ARCHIV

Silvestrovské oslavy v televizních kanálech

Poslední den v roce je u nás pojímán jako „den radosti“. Odpovídá to zesvětštělé české společnosti. Odehrávají se celonárodní bacchanálie spojené s nadměrným požíváním alkoholu. Z doby bolševismu se traduje, že 31. prosince je v médiích aspoň částečně povoleno, co je jindy zakázáno. Kdysi to byly jízlivé politické narážky, tzv. poťouchlosti: diváci a posluchači se mohli na pár okamžiků protáhnout a narovnat si ohnuté páteře.

Když v roce 1989 padly politické zábrany, vzniklo vákuum. To se rychle zaplnilo, a v posledních dvou letech je už docela jasno: Silvestr je dnem osvobození od slušnosti a televizní programy jakýmsi Hydeparkem pro sprosťárny a prasečiny všeho druhu.

Aby vynikl kontrast starých a nových časů, zařadí české televize odpoledne na program pár starších pěkných filmů (tentokrát Křidýlko a stehýnko, Zvíře a Ať žije nebožtík). Po setmění (a na Silvestra se stmívá brzy) vytryskne z obrazovek gejzír fekálií a spermatu. Žánrem je jakási podivná řezanka, vyvinuvší se zjevně organicky z bolševických „estrád“. Jejími vrcholy byly tentokrát Tele tele speciál (Nova), Co vše bylo prima, Silvestrovský koktejl s Miroslavem Donutilem a v trochu mírnější podobě Silvestrovská manéž Boleslava Polívky. Pořady na ČT2 (pro „náročnější diváky“ se lišily ještě větší otravností).

Programy jakoby prorůstá představa, že jsou dělány pro totálně ožralé diváky. Chová se tak i zjednané publikum v televizi: a pozadu nezůstávají ani interpreti (nejmarkantěji B. Polívka).

Jako jakási naděje se špatně informovanému divákovi mohla jevit veselohra Waterloo po česku. Ve skutečnosti podávala tutéž směs jako „estrádní“ pořady, jenom naporcovanou do několika epizod. Navíc poskytla zajisté nechtěnou možnost srovnat herecké umění Jean-Paula Belmonda a Hugo Haase (z odpoledních pořadů) s tím Jiřího Krampola.

Zoufalému divákovi, který ještě neupadl do alkoholové apatie, nezbývá, než přepínat z jednoho kanálu (jak výstižné pojmenování!) na druhý. Marně.

Koktejl obsahoval některé charakteristické zvláštnosti: Oblíbeným českým žánrem je zesměšňování našich zaostalých sousedů. Na Silvestra se tak činí ponejvíce karikováním jejich jazyka. Miroslav Donutil si dělal před Magdou Vašáryovou neotřelou a duchaplnou legraci z polštiny. Paní Vašáryová se ovšem projevila jako dáma a elegantně ho usadila. Nepochybně ji muselo napadnout, že kdyby tam seděli dva Čehúni, dělali by si nejspíš stejně duchaplně legraci ze slovenštiny. Od dob nebožtíka Wimmera patří k tradiční zábavě zdůrazňování legračnosti maďarštiny. Co by tomu čeští vlastenci říkali, kdyby se na Nový rok, v hluboké kocovině, dozvěděli, že se Maďaři na Silvestra bavili tím, co znamená maďarsky jméno tatíčka a osvoboditele Masaryka (paní Hegerová to na příštího Silvestra může české veřejnosti vysvětlit).

Politiky jako termity zesměšňovali, rovněž tradičně, Šimek s Bubílkovou. Na pomoc si tentokrát přizvali Karla Gotta. Představa, že politika (tedy ta polistopadová, předtím o tom pan Šimek kupodivu nemluvil) je svinstvo, je přitažlivá: těžko si ovšem představit méně povolané hlasatele této teze, než je on a Karel Gott.

Shrnuto: po tomto fekálně – spermatoidním gejzíru působil přípitek Václava Havla (pro opilce intelektuály) i Pavla Nedvěda (pro opilce z lidu) poněkud strojeně. Daleko přirozenější by bylo, kdyby některý z mladých lidí, oslavujících Silvestra po pražských restauracích, tak, jak se to stalo před časem při oslavách vítězství našich hokejistů, vystrčil do kamery na diváky holou zadnici.

Mladá fronta Dnes 7. ledna 2004