlení přišlo večer ve zprávách České televize. Posádky pluhů a sypacích vozů v Praze nastupují do práce v 6 h 00, prozradila obrazovka. Z toho lze dovodit, což činím, že po převlečení, nabrání pohonných a sypacích hmot - neřkuli také po ranním kafíčku - se během hodiny, kdy začíná vzrůstat ranní provoz, sotva někam dostanou. Nevím, zda v Česku existuje nařízení, dokdy musejí být vozovky a chodníky uklizeny - v Německu je to stanoveno striktně do 7. hodiny ranní. Do srovnávání musíte zahrnout i fakt, že Němci začínají pracovat později než Češi. Není snad nikdo v Česku kompetentní svolat posádky vozů, je-li potřeba, na čtvrtou ranní, jak tomu bývá zvykem na západ od Šumavy?

V Česku se všichni vymlouvají na objektivní potíže: na zastaralou techniku (občas prý sypači upadne kolo jako v Českých Budějovicích) a na vyšší moc. Obzvláště druhý důvod je v Česku oblíbený. Že při napadání až 5 cm (podle úředních údajů) sněhu zkolabuje pražské letiště, je o to pozoruhodnější, protože zde zajisté mají moderní odklízecí techniku a plochy, které potřebují zbavit sněhu, jsou v bezprostřední blízkosti, je jich relativně málo a navíc z povahy leteckého provozu mohou posádky odklízecích vozů držet nepřetržitou službu. Někdy slýchané tvrzení, že si Češi nedovedou ani vládnout, se naléhavě vtírá a s ním i otázka, zda onen výrok vlastně nevznikl extrapolací obdobných českých dezorganizačních výkonů v minulosti obdobných jako onen 5. ledna na ruzyňském letišti.

Nesmíme zapomenout na další zářný případ „zásahu vyšší moci“ - na pražské metro. Zde se při záplavách bezpečnostní dveře samy o sobě nezavřely, vlaky asi svévolně jezdily i s cestujícími ještě několik minut před zaplavením tunelů, kabelová těsnění snad o vlastní vůli netěsnila, opěrné zdi se z armovaného betonu změnily, čím jiným než zázrakem, v mnohem tenčí cihlové. A nikdo nenese odpovědnost, viny byly přece záplavy, ona vyšší moc přece. My nic, my muzikanti. Záplavy to byly pětisetleté, tisícileté, třeba i desetitisícileté - čím vyšší číslo, tím jsme přece slavnější! Typicky české!

Češi jsou zvláštní. Na jedné straně trpí značným komplexem méněcennosti (na to nemáme, to nezvládneme, protože...), na straně druhé nad ně nikdo nemá, ba ostatní k nim s obrovským obdivem vzhlíží (naši zlatí hoši z Nagana, máme nejhezčí holky, nejlepší pivo, chléb, jogurty na světě, čestina je nepřesnější jazyk světa a podobné nesmysly, jejichž původ spočívá ještě v době obrozenecké). Nejzajímavější na tom je, že to v nich koexistuje nekonfliktně vedle sebe, což by u jiných, nečeských jedinců vedlo k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. U Čechů ne, jsou to přece chrabří junáci!

Tomáš Krystlík