Za všechno nemůžou Maďaři

Zdá se, že ideový odkaz sapéra Vodičky je u nás stále živý. V českých médiích se v souvislosti s uprchlickou krizi píše o Maďarsku neuvěřitelným způsobem. Palmu vítězství nepochybně třímá server Idnes, ale např. na Svobodném fóru jsem si přečetl zprávu ČTK (nevím, nakolik ji v redakci dotvořili), v níž je hned v titulku řeč o tom, že „země EU ostře napadají Maďarsko“ (pak se ukáže, že jde jen o Rumunsko, Chorvatsko, Řecko, vesměs do „maďarského“ problému namočené, a o Itálii), že Maďaři staví plot, aby uchránili Maďarsko před mohutným proudem běženců (chtějí a musejí chránit schengenskou hranici) a že „někdo Maďarům vyčítá“, kdežto „Maďaři tvrdí, že ostatní lžou“. Ve Svobodném fóru se taky ocitlo velmi emocionální povídání jakési Evy, která Maďarsko navštívila, pronáší mj.svérázné politologické soudy o té zemi („To, že je Orbán magor… neznamená, že jsou Maďaři národ blbců a fašounů“), informuje o tom, jak a o čem hovořila s maďarským řidičem autobusu a s maďarským vojákem, a přitom soustavně píše „Vamosszabadi“. Je to jakási móda letošního léta, kdo nekope do Maďarska, není Čech. výjimky (např. Milan Vodička či Jan Macháček) se dají spočítat na prstech jedné ruky. Rád bych tento způsob psaní nějak vyvážil.

Jak vlastně vypadá jádro problému? Od jara se do našeho regionu valí proud uprchlíků z Řecka. Řecko má několikanásobnou smůlu: je poměrně blízko rozvrácené oblasti Blízkého východu, je z hlediska Schengenu vlastně v přeneseném slova smyslu ostrov a jediná země EU, s níž má suchozemské hranice, je Bulharsko. Kromě toho prochází vážnou hospodářskou a politickou krizí. Uhlídat „mořskou“ schengenskou a zároveň unijní hranici se mu i proto ani trochu nepovedlo a upřímně řečeno mu taky nikdo moc nepomohl. Nával uprchlíků se tedy rozhodlo čelit tím, že jen bez jakéhokoli odporu, bez jakékoli registrace a v rozporu s Dublinskými úmluvami (pro spravedlnost budiž řečeno, že dodržovat je v současné době prakticky nejde) prostě propustilo do sousední Makedonie, s níž mimochodem nemá dvakrát idylické vztahy, protože se mu nelíbí, jak se jmenuje. Makedonie se několikrát pokusila průniku zabránit, ale nepovedlo se jí to, a tak rezignovala a dopravuje uprchlíky vlakem na srbské hranice (podnikavci z řad místního obyvatelstva přitom nabízejí uprchlíkům potraviny za mastné ceny - a případně i pohodlnější dopravu). Řecko-makedonská hranice se tak proměnila via facti na vnitroschengenskou. Srbsko se stará jen o to, aby je co nejrychleji dopravilo na maďarské, tj. schengenské hranice. Pokud uprchlíkům ještě nějaké peníze zbyly, oberou je o ně zase místní podnikavci (za jídlo, pití a dopravu, případně „někteří nepoctivci z řad policajtů“ na úplatcích). Maďarsko tedy vlastně není v drtivé většině případů první schengenskou zemí, na jejíž území uprchlíci vstupují, a kde měli by podle Dublinských úmluv požádat o azyl a čekat na jeho vyřízení, dokázat se to ovšem nedá (Řecko imigranty neeviduje). Uprchlíci všude přecházeli v drtivé většině mimo přechody a usilovně se vyhýbali se jak registraci, tak žádosti o o azyl – chtěli samozřejmě azyl, ale až v SRN. „Zelená hranice“ mezi Maďarskem a Srbskem se tak rovněž prakticky změnila ve vnitroschegngenskou. To vzbudilo pochopitelný nepokoj na rakouské a německé straně, obě země registraci a dodržování Dublinu vyžadovaly. Maďaři se rozhodli čelit nekontrolované migraci výstavbou plotu. Obklopit schengenský prostor natrvalo plotem je samozřejmě nemožné a nevhodné, změnilo by to politické poměry uvnitř oploceného území. Nikdo ovšem netvrdil, že jde o řešení napořád, jen o improvizaci v krizové situaci, jejíž výsledek je navíc velmi nejistý, protože závisí na faktorech, které Maďarsko není schopné ovlivnit (např. loajální spolupráci dalších, viz dále). Jakmile Maďarsko (tj. nynější zcela legitimní maďarská vláda, to, že se někomu nelíbí, její legitimitu nijak neproblematizuje, spoustě lidem ve světě se např. nelíbí, jakého má ČR prezidenta, a přesto je legitimně zvolený) začalo plot budovat a hned se stalo terčem soustředěného útoku médií a politiků z celé Evropy. Kdyby plot nebudovalo, kritizovali by ho za nečinnost. Přesto se povedlo proud na chvilinku zarazit.

Maďaři se obávali, že uprchlíci mohou plot obejít přes rumunské území, a rozhodli se, že ho prodlouží ještě o kus dál po maďarsko-rumunské hranici. Podotýkám, že na obou stranách hranice žijí Maďaři, protože Trianonskou smlouvou byly kdysi hranice stanoveny na účet Maďarska a bez ohledu na etnické hranice. Proto je stavba plotu pro Maďary dosti nepříjemnou a bolestnou záležitostí a o nějaké jeho trvalosti nemůže být ani v Maďarsku řeč. Rumunsko, které má s Maďarskem napjaté vztahy právě kvůli skoro dvoumilionové maďarské menšině (která se v Rumunsku ocitla rovněž na základě Trianonské dohody) reagovalo krajně odmítavě a bylo zjevné, že o nějaké spolupráci s Maďarskem v oblasti migrační vlny nemůže být ani řeč. Migrační vlna si naštěstí citlivě vyhmátla jiný, výhodnější směr, a obrátila se do Chorvatska, na krátký úsek srbsko-chorvatské hranice, kde mezi oběma zeměmi neleží mohutný Dunaj. Chorvatsko, člen EU, rezignovalo na jakýkoli způsob bránění migrační vlně, jen posléze zavřelo přechody (uprchlíci, které srbská strana přiváží na hranice, je přejdou mimo přechod) a stará se jen o to, aby příchozí co nejrychleji dostalo na blízké maďarské nebo vzdálenější slovinské hranice. O nějaké registraci nemůže být řeč. Ministerský předseda Milanovič zcela cynicky surfuje na protimaďarské vlně a tvrdí zároveň, že se s Maďary vůbec nebaví, protože není o čem (což asi odpovídá skutečností, Chorvati např. vydali na maďarské území vlak plný migrantů doprovázený ozbrojenými policisty, který ignoroval jakékoli jízdní řády a návěstidla na maďarské straně a dorazil do nejbližšího maďarského nádraží – tam maďarská policie chorvatské kolegy odzbrojila, ale uprchlíci tam už pochopitelně zůstali), a zároveň, že je s nimi o všem domluven. Pro Maďarsku je sice tahle imigrace taky nepříjemná, ale protože se tak imigranti ocitají blíž rakouských hranic a vyhnou se centru země, rychle je přepravuje k táborům při hranicích. Imigranti pak houfně pokračují směr Německo. Přes Slovinsko jich jde podstatně méně (chorvatsko-slovinské hranice jsou hranicemi Schengenu), ale stejně: do Rakouska přešlo jen za sobotu z Maďarska deset tisíc lidí, ze Slovinska „jen“ jeden tisíc. Do dneška už to je prý celkem dvacet tisíc. Je třeba konstatovat, že Chorvatsko se velmi rychle postaralo o jediné: aby se plot mezi Srbskem a Maďarskem stal zbytečným (přechod v Röszke je už úplně volný a byl otevřen, uprchlická řeka už proudí přes Chorvatsko). Schůdný úsek na maďarsko-chorvatské hranici je poměrně krátký (většinu hranice tvoří poměrně velká řeka Dráva) a Maďaři už jakýsi provizorní plot zřídili i tam, ale lidé tam proudí hned přes několik silničních a železničních přechodů a uzavřít je nebude snadné.

Německo mezitím učinilo vstřícný krok a přijalo velké množství neregistrovaných migrantů, kteří do země proudí přes Rakousko. Tím částečně ulevilo Maďarsku, v němž se migranti hromadí. Jeho kapacity se ovšem rychle vyčerpaly a navíc velký nepokoj dalo najevo Bavorsko a vlivná CSU. Migraci jihovýchodním tunelem do Maďarska to ovšem mocně povzbudilo. Proto SRN pootevřené dveře honem zase přirazila.

Je zjevné, že uprchlíkům je třeba pomoci, a ty, co jsou už na cestě, bude až na výjimky nutné přijmout. Zároveň je zjevné, že migraci a zejména tento jihovýchodní tunel je třeba regulovat a aspoň trochu utlumit (její nynější obrovitá úroveň je uměle nabuzená, navíc nejspíš s cynickým obchodním i politickým kalkulem). Bude to vyžadovat jakousi aspoň elementární schopnost spolupráce, solidarity a loajality mezi zúčastněnými zeměmi, které všechny nynějším stavem trpí a zároveň se na něm všechny podepsaly. Zatím jsou tu veliké resty a svádět všechno na Maďarsko je nevěcné a nespravedlivé.

21. září 2015; psáno pro Svobodné fórum