Naše světové stíny

Polemika Milana Kundery s Václavem Havlem (viz zejména Host do domu č. 15 a další) by se snad už dnes mohla zdát antikvovaná: k čemu ještě může být spor o to, zda existuje český úděl, anebo zda demokratizačními pokusy v roce 1968, „ať jsme na to stačili, či ne, ať to bylo krokem jistým, či tápavým, vstoupili jsme do středu světových dějin", jak znovu důrazně tvrdí M. Kundera? Dá se konečně říci, že skutečnost tuto polemiku beztak už rozhodla; ale proto ještě bychom neměli zapomenout, jak významných a ve svých důsledcích dalekosáhlých okolností se dotýká.

Spor o světovost

Vede se tedy spor o to, zda lze tendence a výsledky našeho loňského vývoje považovat za tak významné, že snesou světová měřítka. V. Havel to odmítá. Myslím, že v podstatě právem považuje loňské pokusy obnovit po dlouhých letech zákonnost a svobodu pouze za úsilí o odstranění „své vlastní ne-normálnosti", o vytváření předpokladů „normálně a zdravě fungujícího společenského organismu", tedy o pouhý počátek cesty, jímž ani není radno příliš se vychloubat. Havel tak polemizuje s Milanem Kunderou, zároveň však - a to dosud zůstalo nepovšimnuto - s některými rysy stanoviska, které je zajímavým způsobem rozvedeno v pracích jiných známých autorů.

První vystoupil s touto koncepcí loni na jaře Robert Kalivoda v článku Demokratizace a kritické myšlení (Literární listy 1968, č. 10-11), v němž rozdělil vývoj socialismu do dvou fází: první deformované (stalinismus) a další demokratické. Deformovaná fáze uchovává některé předpoklady – marxismus, schopnost „rozvíjet ekonomiku a zlepšovat materiální a sociální postavení lidí" nutné pro přechod do fáze druhé; podle tehdejšího Kalivodova názoru „právě Komunistická strana Československa se stala onou silou, která uskutečnila rozhodující obrat v zemi: a stala se vedoucí silou v procesu, jehož smyslem je uskutečnění socialistické demokracie." Tím je dán i historický (světový) význam československého vývojového procesu: směřuje od „nepřímé (zastupitelské) demokracie" socialistické společnosti - která ještě není zcela zbavena „buržoazně demokratických elementů" - k socialistické samosprávě „jakožto nejvyššímu cíli socialistické organizace společnosti".

R. Kalivoda dokonce v tehdejší situaci určil tři prvky tzv. přímé demokracie, nesrovnatelné svou kvalitou s tzv. buržoazně liberalistickým systémem.

Z obdobných předpokladů jako R. Kalivoda vychází nejen M. Kundera (např. právě v 15. čísle Hosta do domu), ale z dalších významných autorů i prof. Jan Patočka, který rozvíjí své pojetí v několika článcích publikovaných loni na podzim a letos na jaře 1). Prof. Patočka rovněž akcentuje obecný význam loňského společenského vývoje a jeho myšlenkových výsledků; kromě toho v nich spatřuje logické vyústění dosavadních českých dějin („...od dekretů Josefa II. k naší radikální demokracii, k vývoji po první i druhé válce i k našemu lednu vede linie, v níž lze spatřovat stálé prohlubování téhož tématu." - Dilema...), jejichž kontinuita tedy pokračuje jak po druhé světové válce, tak v tzv. době kultu. Ta sice „zasadila

morální jednotě národa hluboké rány, ale podmínila rovněž energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu . . . Cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu... V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě principy individuálních svobod, kterým neodpovídá sociální skutečnost, a druhá má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdá se prosvítat světlý bod možné syntézy . . ." (Vznik ČSR . . .). Zmínění autoři se zajisté neshodují úplně ve všem. Nepochybně však v názoru na jedinečný dějinný (světový) význam našeho nedávného vývoje (vrátíme se ještě k němu závěrem) a na charakter systému, který u nás loni procházel evolucí. Právě druhý bod je zvláště zajímavý. Povšimneme-li si formulací uvedených autorů podrobněji, vyvstane nárys celé koncepce.

Částečná neúčast

Vyjděme při jejím posouzení ze dvou tezí. M. Kundera vytýká Havlovi, že si vzhledem

k „českostalinskému světu", do něhož se zrodil, uchoval pozicí diváka, cizince, i tehdy, když se loni tento svět dal do plodného pohybu (Havlovou chybou tak podle M. Kundery je, že ještě v této době „stál mimo".) A na druhé straně píše prof. Patočka o výrazné větvi současného českého písemnictví:

„Málokdy se totiž v naší literatuře objevil výraz něčeho, co má zároveň obecnou relevanci a co je přitom naše specifikum, jako je tomu u některých dnešních literárních pokusů a projevů: myslím například na literaturu, kterou bych označil jako ,tematiku vystřízlivění´ či ,tematiku zklamání'; protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20.století, má tento proces všeobecný dosah a překračuje naše vlastní meze." (K „ideji Národního divadla".)

Jakkoli volně, přece jen s dostatečnou přesností můžeme smysl obou citátů (zvláště

víme-li, co k tomu autoři říkají na jiných kupř. M. Kundera v románě Žert)

Vyložit takto: naše společnost očekávala a přivítala socialismus s plným zaujetím a čistým srdcem. Byla však svým způsobem oklamána: nastolený poúnorový režim, i když se vyznačoval neklamnými socialistickými znaky, byl nicméně stalinistický — se všemi nepěknými jevy, které tento pojem obnáší. Společnost to postupně rozpoznávala a zevnitř, na základě svého zklamání se uváděla do pozitivního chodu, který přinesl výsledky přesahující svým významem rámec této země.

Na tomto podání je pozoruhodné nejen jemné respektování stalinistického systému (přece byl k něčemu dobrý!), ale zejména to, jak vnějškově je tu uchopen vzhledem k občanům: ti se nepodílejí na jeho vzniku, chodu a fungování, nýbrž jsou jeho oklamanou obětí. Žijí v něm sice zcizeni jaksi sami sobě — ale jakmile procitnou, okamžitě jej přetvářejí k prospěchu svému i celého světa. Není divu, že takové teorie se musí jisté části veřejnosti líbit, když opomíjejí, co jsme dělali jakožto tak či onak fungující součást systému, a připomínají pouze, jak jsme se zasloužili o proces jeho metamorfózy. Proto se dnes s tímto pojetím můžeme setkat takřka na každém kroku. Náměstek ministra zahraničí z přelomu čtyřicátých a padesátých let líčí barvitě a jistě celkem věcně správně strašné utrpení, které mu stalinistický režim způsobil, ale o vlastní účasti na něm dnes neví — tento tak významný funkcionář — nic. Je promítán velkofilm „Všichni dobří rodáci", který — jak o tom ještě bude řeč — převádí toto pojetí na stříbrné plátno za nadšeného souhlasu veřejnosti . . .

Člověk a systém

Není snad ani třeba příliš velké fantazie k pochopení, jak je zmíněné oddělování systému a lidí v praxi nemožné: systém, před¬stavovaný např. skupinou pracovníků mocenského aparátu, proti níž by stála homogenní masa obyvatelstva, je natrvalo nepředstavitelný, byť by i byl jako takový — vyprázdněný a „formalistický" — nastolen. Původní stav může trvat několik měsíců, pak se systém naplňuje, tzn. přizpůsobuje se situaci a do jisté míry i tradicím a mínění lidí, ovšem za předpokladu, že se opět lidé přizpůsobí jemu. Nesmírně záleží na dynamičnosti systému, stejně jako na schopnostech, uvědomění a práci obyvatelstva (zejména na tom, v čem jsou ochotni se přizpůsobit), vznikne-li na základě vzájemného působení plodný vývoj, snesitelný stav, či posléze zda se poměry začnou vyvíjet zcela opačným směrem.

Je to ovšem tak, že existují jisté vnějšími okolnostmi i jinak stabilizované předpoklady

a opěrné body systému, které musíme, chceme-li v něm žít, vzít na vědomí, protože není v našich silách významněji je bezprostředně ovlivnit. Chápat dějiny znamená přirozeně chápat také toto, přestože to někdy stojí hodně práce i přemáhání. — Na druhé straně se obvykle rovněž systém musí sklonit před jistými základními prvky životního způsobu obyvatel — samozřejmě pokud se oni sami nedokážou (dobrovolně, a přitom vlastně proti své vůli) zlomit. Tyto věci mohou znít odtažitě, jsou však, zvláště u nás, neobyčejně praktické.

Snad to byly opakující se katastrofické události dvacátého století, postihující pravidelně střední Evropu, které u nás vedly k prudkému růstu politického radikalismu. Ten se pochopitelně nemusí projevovat barikádami a bitkami, v nichž se válčí dlažebními kostkami a po domácku vyrobenými pumami; má ovšem podstatnou vlastnost každého radikalismu, že nerespektuje dějiny, a zasahuje při veškeré vnější umírněnosti dalekosáhle a hluboce právě do vztahu člověka a systému. Zejména má podíl na rozšířeném mínění, podle něhož jsou navzájem izolovány jak jednotlivé profesionální oblasti lidského jednání, ať už jakkoli autonomní, tak oblast vysoké politiky, „velkých" událostí, a proti tomu nízká, každodenní praxe.

Důsledkem tohoto povrchního mínění je pak názor, že obyčejný smrtelník stojí jakožto subjekt nejen mimo systém, ale mimo dějiny vůbec. To je velký omyl, neboť tento obyčejný smrtelník ve skutečnosti do nich svou aktivitou, prací neustále zasahuje. Kulturní a civilizační vývoj národů (v jiných případech zaostávání), pozorovatelný nejen za staletí, ale i desetiletí, je zajisté věcí státníků, velkých osobností vědy, umění apod., ale právě tak je způsoben nespočetným množstvím lidí, které historie (anály) musí nechat upadnout v zapomnění — už proto, že by pro ně neměla ani dostatek místa. Koneckonců je to docela v pořádku, protože tito lidé mají ve své drtivé většině pramalé ambice vejít do dějin; k jejich drobným, ale nesmírně důležitým zásahům do dějin jak v oblasti techniky, hospodářství (podnikání), tak i politiky (např. v rámci obce, oblasti) a veřejné činnosti (běžná žurnalistika, společenský život apod.) je ponejvíc vedou zcela praktické zájmy a tužby: třebas i ješitnost, ziskuchtivost, sobectví a touha po moci. Podobně jako psycholog při analýze jednotlivcova jednání objevuje většinou jeho docela nešlechetné pohnutky, tak by byl jistě rozčarován každý, kdo by podrobně zkoumal motivy těchto drobných dějinotvorných činů, ale popřít jejich základní pokoru, soulad s řádem dějin, by těžko mohl. O nic méně nemůže nedbat jejich existence a výsledku ten, kdo se chystá k „velkému" činu, neboť takový čin, i kdyby měl zcela popřít stav, který je, přece jen z něho nejprve musí vycházet.

Smysl každodenní práce

Je pozoruhodné, jak se u nás, v zemi, kde se ještě před nedávnem tolik hovořilo o významu každodenní práce, až se to stalo frází, na tyto věci snadno zapomnělo. Když u nás čas od času někoho napadne zasahovat do dějin, nechá okamžitě svého a pustí se do náramného hlomozu, protože se domnívá, že katastrofy lze nejlépe řešit opět katastroficky, že k zásahu do dějin je třeba nejprve z nich vykolejit. Podobně jako mají tradice politicky radikálního myšlení podíl na tomto vyčlenění člověka z dějin, způsobují do značné míry — ostatně obojí navzájem úzce souvisí — i nepochopení, které má za následek faktické vyčlenění člověka ze systému: konkrétně ze stalinistického systému padesátých let. Tuto koncepci lze ostatně těžko hájit. Jakmile se začneme ptát, jak tento systém fungoval, dospějeme k otázkám, které už všechny obsahují odpovědi: Kdo koncipoval haldy posudků, kdo psal udání, kdo balamutivé zprávy, fejetony a články v novinách i časopisech, kdo matoucí budovatelské a nadšeně přitakající prózy a básně, kdo je s nadšením v recenzích chválil? To opravdu všechno jen systém a jeho aparát? Kdo hlasoval na nespočetných schůzích pro nejrůznější politováníhodná opatření od schvalování zločinů až po drobná škobrtání víceméně komunálního charakteru? Kdo z tzv. svazácké generace nepropadl nikdy nadšení nad sociálními pokleslostmi (pokud se jich i přímo neúčastnil); kdo pro tuto i pro další generace psal a schvaloval morbidní učebnice, kdo podle nich učil? Kdo pracoval v nejrůznějších institucích, úřadech, ministerstvech — včetně ministerstva vnitra —, snad někdo jiný, než lidé? Kdo se v tu či onu chvíli nekonformoval s něčím nepřijatelným? A když tak pěkně seřadíme výsledky tehdejší každodenní činnosti, vznikne pojednou až apokalyptický obraz podstatné viny všech, nebo alespoň takřka všech. Je ovšem třeba podotknout, že sled událostí někdy klade na naše bedra takové nároky, na něž dané společenství není připraveno a jimž prostě není schopno dostát. To se u nás nepochybně stalo (lecčemus se jednotlivec stěží mohl vyhnout), a víme-li to, můžeme snáze chápat a do jisté (ale právě jen jisté) míry i omluvit, co nedobrého kdo z nás udělal; samozřejmě jen tenkrát, nevyhýbáme-li se sami před sebou poznání oněch činů. Koncepce „částečné neúčasti", o níž se tu kriticky zmiňuji, slouží právě k takovému uhýbání.

Řekněme hned, že kdybychom kladli otázku individuální viny jednoho každého z nás za účelem provádění nějakých sebekritik — třebas opačně pojatých, než jak jsme na ně přivykli — bylo by to moralizování ústící v nejlepším případě v požadování jakéhosi novodobého flagelantství, a tím by se celá věc v zásadě znehodnotila. Jestliže máme sami na svědomí ne právě zanedbatelnou část toho, čím jsme v minulosti trpěli, tím, jak jsme v každodenní činnosti nedostatečně obstáli, musíme si, chceme-li se v budoucnu vyhnout něčemu podobnému, ať už v jakémkoli vydání, uvědomit přinejmenším dvojí: základní, dějinný význam této každodenní činnosti a směr, jímž se má do budoucna, má-li být prospěšná, ubírat. Účelem sebereflexe tedy rozhodně není vyrábění sebekritických elaborátů, nýbrž praxe.

Jenže právě dnešní praxe ukazuje většinou reflexi opačnou, mylnou a falešnou. Je to teď, zdá se, jedna z nejdůležitějších otázek, před které jsme postaveni. K zamyšlení nad nimi má sloužit i několik poznámek k již jmenovanému filmu Všichni dobří rodáci, v němž se falešná reflexe zatím nejsilněji projevuje — dá se dokonce říci realizuje.

Všichni dobří rodáci

Idylicky poklidný a vlastně ideální život moravské vesnice, která je spolu s rolníkem Františkem vlastním hrdinou filmové historické epopeje Všichni dobří rodáci, je vysloveně přerván únorem 1948. Jak už to bývá, vynoří se náhle zprostřed ostatních několik málo jednotlivců bažících po moci a využije příležitosti, aby se k ní dostali. Pak ve snaze provést vše, co se jim shora nařizuje a co si také sami vymyslí, obrátí celou vesnici vzhůru nohama: násilím vnucují vytvoření zemědělského družstva — při čemž je jim hlavní překážkou rolník František, kterého nezlomí ani vězení —, vystěhují rychle z vesnice majitele největší usedlosti, podporují důsledky teroristické provokace, při níž je zatčen nevinný farář, apod. Když pak v druhé polovině padesátých let přivede nekvalifikované vedení místní JZD na pokraj zhroucení, nezbývá, než požádat Františka, aby se ujal jeho řízení. I tento pokus však neskončí úspěšně. František umírá, opuštěn ostatními, zatímco staří funkcionáři dožívají v ústraní svůj zmařený život.

Pokud takto ve vší stručnosti popíšeme fabuli filmu, může se dokonce zdát, že snaha dokumentovat na jeho příkladu výše uvedená tvrzení se obrací proti povaze věci: fabule obsahuje fakta a poznatky delší dobu známé a svým způsobem ověřené — jak by mohly vést k falešné sebereflexi? — Jistěže mohly, na známých poznatcích staví ostatně celá „literatura zklamání", a přece v ní není po skutečné sebereflexi ani stopy. Nadto musíme vždy bedlivě zkoumat tzv. známé poznatky a ověřenou faktografii, protože měřítkem jejich ověřování bývají nejčastěji konvence a móda. Již samy ověřené poznatky mohou přispět k pomýlenému pohledu, a tak tomu je i v tomto případě.

Uveďme jen to, co je zvláště výrazné: onu předúnorovou vesnickou idylu. Určitě by si ještě mnozí z diváků, kteří dnes v bio¬grafu se zalíbením sledují tehdejší šťastný venkovský život, plný pastorální pohody, družných pitek a sousedské bodrosti, dokázali vybavit skutečný život vesnice po druhé světové válce, kvasící počínajícími majetkovými přesuny, ovlivněný i ve vnitro¬zemí odsunem německé menšiny a kvapným, dobrodružným osidlováním pohraničí, zasahovaný nejen stranickými vášněmi, ale i temným vřením, které vyvolávala sílící touha zmocnit se majetku druhých. Jistěže únor znamenal na vesnici zvrat, ale nešlo o tak jednoduchý zvrat z idyly do inferna, jak to líčí film, protože příliš mnohé z toho, co se s takovou silou projevovalo v poúnorových letech, klíčilo v předchozí době.

Jestliže už jednou dílo vychází z tak vadného předpokladu, pak může stěží vystihnout opravdovou tragiku poúnorových let. Dokonce i tam, kde se jí blíží, neúnosně ji změkčuje (např. život katolických duchovních byl v první polovině padesátých let mnohem obtížnější, než jak to film líčí; jiný příklad: těžce nemocný František uteče z kriminálu a vůbec nic se mu — v roce 1954! — za to nestane), většinou ji však supluje hromaděním přebarvených krajních scén intimního života (dojemná náhodná smrt sympatického venkovského zloděje a stupidní scéna smrti ještě sympatičtějšího venkovského donchuána, kterého, když se jednou vrací z flámu, k smrti utrká býk. tomuto mladému a po všech stránkách příjemnému muži se v jakýchsi snových vidinách vyčítavě zjevuje jeho mrtvá židovská milenka, jednou dokonce zvlášť nevkusně s velkou žlutou hvězdou na prsou). — Ve srovnání s různými klasickými kánony moderní doba většinou právem spatřuje tragiku nikoli především v tom, že hrdina zemře, nýbrž ve způsobu, jak žije, jak musí žít a jak není schopen způsob svého živou změnit.

Křivdili bychom jistě tomuto filmu, kdybychom jeho tvůrci upírali snahu umístit vyznění díla právě do takové tragické polohy. Jestliže se mu to podle našeho názoru nezdařilo, pak na tom pravděpodobně participuje také už poměrně vyvinutá tradice „literatury zklamání" se svým neobyčejně silným důrazem na blíže neurčený folklorní základ jakési pra-dobroty našeho venkovského člověka; i když už je vše ostatní ve psí, tato folklorní hodnota přetrvává. V tomto filmu je na jednotlivých postavách vykreslena v tak přesycených barvách, jako kdyby divák měl mít ještě chvíli po skončení promítání dojem, že když teď na něho někdo promluví moravským dialektem, bude to určitě z gruntu dobrý člověk, byť by jej i těžká doba poznamenala charakterovými neduhy.

Co tedy si vlastně lze — měřeno z úhlu. jímž jsme film hodnotili 2) — ze Všech dobrých rodáků odnést? Zejména pocit dobrých možností, kterých by jistě jejich hrdinové dokázali využít, kdyby je nezmařila doba, personifikovaná několika jakoby po¬sedlými stranickými funkcionáři. Zde jsme u samého základu kromobyčejné kýčovitosti Všech dobrých rodáků. Dílo, které si klade značné umělecké ambice, vyvolává evokováním několika dnes už banálních (přestože ne vždy přesných) sociologických údajů o tíživé a tragické době všeobecný souhlas, který mnohonásobně posiluje tím, že sice nepřímo, ale zato důkladně snímá z diváka jeho eventuální vinu: svaluje ji na jedince a na politickou instituci. Jak v této souvislosti nepřipomenout současné zmatky lidí, kteří hledají východisko z všeobecné deziluze obtížným řešením svého členství právě v politických institucích; chyba nastává tehdy, jakmile se takové řešení začne považovat — i z hlediska osobní situace — za relevantní, a ono není (relevantní je, zvláště dnes, pouze otázka, co dělat jak v instituci, tak mimo ni). Naopak, povyšováním do této roviny přispívá ke kýčovitému prožívání světa a k přijetí falešných zásad pro jednání.

Život a kýč

Ve své pozoruhodné stati o kýči upozorňuje Ludwig Giesz, že pochopíme-li „kýč jako lidskou možnost a nejen jako nedokonalý rádoby umělecký výrobek, najdeme jeho znaky i ve všech ostatních dokumentacích člověka. Nejen v oblasti tvorby, nýbrž také ve způsobu chování, sebeprožívání, krátce v životě, který má kýčovité rysy." Kýčovitost „není pouhým technickým nedostatkem, nýbrž strukturním momentem lidského prožívání vůbec". (Tvář 1965, č. 4.)

Je snad i otázka, zda k hlubšímu chápání kýče nemůže prospět i zdánlivě paradoxní obrácení celé věci: zkoumat, jak je kýčovité sebeprožívání jedním ze základních možností vztahu ke světu (a ovšem, jak se takto projevuje i v umění). Cosi takového se přímo nabízí v souvislosti s tématem, o němž se tu pojednává, neboť vztah některých našich spoluobčanů k minulosti — a tím také k současnému světu — je takřka vzornou ukázkou kýčovitého prožitku. Minulost je tu vlastně proto, abychom z ní vytěžili ono příjemné, ve vzpomínkách krásné, libé a také pro ostatní líbivé — a jelikož se stěží může přihodit, aby se komukoli nikdy vůbec nic nepovedlo, je vždy co vybrat. Na ostatní se sluší nevzpomínat. Vůbec pak takto lze, jak o tom dobře svědčí mj. právě film Všichni dobří rodáci, udržovat k minulému shlíživý poloodstup a kochat se odleskem sentimentálních vidin o sobě samých, ať už v rouše folklórního či kteréhokoli jiného chlapáctví. Opravdu myslím, že dílo tu z hlediska kýčovitého prožitku není zcela prvořadé: vychází pouze vstříc, zaplňuje a konkretizuje předem existující ploché, povrchní vidění světa. A povrchnost je snad tím hlavním, co charakterizuje kýčovitý prožitek; pohodlná, málo starostlivá povrchnost, upínající se na třpyt bezvýznamných, líbivých okolností a situací na úkor všeho, co je podstatné, v čem je třeba se orientovat i angažovat; to je ovšem mnohem těžší a nepříjemnější. Kýčovitý vztah k světu znesnadňuje angažovanost, opravdovou účast, která je mož¬ná jen na základě distance od věcí: musím být přece odlišen, mám-li se něčeho účast¬nit, jinak s tím splývám. Splývání pak opět znesnadňuje, ne-li znemožňuje zvážit vlastní účast; často tedy není způsobeno ani tak nedostatkem dobré vůle, že lidé už nevědí, co v minulosti dělali a říkali (leckdo si nevzpomíná, co říkal a chtěl před několika měsíci), ale poznávací chybou, související s kýčovitým prožíváním.

Možná že právě z tohoto hlediska můžeme ještě pochopit ona jinak stěží uchopitelná tvrzení o světovosti našeho nedávného vývoje, citovaná na počátku. Co to vůbec je, ona „světovost"? Měřit lze v dané chvíli snad světovou popularitu, ale na tu se zde zajisté nepomýšlí. Pokud pak jde o význam pro svět, není lépe vyčkat, jak se za jistou dobu ve světě projeví, než se světovostí předem honosit? To není v žádném případě ani příliš vkusné, ani zvláště moudré: k světovosti se nepropracujeme tím, jak se pochválíme, ale co uděláme.

A tak nezbývá, než připustit, že úvahy o světovosti vyplývají z onoho kýčovitého sebeprožívání: s poloodstupem od nás samých můžeme pohodlně žít v lesklé, třpytivé a líbivé skořápce světovosti, ať se děje, co se děje: sebeprožíváme se světově, tudíž jsme světoví. Jako trpaslík trpělivě vyčkávající večera, aby mu šikmé paprsky zapadajícího slunce prodloužily vlastní stín natolik, až se stane obrem.

1)Vznik ČSR a idea dnešní doby, Nové knihy č. 44/1968; K „ideji národního divadla", Divadlo říjen-listopad 1968; Dilema v našem národním programu: Jungmann a Bolzano, Divadlo leden 1969; Inteligence a opozice, Universita Karlova č. 15/1969.

2)Nechtěl jsem těmito poznámkami nahrazovat odborné kritické hodnocení (a dovedu představit, jak katastrofálně v tomto případě asi dopadne), a tak jsem raději ponechal stran: „ryze filmové prostředky", jako křiklavé barvy, modernistické finty kamery apod., které zvýrazňují kýčovité vyznění filmu.

Emanuel Mandler