Hysterie

Hysterie je obvyklý, častý, a tedy přirozený způsob, jak nepřipravení lidé reagují na nezvyklé situace v osobním i veřejném životě. Ve veřejném prostoru, v politice, vede ke vzniku kolektivních psychóz, jež zasahují nejširší vrstvy společnosti.

Nezvyklou situaci zažívá náš kontinent právě teď. Představuje ji právě vrcholící obrovitá migrační vlna. Podle německého ministra zahraničí Steinmeiera je nyní Evropská unie, v níž jsme i my, vystavena největší zkoušce ve své historii. To je nepochybně pravda.

Hysterie a kolektivní psychóza brání střízlivému, věcnému posouzení situace a politickému rozhodování. Proto je s ní třeba bojovat.

Co je pro Českou republiku v tuto chvíli největší a nejhmatatelnější nebezpečí? Ne snad hysterie a psychóza (strach z migrace) sama o sobě, ale pokusy využít jí k plíživé a přitom podstatné změně společenského uspořádání v naší zemi, které otřese vnitřním demokratickým uspořádáním a naší orientací na demokratický Západ. Na hrůze z migrační vlny se profilují různí političtí představitelé a uskupení vyznačující se různou měrou radikálnosti: prezident Zeman, exprezident Klaus, předseda ANO a místopředseda vlády Andrej Babiš, trosky Okamurova Úsvitu, Konvičkův Blok proti islámu a nejrůznější více či méně nezakrytí extremisté.

O motivaci všech těchto lidí je možné jen spekulovat. Neukojené nebo dosud zcela neukojené politické ambice (lze politické ambice vůbec ukojit?), zahraniční zájmy a vlivy, jako obvykle zejména z východních končin. Není to však podstatné. Podstatné je, že znamenají pro politickou stabilitu a budoucnost České republiky daleko větší nebezpečí než všichni migranti zeměkoule dohromady. Pokud chce někdo hledat nepřátele naší svobody a demokracie, ať se zaměří tímto směrem. A nezapomínejme přitom, prosím, že standardní situace pro demokracii ohroženou nějakou kolektivní psychózou je: vlk přichází oblečen v rouše beránčím a s tím, že jde spasit vyděšené ovečky. Ve skutečnosti je však chce – jako ostatně vždy – sežrat.

Vlci mají šanci jen v prostoru destabilizovaném hysterií. Hysterie dnes bohužel zalila prakticky celý evropský kontinent. Hysterii je možné a nutné čelit. Svobodná společnost k tomu má dostatečné prostředky: je v ní zakotvena svoboda kritiky, otevřený prostor pro to, aby se uplatnila věcnost, střízlivost a realismus. To byly ctnosti, které českému modernímu politickému uvažování vložili do kolébky Karel Havlíček a T. G. Masaryk. Hysterii naopak nelze čelit jinou hysterií. Hysterie znamená slabost.

Velký prostor pro hysterii vytvářejí moderní média: slouží mimořádně rychlé a pohodlné výměně co největšího množství informací a názorů; zároveň jsou velkým zdrojem masové sugesce: celospolečenská hysterie se sem rychle promítá, a to zároveň celospolečenskou hysterii rychle a spolehlivě posiluje. Zcela spontánně vzniká něco jako „falešný světonázor“. Svobodná média zároveň poskytují prostor pro kritiku a demaskování mylného a zavádějícího výkladu událostí a různých falešných světonázorů. Jen je zpravidla obtížnější je odhalovat než je vytvářet: jak by ne, vytvářejí se vlastně samy od sebe, tak to na světě chodí.

Hysterie sama o sobě velmi často není projev zlé vůle, ale bezradnosti, natvrdo řečeno hlouposti. Zasahuje hlasatele xenofobie i jejich odpůrce. Hlupáci, zvlášť ti zfanatizovaní, dovedou být často nebezpečnějšími než nelomení darebáci – obojí, fanatismus a vychcanost, navíc může existovat, a často taky existuje v harmonické symbióze. Za zkoumání v tomto směru slouží např. úloha bakalovin (respektovin) v naší Velké protikorupční revoluci, která je typickým případem kolektivní psychózy v lokálním rozměru.

V hysterické atmosféře vznikají jakési vlny, mediální kampaně, a média začínají připomínat válečnou propagandu. K válečné propagandě patří produkce informačních zkratek, ikon, svatých obrázků. Zmíním dva případy.

Před krátkou dobou zaplavily západní svět obrázky utonulého syrského dítěte. Přišlo o život během pokusu o přistání člunu s uprchlíky někde u řeckého pobřeží. Je to strašný, tragický případ, oslovil mnoho lidí po celém světě. Vadí mi jen jedna věc, považuji ji za důležitou. Po zveřejnění fotografie se objevily spekulace, že záběr byl jaksi ex post uměle naaranžován. Spekulace se sice nepotvrdily, ale já se vůbec nedivím, že vznikly. Zveřejnění a masové rozšíření fotografie je nejen relevantní informace, ale chtě nechtě zároveň taky cílený citový útok na čtenáře či diváka, návod pro kýčovité prožívání. Nedá se s tím nejspíš nic dělat, ale musí se na to upozornit. Lidé se dojímají nad vlastní lidskostí, což snižuje jejich schopnost střízlivě uvažovat o celém problému migrace a zároveň je to činí bezbrannými vůči nejrůznější demagogii. „Hlavní je něco udělat, co nejrychleji a co nejradikálněji, kdo to vidí jinak, je nelida.“ Konec mudrování, parlamentního žvanění atp., a makat, řekl by nejspíš Andrej Babiš. Přitom to, oč by mělo být, je, jak vytvořit situaci, která do budoucna zabrání (mimo jiné i) takovým tragédiím. Přemýšlet o tom nelze dost dobře v atmosféře kolektivní psychózy, řešení musí předcházet chladná, střízlivá úvaha a debata. „Svatý obrázek“ je jen produkt psychózy, který zároveň psychózu živí.

K dnešní hagiografii patří nejen obrázky svatých, ale i obrázky čerta. Čert se v tuto chvíli jmenuje Petra László. Je to kameramanka maďarské soukromé televize, údajně spjaté se silnou extremistickou stranou Jobbik. Celou zeměkouli obletěly dva krátké videozáznamy. Na prvním se reportérka v davu brání kopáním do prchajících uprchlíků (předtím do ní dva při útěku jistě nechtě, ale dosti silně vrazili). Jedním ze dvou „zasažených“ byla dvanáctiletá dívenka. Druhý je povážlivější: s dalším kameramanem snímají uprchlíka s dítětem, který se ocitl na zemi poté, co mu kameramanka asi podrazila nohy. Paní László pak uveřejnila v novinách text, v němž vyslovila upřímnou lítost nad tím, co provedla, a vzala za to odpovědnost. Své chování vysvětlila tím, že byla v šoku a v panice. Tím lze jistě vysvětlit to, co je na záznamu č. 1, ale jen obtížně to, co je na záznamu č. 2. Kameramanku okamžitě vyhodili z práce (jistě, člověk její profese by v takových případech měl být připraven na nejhorší a měl by se umět ovládat) a byla obviněna z trestného činu rušení veřejného pořádku (obvinění může být ještě rozšířeno). Tím by měl být případ po věcné stránce uzavřen a bylo by možné vrátit se k dennímu pořádku.

Co mi ale po věcné stránce vůbec v pořádku nepřipadá, je to, jak byl případ mediálně nafouknut: kameramanka se stala jakýmsi symbolem údajné maďarské zkaženosti a nelidskosti v přístupu k uprchlíkům; zároveň pyká za Viktora Orbána, který leží maďarské opozici a řadě bruselských politiků v žaludku. V maďarštině se této roli říká „bȕnbak“, tedy obětní kozel. To, co proběhlo, je obtížné charakterizovat jinak než jako celoevropskou honičku na politicky naprosto bezvýznamnou osobu, která se - taky kvůli tomu - nemůže vůbec nijak bránit. Navíc ji čeká policejní vyšetřování a možná i soud, který celá tahle mediální paráda nějak ovlivní. Jistě, doba je zlá, stává se to, první podnět dala ona. Zároveň platí, že takový mediální lynč je z důvodů, které jsem tu uvedl, naprosto nepřiměřený, je to produkt hysterie, který hysterii živí, a navíc mně osobně připadá dosti hnusný: několikadenní virtuální videozáběr, jak celá Evropa honí jednu bezbrannou ženskou, je mnohonásobně horší než to, co je vidět na těch dvou videoznáznamech s Petrou László. Je to projev dost velkého veřejného, kolektivního buranství.

A na závěr ještě jednu malou poznámku: obávám se, že za celoevropskou uprchlickou hysterií je tak trochu i nepřiznané špatné svědomí politických elit EU. Nesdílím názor, který u nás hlásají ponejvíce různí agenti Moskvy, že se USA, západní Evropa, EU pokusila do ohrožených severoafrických a asijských zemí vyvážet „západní pořádky“ (rozuměj svůj způsob demokracie), a že by bylo daleko lépe, kdyby se do toho vůbec nebyli pletli. To je nesmysl, Západ musel v zemích jako Libye, Irák a Afghánistán zasáhnout a nemohl pomoci Asádovi v Sýrii, protože jednak pro něj znamenaly svou nevypočitatelností a proradností soustavnou a vážnou bezpečnostní hrozbu, a jednak tam panovaly nelidské brutální režimy a bylo nemožné nepomoci těm, kteří proti nelidským brutálním režimům povstali. Problém byl naopak v tom, že pomoc Západu byla polovičatá, sice dosti neúčinná, nedokázala oblasti, kde zasáhl, stabilizovat, ale zároveň vzbudila velká, nenaplněná očekávání. I to přiživilo dnešní migrační vlnu, s níž si EU zatím moc neví rady. Já jistě taky ne. Vím jen jedno: že se uprchlíkům musí pomoci, a to hlavně a především tady (ostatně jsou už tady, protože to jsou uprchlíci) a že je zároveň třeba o problému uprchlíků přemýšlet bez hysterie. Proto jsem napsal tyto řádky.

13. září 2015; psáno pro Svobodné fórum