Dva závazky pro Evropu a Západ

Nynější nekontrolovaný příliv imigrantů do zemí Evropské unie znamená nepochybně (mimo jiné i) dosud nejvážnější krizi v krátkých dějinách Unie. Přijít na to, jak ji řešit, předpokládá, že bude možné uspokojivým způsobem odpovědět, co ji způsobilo. Dávám tu pár poznámek do diskuse na toto téma.

Hned na počátku bych rád uvedl to, co sám pro sebe považuji za nutné vytknout před závorku. Za prvé, krizi může a musí čelit jen EU jako celek. Za druhé, je nepřípustné snažit se dosáhnout bezpečnosti a stability naší země na úkor jejího demokratického uspořádání a zanedbáním spojeneckých závazků v rámci EU i NATO. A za třetí, mezi základní hodnoty, které musíme bránit, patří v první řadě povinnost pomáhat trpícím a ohroženým, opřená o příkaz lásky bližnímu – přičemž bližní není jen „našinec“, ale i „cizí“.

To, co masovou migraci do Evropy bezprostředně navodilo, je destabilizace rozsáhlé oblasti od severní Afriky po Blízký a Střední východ, k níž postupně došlo v posledních deseti letech (od Afghánistánu přes Irák, Sýrii, Jemen, Somálsko, Eritreu až po Libyi). Mnoho publicistů, zejména ti, co jsou tak či onak spřízněni s Kremlem (samozřejmě duchovně, např. „ruský koutek“ Práva) obviňují USA, západoevropské země, EU i NATO, že intervencemi či jejich podporou a pokusy o „vývoz západní demokracie“ přispěly k rozvrácení relativně stabilních režimů (Kaddáfí, Saddám Husajn, Bašár Asád ad.) V pozadí této kritiky je nepřiznaná, ale mohutná nechuť k liberální demokracii a jejím ideovým základům, tedy přesněji řečeno k jejím křesťanským základům. To ostatně souvisí s mnohastaletým kontinuálním úsilím Moskvy vytvořit protiváhu k Západu (nový Řím, autentické křesťanství, nová civilizace, marx-leninismus, nová demokracie), které se táhna od Ivana IV. po Putina.

Tato kritika je neoprávněná. Zásahy USA, NATO a velkých evropských států v této oblasti od Afghánistánu po Libyi byly nutné a legitimní, za prvé proto, že se obracely proti nespolehlivým, proradným a politicky nevypočitatelným režimům, které byly pro ně zdrojem stálého nebezpečí a rizika (přepadávání sousedních států, teroristické akce doma i zahraničí, únosy občanů cizích zemí ap.) – to je pragmatická stránka věci. A za druhé, což s tím prvním souvisí, že to byly autokratické, kruté, nelidské režimy. To je ideální, „ideová“ stránka věci.

Problém není v tom, že by angažmá „západních“ států (nezapomínejme, že k nim patříme, tedy aspoň formálně, i my) bylo přepjaté a nenáležité, nýbrž že bylo polovičaté, že zůstalo na půl cesty. Podařilo se sice zničit problematické režimy, ale to, co po nich zůstalo, je „země nikoho“, úhor, na němž bují jen jedovaté býlí typu islámského státu (jeho srovnávání s nacistickým Německem mi připadá nesmírně přepjaté, jde o násilnickou polovojenskou strukturu s malou oporou v obyvatelstvu, která ovládá svá nynější území jen proto, že tam nemá žádného přirozeného nepřítele). Státy, pokud tam vůbec ještě nějaké existují, nejsou v mnoha ohledech schopné plnit své základní sociální funkce. Masový útěk obyvatelstva je jen přirozený důsledek, a ti, kteří prchají, nejsou vlastně ani uprchlíci (tj. politicky či nábožensky pronásledovaní) v pravém slova smyslu, ale ani pouze „ekonomičtí migranti“, kteří si chtějí polepšit. Je to jakási třetí kategorie, s proto si s ní v Evropě nevíme rady.

Problém Západu a západních států je v tom, že svým zásahem (a nezasáhnout nemohly) na sebe vzaly závazek, který zatím nedokázaly splnit. Neangažovaly se příliš, nýbrž málo: i koloniální mocnosti (nechci se zastávat kolonialismu) usilovaly o to, aby na dobytém území ustavily funkční veřejnou správu a aby do ní zapojily domorodce; tady se ani to moc nepovedlo. Masová imigrace do Evropy je přitom pro Evropu (tedy pro EU, a EU je Evropa, co si budeme povídat) velká zkouška hlavně proto, že byla vždycky postavena na otevřenosti, a že změní-li se toto, změní se její podstata.

Závazek, který na sebe Západ spíš polovědomě vzal, je dvojí: přispět ke stabilizaci rozvrácených oblastí, odkud do Evropy proudí běženci, a přijímat migranty (ne ve smyslu „přijmout každého“, ale ve smyslu „zůstat migraci otevřený“).

K tomu prvnímu jen dvě poznámky na okraj. Za prvé: bezprostředně po invazi USA do Iráku jsem si u nás v novinách přečetl, že kdosi v USA prý řekl nebo napsal: Iráčané teď musí projít podobným procesem jakým prošli Němci po roce 1945 v denacifikaci. To je zarážející neúcta k dějinám a historickým okolnostem. Problémem západní (zejména americké) politiky není násilnický imperialismus, ale radikální idealismus spojený s občasným nedostatkem citu pro historii (T. G. Masaryk charakterizoval kdysi radikální uvažování jako „rozvášněnou logiku nešetřící dějin“). Chtít na středovýchodních či severoafrických společnostech, aby přejímaly hotová řešení, jichž se Evropa a USA dobírala namáhavě a s regresemi po staletí, je trochu bezohledné. Stačí, když vzniknou režimy, které budou lepší, než ty, co byly odstraněny, a které budou otevřeny dalším pozitivním změnám. Lidé těch zemí by měli takový režim umět udělat a dokázat v něm žít. Budou si ho ostatně dělat pro sebe, ne pro nás. Pro nás je důležité jen to, aby ty režimy byly předvídatelné, vypočitatelné, aby se na ně aspoň v tomto smyslu dalo spolehnout. Je to věc politického realismu.

A za druhé: je naivní představa, že stabilizace těchhle oblastí půjde dosáhnout jednoduše ve spolupráci s takovými mocnými zeměmi, jako je Rusko nebo Čína. Jsou to v lepším případě konkurenti, v horším nepřátelé Západu, a je třeba realisticky počítat s tím, že bude nutné se v mnoha ohledech obejít bez nich či překonat jejich odpor.

Přesto je nevěcné tvrdit: Západ se do tohoto dobrodružství vůbec neměl pouštět. To prostě nešlo. Západní země by hned na počátku ukázaly, že jsou slabé a amorální, že jsou schopny zradit samy sebe.

Takže: ten dvojí závazek tu je a trvá.

S masovou imigrací souvisí i problém soužití, resp. splynutí rozdílných „kultur“ či „civilizací“ (např. Václav Klaus ve své výzvě mluví o „rizikách a hrozbách, plynoucích z umělého mixování nesourodých národů, kultur a náboženství“). Z historie jsou známy např. dva případy mixování (o jejich umělosti či neumělosti mohou být spory, v prvním případě šlo o důsledky britských, francouzských, a portugalských imperiálních výbojů, v druhém o důsledky chronických hospodářských krizí v chudých evropských zemích). Kolonializace (europeizace, christianizace) Ameriky proběhla hrubými, leckdy brutálními prostředky. Jenže pouhou krutostí se nedá nikdy ničeho dosáhnout. Vetřelci s sebou přinesli náboženství, které bylo lepší, správnější než to, co tam bylo předtím, znamenalo velký pokrok. Podobně obrovitá imigrace do USA od devatenáctého století znamenala pro mnohé příchozí „mixování“ do amerického prostředí, svobodného, postaveného na liberálních a demokratických základech. V tom, že zdůrazňuji křesťanství a liberální demokracii, jsem ovšem, to přiznávám, podjatý: k obojímu se hlásím s podobnou vehemencí jako pan Konvička k horolezectví a ke sbírání vzácných rostlin.

V té souvislosti vyvstává otázka: co můžeme my, co může Evropa příchozím z rozvrácených oblastí severní Afriky a z Asie nabídnout? Přizvání ke prostřenému stolu, k tomu, že se všichni budeme mít jako prasata v žitě? To samo o sobě nestačí, z prostého důvodu: podobně jako divoké komunistické projekty o srovnání sociálních rozdílů ve společnosti, pokud se je někdo pokusil realizovat, končily pravidelně tím, že všichni zchudli, skončí vyrovnání mezi Sýrií, Afghánistánem, Irákem, Libyí atp. na jedné a Evropou na druhé straně, postavené na tak chatrném základě, prostě tím, že Evropa srovná krok s těmito oblastmi tak, že se stane stejnou jako ony. Pak pochopitelně migrace ustane, nebude už kam utíkat.

Otázka tedy zní: co může Evropa imigrantům nabídnout: jde to, zda je či bude k dispozici navíc a především nějaká zformulovaná nějaká vize, nějaký společný úkol. Neříkám rovnou, že by to mělo být křesťanství a liberální demokracie, jen upozorňuji, že tyto naše „hodnoty“ při uvažování o něm nemůžeme nechat stranou. Multikulturalita a politická korektnost jsou negativní vymezení a říkají, čeho všeho jsme ochotni se vzdát. Nepůsobí moc přesvědčivě a přitažlivě.

To, co se teď zejména u nás ve veřejnosti velmi vehementně prosazuje, je opačná cesta: své údajné hodnoty či spíše pahodnoty, svou vnitřní chudobu, svůj nedostatek vize a společného úkolu, hodláme obklíčit vysokou čínskou zdí a nikoho mezi sebe nepustit. Toto úsilí je předem odsouzeno ke katastrofě: a dojde k ní daleko dřív, než se nám podaří tu čínskou zeď vůbec vztyčit.

6. září 2015; psáno pro Svobodné fórum