Směrš po česku

Tento můj text je bezprostřední reakcí na další kapitolu naší velké protikorupční revoluce, která se právě otevřela. „Směrš“ je zkratka za „Směrť špionam“. Tak se jmenovala ruská bolševická instituce, která se za druhé světové války vyčlenila z NKVD. Jejím úkolem bylo odhalovat a likvidovat agenty nepřítele v řadách vlastních ozbrojených složek (po válce opět splynula s ruskou kontarozvědkou). Proslula brutálními prostředky (např. upalování odhalených zrádců za živa v krematoriu). Dnes už jsme samozřejmě dál a jinde.

Co se vlastně od úterka v naší těžce zkoušené zemi odvíjí? Podle tiskové informace, kterou veřejnosti poskytl ÚOOZ, jde o „případ podezření z trestné činnosti zneužití pravomoci úřední osoby, přijímání úplatku a podplacení“. (V Respektu, který má už skoro čtvrtstoletí vypracovány spolehlivé techniky přísunu informací z hájemství policie, byli o něco konkrétnější: „Všichni stíhaní jsou podezřelí, že se konspiračně domlouvali na prosazení některých zakázek v olomouckém kraji, že se snažili klientelisticky tyto zakázky organizovat ve prospěch určitých firem“, přičemž „však měli policisté celou dobu nabízet službu přikrytí případného vyšetřování případů“.) Případ má krycí jméno VIDKUN (podle norského kolaborantského politika Vidkuna Quislinga, popraveného po 2. světové válce (neupálili ho za živa v krermatoriu, jenom ho zastřelili). Název svědčí o dějinné poučenosti našich policejních špiček i o váze, jaká je v ÚOOZ věci přikládána, a svou expresivností mne inspiroval k titulku tohoto článku. Akci řídí osvědčená dvojice JUDr. Ištvan (Vrchní státní zastupitelství v Olomouci) a plk. Šlachta a veřejnost s ní seznámil v úterý na krátkém brífinku policejní prezident Tomáš Tuhý: „Dnešní úkony byly mj. zaměřeny na prostory Policie ČR, as to konkrétně v jednom z krajských ředitelství a také v jednom útvaru s celorepublikovou působností, který spadá pod policejní prezidium.

To, že akce přichází, má svou logiku. Každá revoluce má dvě etapy: nejprve likvidace oponentů, „zrádné reakce“, a následně očista ve vlastních řadách. Teď jsme, jak se zdá, vstoupili rovnýma nohama do té druhé.

Nepochybuji, že celá rozsáhlá policejní akce má nějaký věcný základ. Bez jakéhokoli věcného základu se revoluční akce dělat nedají. Jeho povahu a relevanci bude možné posoudit teprve během doby, informace jsou velmi kusé: je to zatím pečlivě zašitý informační pytel, z něhož ovšem na všechny strany trčí spousta politických šídel. A to mne jako politického komentátora zajímá v první řadě. Typické pro revoluční situaci (situaci zásadních změn) přitom je, že věcné problémy spontánně přerůstají do politické roviny, přesněji řečeno metastázují tam: je to jako rakovina.

Všimněme si z tohoto hlediska nejprve účinkujících, tj. objektů policejní péče. Především exministr vnitra Langer. Pan Langer má smůlu: jeho politická image je díky mediálně-politické péči zhruba srovnatelná s tou Miroslava Kalouska: jeden z čertů v pekle kurupčníků a tunelářů. Na rozdíl od Kalouska je však zároveň ještě politická mrtvola - od voleb do PS v roce 2010, kdy byl „vykroužkován“ z kandidátky ODS. Byl teď sice zadržen policejními zakuklenci, podroben domovní prohlídce a přenocoval na „cépézetce“, ale zatím ho neobvinili a je prý otázku, zda ho vůbec obviní (dodatečně oceňuji, že za „komunismu“ opravdu nebylo všechno jen špatné – když mne po Chartě sebrali a udělali mi domovní prohlídku, nebyli zakuklení ani trochu, a taky na cépézetku jsem nemusel). Jeho role v případě je ovšem nezastupitelná: působí tam jako koření, dává případu příchuť účtování se „Starými pořádky“, které pro mnoho lidí symbolizuje, a činí zásah srozumitelnějším prostému lidu.

V případu dále figurují dva policisté olomoucké krajské kriminální služby, totiž náměstek a ředitel odboru pro hospodářskou kriminalitu. Nitky ovšem vedou i k šéfovi celostátní kriminálky, jehož kancelář zapečetili a zajímají se o něj. Kauza tedy přetéká i „na ústředí“.

Ještě podstatnější je, že policie vyšetřuje i vedoucího krajské pobočky Generální inspekce bezpečnostních sborů. Proto byla zřejmě GIBS, která je jednak kompetentní pro vyšetřování kriminality policistů přes hranice krajů, a jednak vůbec nepodléhá ani policejnímu prezidiu, ani ministru vnitra, nýbrž přímo premiérových, z vyšetřování, případu „vypnuta“. Vzniká z „nerevolučního“ hlediska absurdní situace, kdy policejní útvar provádí šetření útvaru, do oboru jehož „péče“ sám patří.

A konečně, nejde jen o policii: vyšetřován a asi i zadržen je i Olomoucký krajský hejtman Jiří Rozbořil (ČSSD). Politický problém má tedy největší koaliční strana.

Možná i proto ministr vnitra Chovanec celou akci komentoval velmi defenzivně: „Jsem rád, že policie jde touto cestou, kdy se nebojí sáhnout do vlastních řad. Je to sice nepříjemné, na druhou stranu to jasně ukazuje, že vedení policie jde správným směrem.“

Je zjevné, že nejde jen o standardní kriminální kauzu, že věc má i politický aspekt jako jeden významný okamžik divokého boje o moc a vliv v policii. A že v tomto boji ČSSD, kdysi hlavní hybatel Velké protikorupční revoluce,teď už vůbec nemá situaci pod kontrolou, naopak, sama se pomalu ocitá tam, kde byla „zrádná pravice“ někdy v létě 2013.

Jako v každé revoluci, i tady jde o srdce a mysli lidí. Je proto zajímavé sledovat situaci na „mediální frontě“. Prapor revoluce třímají pochopitelně babišoviny: Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, expozitura české prodejné žurnalistiky. Pozoruhodné je, že se tentokrát nelomeně připojilo i Právo, které dřív bylo zdrženlivé a zohledňovalo, aspoň v komentářích, i sociální demokracii. Jeho úternímu vydání vévodí otvírák s obrovitým titulkem a nadšený sloupek Josefa Koukala. Ideologické krytí akce ovšem jednoznačně převzaly Respekt.cz, Aktuálne.cz, Ihned.cz a server Sabiny Slonkové Neovlivní.cz, tedy média z hájemství Pravdy a Lásky. Jaroslav Spurný píše ve svém minikomentáři v Respektu.cz natěšeně, že policejní akce „může nést spoustu vzkazů“, přičemž „nejdůležitější zřejmě je, že se policie rozhodla po dlouhých letech zatrhnout ve svých řadách, a často vysokých řadách, zločinný klientelismus“. A „může vést k pomalému konci propojení policie a zločinu“. S tím, že na „definitivní radost z obratu k lepšímu si budeme muset počkat“.

Ještě daleko výraznější je ovšem komentář Martina Fendrycha „Remake Ivo Ištvana a Roberta Šlachty: Pokus o vyčištění shnilé, prodané policie“ z Aktuálně.cz. Je to mediální Směrš v krystalické podobě. Fendrychova hlavní teze zní: „Je velmi žádoucí, aby se policie zbavovala lidí, kteří dělají pro druhou stranu(!).“ Ironizuje slova ministra Chovance o tom, že vedení policie jde správným směrem, a poukazuje na to, že z vedení protikorupční policie musel před nedávnem odejít plukovník Milan Komárek, který se na rozdíl od svého předchůdce nedostal „do střetu s pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou“ (to by byl zřejmě neodpustitelný delikt) a naopak „nepracoval pro žádného z kmotrů, neměl na ně kontakty, nenadbíhal politikům a expolitikům“.

Pan Fendrych má, jak vidno, už předem ve všem jasno: „A opět jde, alespoň z toho mála, co zatím víme, o klientelistické vazby a zřejmě i zločineckou skupinu…“ Šlachta by „rád vykopal z policie její zrádce. A nutno dodat, že by bylo načase.“ „Sbor je zřejmě prolezlý hnilobou od sklepa až po střechu.“ V případu figuruje „několik špičkových policajtů, což je mimořádně smutné, bývalý ministr vnitra, který si dokázal v policii udržet vazby i po odchodu z funkce (jak?), podnikatelé…“ A jen tak na okraj zmiňuje i hejtmana Rozbořila.

Musím říci, že tato odpudivě nenávistná, fanatická rétorika mi připadá stejně odporná jako rétorika někdejšího Rudého práva, jíž se ostatně podobá.

Pan Fendrych hovoří o bývalém ministru vnitra, který si dokázal v policii udržet vazby i po odchodu z funkce. Sám to prostředí důvěrně zná, v letech 1990-1997 na ministerstvu vnitra významně působil, z toho v letech 1992-1997 jako náměstek ministra (pak se ovšem stal investigativním novinářem).

Od konce tisíciletí, a vlastně už dlouhou dobu předtím, u nás z policie do médií proudilo nadstandardní množství informací, a to i v neuzavřených kauzách. Pověstná v tom byla zejména Mladá fronta Dnes. Týkaly se většinou citlivých případů s politickým podtextem (namátkou jmenuji některé nejvýraznější: případ Olovo, případ Srba, Kubiceho zpráva). Nepochybuji, že ti, kteří se na neformální informační lince podíleli, měli dobré úmysly, jen přitom nějak pozapomněli na to, že zásada „účel světí prostředky“ vede při své aplikaci k destrukci demokracie i elementární slušnosti ve společnosti. Byl v tom od počátku tentýž bezohledný fanatismus, který je dnes v Fendrychově textu. Obrazně řečeno, vzniklo jakési Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, které se nakonec výrazně podepsalo i na první revoluční vlně v roce 2013 a mocně se v mediální sféře angažuje i v jejím dnešním pokračování. Koncentruje se kolem médií, jako jsou ta, které jsem naposledy vyjmenoval, a patří k němu i lidé, jako je Martin Fendrych nebo Jaroslav Spurný.

Pozoruhodné je taky neformální spojenectví, které tento okruh nyní váže s Andrejem Babišem. Babiš je soustředěn na premiéra a ministra vnitra (dvě významné pozice na mocenském žebříčku, které zatím nemá úplně pod kontrolou) a zrovna v aféře VIDKUN se výrazně angažuje: požádal mj. o svolání Bezpečnostní rady státu, aby se zabývala problémem GIBS. A vypadá to, jako by mezi exopoziturou havlovské Občanské společnosti a Babišovým okruhem vznikla jakási nepsaná smlouva ve shodném slova smyslu, v jakém kdysi, za normalizace, tito lidé mluvili o nepsané smlouvě mezi českou společností a Husákem. Terčem je teď ČSSD, poslední (byť nepříliš důstojný) pozůstatek „Starých pořádků“, polistopadového demokratického režimu. Může si za to sama. Sama těm lidem vlezla na lopatu.

15. října 2015, psáno pro Svobodné fórum