Pomoc migrantům musí být účinná

Prof. Tomáš Halík zveřejnil v sobotních Babišových Lidových novinách úvahu „Desatero ke strachu z islámu“. Podnítila mne k následujícím poznámkám.

Prof. Halík patří ke kastě takzvaných stydlínů, kteří se prezentovali prohlášením „Česká politika potřebuje obrat“. Píše: „Hluboce se stydím za ty naše politiky, kteří se předhánějí v tom, kdo se s větším populismem sveze na vlně lidové přestrašenosti (opět cenzuruji přiléhavější výraz), která infikuje naši společnost až do té míry, že se dokonce začínají formovat fašistické bojůvky „domobrany“.“ Protože další pasus jeho článku je nadepsán „pozor na paušální soudy“, byl bych rád, kdyby to byl býval pan profesor trochu blíže specifikoval. Které politiky má vlastně na mysli? Kousek předtím říká: „Nedovedou pochopit tři postkomunistické země, z nichž se do světa hrnuly statisíce uprchlíků, že sice plnými hrstmi po léta hrabou miliardové příspěvky z Evropské unie, avšak když mají prokázat solidaritu s ostatními evropskými zeměmi ve věci uprchlíků, nejraději by hodili odpovědnost na druhé a z evropské rodiny svobodných národů se zase tiše zadními vrátky vytratily jako černí pasažéři před příchodem průvodčího.“ To je, jak se zdá, implicitní a velmi mlhavá kritika vládního postoje k otázce „kvót“. Celé je to poměrně rozčilené (hluboce se stydím, hrabaly plnými hrstmi miliardové příspěvky, vytratily se jako černí pasažéři před příchodem průvodčího). Byl bych pro spravedlivější a střízlivější postoj.

Především je třeba jasně říci, že Evropská unie (a to znamená Evropa, „naše“ Evropa) stojí před velmi vážnou zkouškou, největší od druhé světové války. „Nechumelismus“ (nic až tak strašného se neděje) v tomto případě není vůbec namístě. Naší povinností je této naší Evropě pomoci. Pomáháme tím i sobě samým.

Za druhé, to, co nás ohrožuje, není organizovaná armáda jakýchsi křižáků, kteří přicházejí, jak se praví ve známé francouzské revoluční písni, „égorger vos fils, vos compagnes“, zavést u nás islám a právo šaríja, ale veliké množství deprivovaných, většinou ohrožených a zároveň zmanipulovaných lidí. Tato migrace má ve skutečnosti s islámem jen velmi málo společného. Taky jsem se nesetkal s názorem, že tito lidé „přicházejí zničit „naši krásnou křesťanskou civilizaci“ (bylo by velmi komické, kdyby něco podobného tvrdili např. Miloš Zeman, Tomio Okamura nebo Václav Klaus), protože drtivé většině migrantobijců, a obávám se, že i nemalé části českých občanů je křesťanství stejně odporné jako islám. Problém těchto lidí naopak je, že hájí své základní lidské právo nevěřit ničemu, podvědomě cítí, že proti těm, kteří něčemu věří (i když to „něco“ je třeba problematické či zavrženíhodné) jsou v nevýhodě – a propadají hysterii.

Za třetí: je zjevné, že naší povinností je migrantům pomoci: patří to k našim „hodnotám“, jimiž se každý ohání. Otázka, jak a čím, je ovšem otázka praktická, a je na ni třeba odpovídat nikoli v rovině dutých morálních imperativů, jak je zvykem v hájemství Pravdy a Lásky, kýčovitého pseudonáboženství, které po převratu zachvátilo část našich intelektuálních elit, ale v rovině sociální a taky politické – jde do značné míry o praktický, politický problém. Jsme navíc povinni uprchlíkům pomoci proto, že „naše“ Evropa se v minulosti nerozumnou politikou spolupodepsala na rozvratu oblastí, odkud prchají. (Malý příklad: Afghánistán. Nejdřív Západ a NATO přispěly ke svržení nelidského a pro nás nebezpečného talibánského režimu, pak se nepodařilo zemi vojensky stabilizovat, a tak se teď spojenci rozhodli, že zanedbají závazky, které na sebe svou pomocí chtě nechtě vzali, a utečou jako malí kluci. Co zbývá spoustě Afghánců, kteří se změnou poměrů po zásahu NATO tak či onak spojit své naděje, než utéci taky, aby zachránili holý život!) Taky musíme pomoci našim nejvíc spojencům v EU, kteří jsou migrací nejvíc postiženi, zejména Německu: z důvodů nejen čítankově mravných (byli na nás hodní), ale i praktických. Rozvrat Německa by znamenal rozvrat celé Unie a Česká republika ve svém dnešním politicky zbědovaném stavu by stála jako kůl v plotě tváří v tvář Rusku, které ji považuje za své „blízké zahraničí“ (dřív se tomu říkalo byzantsky květnatě „tábor míru a socialismu“). Věřím, že lidem jako je Zeman, Klaus a Okamura by to až tak nevadilo. Mně ano, a hodně.

Zásadní věc ovšem je: pomoc musí být účinná. Účinná pomoc znamená například a především to, že nebudeme pomáhat tak, že tím zároveň samy sebe zničíme. Potom už nebudeme schopni pomoci nikomu: jiným ani sobě. Nemáme proto žádnou povinnost podílet se na sebevražedných projektech („migrace bez hranic“) nebo na takových, jejichž jediným, třeba nezamýšleným účinkem bude, že se tíže problému přesune z části nebo docela na jiné, a dost. Spolu s pomocí migrantům (i těm, co nejsou uprchlíci v pravém slova smyslu, je třeba v tom základním pomoci) je třeba vyřešit složité politické otázky jako je regulace migrace (její dnešní výše je cynicky vypočítavě nabuzená a je možné ji zmírnit), obnova funkčnosti unijních a „schengenských“ hranic, a konečně stabilizace nejvíc narušených oblastí, odkud lidé houfně do Evropy prchají (pokoušet se o ni ve spolupráci s našimi faktickými protivníky, např. Ruskem nebo Íránem, kterým nynější stav velmi vyhovuje, má malou naději na úspěch).

Politiky (a taky naši vládu) je třeba posuzovat kriticky z hlediska toho, jak se ji daří přispívat k tomu, aby se realizoval plán účinné pomoci v tomto smyslu. Je zjevné, že nestačí bavit se o přerozdělení uprchlíků v rámci EU (nemělo by přitom smyslu si zastírat, že přerozdělování bude nutné a že se na nás bohatě dostane), pokud zároveň (a to „zároveň“ zdůrazňuji) nebude dosaženo dohody v ostatních věcech. Účinná pomoc znamená celek toho všeho. Je taky zjevné, že při nynějším stavu evropské integrace (není jistě ideální, ale je třeba ho brát jako fakt) není možné v tak zásadních věcech dospívat k dohodě jinak než na základě konsensu a ne na ze své povahy podružných fórech (ministři vnitra unijních zemí). O vyhrožování ekonomickým nátlakem ani nemluvě.

To, že se v ČR podařilo dosáhnout jakousi shodu na vnitropolitické scéně přes koaličně - opoziční příkop, je perspektivní (je ovšem úplně ve hvězdách, co bude dělat ANO a Andrej Babiš). Velmi záleží taky na tom, zda bude vedení EU chtít pokračovat v cestě, kterou nastoupilo většinovým hlasováním v Radě ministrů vnitra EU, a v silovém prosazování zásadních stanovisek.

To všechno jsou podmínky účinné pomoci, která se musí dít v politické rovině. Falešný patos pseudomoralistů je na tomhle terénu pro kočku (úplně stejně jako hysterie migrantobijců, je to jen rub téže hysterie): může být přitažlivý jen pro nepřemýšlivé, rozčilené lidi. Rozčilení ale, jak u nás víme, není program.

7. října 2015; psáno pro Svobodné fórum