Na vlnách migrantské krize

Česká republika, destabilizovaná těžkou vnitropolitickou krizí z let 2012-14, z níž dosud ani náhodou nevybředla, se letos octla rovnýma nohama v krizi globální, navíc takové, jakou Evropa od druhé světové války a následné ruské okupace východoevropských zemí nezažila. Představuje ji obrovitá migrační vlna, která vrcholí právě teď. Do Evropy se valí statisíce uprchlíků z rozvrácených oblastí severní Afriky, Blízkého a Středního východu. Na jejich rozvratu se v minulosti svou nerozumou politikou podepsaly i země Evropské unie a Spojené státy. Jistě, není to ještě konec světa: jen vážná výzva, které je třeba čelit.

Nesouhlasím jak s nechumelisty z havlovského okruhu Pravdy a Lásky (nepanikařme, nic se neděje, popřípadě dokonce imigrace je to nejlepší, co nás mohlo potkat; nechumelismus je příznačný v každé době pro všechny stoupence establishmentu), tak s „euroskeptiky“ a „obhájci našich hodnot“, kteří odkazem na „hodnoty“ a okázalým antiislamismem jen zastírají odpor k liberální demokracii, k náboženství všeobecně a tomu křesťanskému zvlášť a k euroatlantickému Západu, a také podezřelé sympatie k mohutnému ruskému dubisku.

x x x

Evropská unie dospěla minulý týden k rozhodnutí, které krizi jen prohloubí. Jistě, je naší povinností pomoci uprchlíkům. Povinnost pomáhat trpícím a ohroženým patří k našim „hodnotám“, což platí o to víc, že jsme se na jejich osudu nechtě spolupodepsali. Je rovněž naší povinností pomoci spojencům v EU, kteří na rozdíl od nás nesou tíži migrační vlny, a pomoci jim i tím, že část uprchlíků převezmeme. Výše kvót, které by na nás měly připadnout, není v této chvíli rozhodujícím problémem.

Zásadní problém je, že původní záměr (trvalé závazné přerozdělování uprchlických kvót podle předem pevně daného přepočtu) byl sice rozhodnutím Rady ministrů vnitra EU zmírněn v tom smyslu, že přerozdělení proběhne jen jednou a stanoven není algoritmus, jen závazná kvóta (která je ovšem podle toho algoritmu vypočtena). Jenže: za prvé, tak závažné rozhodnutí bylo přijato kvalifikovanou většinou přes nesouhlas některých členských zemí, což se v tak závažné a citlivé politické záležitosti zatím nikdy nestalo (Finsko se proto hlasování zdrželo), a za druhé, takový postup se via facti stává precedentem i pro další rozhodování v této věci v Radě EU.

Tento postup Rady EU neodpovídá nynější politické váze ani faktické síle vedoucích orgánů EU. Proto bude mít do budoucna neblahý dopad jak na stabilitu Evropské unie jako celku, tak na vnitřní stabilitu a důvěryhodnost Evropské unie v členských zemích, které byly přehlasovány.

Postup je problematický politicky i morálně. Rozhodnutí předcházel neformální nátlak na politiky zemí, které měly výhrady k návrhu, o němž se hlasovalo: jistě, nátlak neprováděly přímo orgány Unie, ale „osobnosti“, významní politici (jmenuji namátkou rakouskou ministryni vnitra, německého ministra vnitra, německého vicekancléře, německého ministra zahraničí a rakouského kancléře). Všichni se jen tak mimochodem zmiňovali o uplatnění hospodářských sankcí vůči zemím EU, které s návrhem nesouhlasí. Byl to projev jakéhosi euroburanství.

Samotná výše kvót nehraje v rozhodnutí Rady ministrů vnitra EU podstatnou roli. Jsem osobně přesvědčený, že Česká republika by bez problémů jednorázově zvládla o hodně větší počet azylantů. Kvóty mají smysl jen za podmínky, že se podaří ne snad zastavit, ale aspoň regulovat příliv migrantů, a to především „jihovýchodním tunelem“ přes Řecko, Makedonii, Srbsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko a potenciálně i Rumunsko do Německa, a obnovit funkční mezistátní hranice, které tak trochu přestaly existovat, respektive od Sýrie (jistě, tam je moře, ala jak se zdá, to je možné překonat na gumovém člunu) až přinejmenším po Rakousko mají nyní výrazně „vnitroschengenský“ charakter: může je přejít kdokoli, kdykoli, kterýmkoli směrem. To je v nynější situaci přinejmenším poněkud předčasné. Všechny tyto věci – a v souvislosti s nimi i přerozdělování uprchlíků – měly být vzhledem ke své závažnosti dohodnuty na summitu a konsensem. Místo toho byl nejprve většinovým hlasováním ministrů vnitra zlomen odpor nesouhlasících zemí, a teprve potom se na summitu otevřela řada otázek, mezi nimiž je problém regulace migrace a nefunkčních hranic. To považuji za politicky neuvážené, nekorektní a nesmyslné.

Bylo tedy správné, že česká vláda (jmenovitě premiér a ministr vnitra) s návrhem EU nesouhlasili, a politicky zodpovědné, že opoziční TOP09 vládu v této věci podpořila.

Rozhodnutím Rady EU z minulého týdne se Česká republika dostala do dosti bezvýchodné situace. Česká republika totiž nemá na vybranou mezi Evropskou unií a „suverenitou“, jak se veřejnosti snaží namluvit naši euroskeptici a stoupenci ruských zájmů (obě množiny se překrývají). Máme na vybranou mezi Evropskou unií a ruskou sférou vlivu. To ovšem samozřejmě vůbec žádná volba není. Nemohu se zbavit dojmu, že vedení EU této situace malých východoevropských zemí zneužívá.

Dělat politiku znamená hledat a nalézat řešení neřešitelných situací. I dnešní situace má jistě rozumné politické řešení, je třeba ho hledat a je dobře, že česká vláda nesleduje cestu vzdoru a obstrukcí, kterou se rozhodlo zvolit Slovensko a možná se k ní chystá i Maďarsko (tato cesta vede ve svých důsledcích do Ruska). Politika by však neměla spočívat ani v generování neřešitelných situací. A Mám obavu, že právě to Evropská unie minulý týden učinila.

x x x

Na závěr ještě tři poznámky, které s tématem tak či onak souvisí.

Za prvé, změna polského stanoviska v poslední chvíli měla vzhledem k váze Polska jako relativně velké země pro rozhodnutí odhlasovat kvóty kvalifikovanou většinou (a tedy pro majorizaci nesouhlasících zemí) velký, ne-li rozhodující význam. Poláci změnili své původně odmítavé stanovisko a někdo mluví v té souvislosti dokonce pateticky o zradě. To je zbytečně nadnesené. Věcně vzato plyne ze situace jediné vážné poučení. „Visegrádská čtyřka“ má cosi společného s OSN: může být jistě praktická k řešení dílčích záležitostí (třeba pro společnou podporu prodeje českého piva, slovenských ovčích sýrů, maďarských klobás a polského zelí na území Visegrádu), ale pro ty zcela zásadní se bohužel příliš nehodí.

Za druhé, Viktor Orbán a Maďarsko. Mediální unisono v této věci v České republice je mi už dlouho odporné. K maďarské politice a k maďarským politikům je jako ke všemu na světě možné mít spoustu výhrad. Řada z nich je jistě oprávněných. Zároveň platí (jako všude na světě), že je to vláda legitimní, protože vládne s mandátem voličů, že hájí jejich zájmy a že ty zájmy se v tom či onom liší od zájmů dalších zemí EU. Zde je prostor pro politiku jako pro vyrovnávání zájmů v duchu spravedlnosti. A vůbec ne pro mediální lynč. Nebo snad chceme vyměnit v Maďarsku voliče?

A za třetí: EU a Západ považují právem za hlavní cíl politickou stabilizaci rozvrácených území v severní Africe, na Blízkém a Středním východě, a v tom rámci především nastolení pořádku v Sýrii a porážku Islámského státu. Je zjevné, že to vše dohromady je klíčová podmínka, aby se situace s migrací do Evropy mohla vrátit k normálu, a že je to zároveň úkol nejsložitější a velmi dlouhodobý. USA a Evropská unie dospěly nyní k závěru, že ho je možné zvládnout jen tehdy, když spojí své síly s Ruskem (v druhém plánu nejspíš i s Čínou) a s Íránem. To je bláznivý a nezodpovědný plán.

Rusko je v současné době hlavní mocenský konkurent Západu. Usiluje o emancipaci a o revizi výsledků „studené války“. Chová se pochopitelně a pragmaticky. Stav, kdy je Evropa dlouhodobě oslabená migračním problémem, mu vyhovuje. Potřebuje taky obnovit a posílit své postavení ve Středomoří, čemuž Západ nyní nedokáže účinně čelit. Svěřit v této situaci Rusku jeden klíč k vratům od „jihovýchodního tunelu“, jimiž proudí imigranti do Evropy, je holé šílenství. Evropa bude muset svůj problém s nekontrolovanou migrací vyřešit ne ve spolupráci s Ruskem, ale navzdory Rusku. Jen s tímto základním vědomím je pak snad možná s Ruskem v tom či onom taky spolupracovat.

Pokud jde o Írán, je jeho neskrývaným cílem zničení Izraele, demokratického státu, tradičního spojence USA a Evropy, faktické součásti toho, čemu říkáme Západ. Zapojit do řešení blízkovýchodního problému Írán je nezodpovědné a vůči Izraeli bezohledné. Navíc si myslím (ale rád se v této věci nechám poučit), že účast Íránu neoslabí jen Islámský stát (jehož váha se přeceňuje) ale taky a možná především další sunnitské země, z nichž některé jsou tradičními spojenci Západu. I to je dobrodružná politika.

x x x

Evropská a vůbec západní politika a šíře evropský a západní veřejný život jsou v posledních dvou desetiletích v hluboké krizi. Migrační vlna je jen jedním ze symptomů této krize, mimořádně výrazným a nebezpečným. Podobným symptomem bylo (jmenuji namátkou) ovšem taky oslnivé volební vítězství Baracka Obamy v roce 2008, volba papeže Františka do čela katolické církve nebo nejnověji ujetá migrační politika Angely Merkelové. Heslo zní: „Yes, we can!“ Evropa a Západ propadly, jak se zdá, chiliastickému fanatickému běsnění, podobnému tomu, co pustošilo křesťanskou Evropu v patnáctém a šestnáctém století. Lokálním projevem této vlny radikalismu a nezodpovědnosti v České republice je havlovská Pravda a Láska v politice a v médiích (která spočívá od prvních polistopadových let mj. i na svérázné symbióze policie a investigativní žurnalistiky).

Proti rozpoutanému fanatismu je dnes třeba postavit liberální demokracii opřenou o křesťanské základy (křesťanství a fanatismus jsou neslučitelné), politický realismus a kritický odstup. To vše můžeme najít i v naší novodobé politické a duchovní tradici. Je to v ní bohužel dost důkladně zahrabáno.

28. září 2015; psáno pro Svobodné fórum