ARCHIV

Iluze věčného míru

Západní svět zachvátila vlna nepřiznaného sebeuspokojení. Tato nálada vyvrcholila bezprostředně po pádu ruského komunismu, který byl všeobecně považován za vážné ohrožení, a sdílí ji i česká společnost. Je to svým způsobem pochopitelné: od roku 1945 zažíváme údobí hlubokého míru. Lokální války, vedené mimo vlastní území (Vietnam), většina lidí na Západě považovala za nelegitimní a podle toho taky skončily. Mír je provázen stále rostoucím blahobytem.

Rozdíl mezi vyspělým Západem a Českem je jen relativní. Komunistický teror v krvavé podobě trval jen krátkou dobu, byl ve srovnání s okolními zeměmi (Polsko, Maďarsko) méně brutální, bezprostředně se dotkl jen menší části obyvatelstva. Navíc byl dosazen z vůle značné části české veřejnosti a značná část české veřejnosti ho zpočátku podporovala. Lidé nejpozději od roku 1945 nepoznali, co je to skutečná, dusivá hmotná bída. Kdo z nás si dovede představit život v zimě, špíně a o hladu? Prosbu „chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ dokáže jen málokdo brát jinak než formalitu. Každodenní chléb bereme jako samozřejmost a plníme jím popelnice.

Česká zvláštnost je přitom život na dluh. Pracovní výkonnost v ČR neustále pokulhává za uspokojovanými nároky veřejnosti. Roste vnitřní i vnější zadlužení, jež slabý stát podporuje.

Přijetí západních forem života po roce 1989 a otevření hranic znamenalo příliv levných pracovních sil z východu. Jde leckdy o nelegální přistěhovalectví: pak jsou tito lidé vykořisťováni hned nadvakrát – jednak zaměstnavateli, jednak vlastními darebáky,proti nimž je česká policie bezmocná. Dopadne to nakonec tak, že pracovat budou oni, zatímco my jim budeme dělat manažery?

Za koncepcemi profesionalizace armády je představa, že není co bránit. Bude to jednou (analogicky se situací na trhu pracovních sil) vypadat tak, že mužstvo budou tvořit přistěhovalci a pouze velitelské struktury zůstanou v našich rukou?

To vše je zastřešeno ideologií „multikulturality“. Náš svět je otevřen všem ideologiím a náboženství, které s sebou příliv pracovních sil přináší. Křesťanství jako zdroj naší civilizace nesmí být ani zmíněno v preambuli evropské ústavy. Je to svým způsobem prozíravé: křesťanství není „multikulturní“ v tom smyslu, jak tomu naše postmoderní doba rozumí.

Zároveň si sami vymýšlíme fundamentalistické ideologie, které spočívají v hysterickém nafouknutí nějakého skutečného problému a jimiž si bráníme žít: ekologičtí aktivisté neváhají ohrožovat zdraví a život desetitisíců lidí (viz tahanice kolem obchvatu Plzně), bláznivé feministické hnutí usiluje zvrátit přirozené vztahy mezi mužem a ženou, založené na vzájemné úctě k jinakosti partnera.

Přitom Západ tvoří jen nevelký ostrov blahobytu a míru uprostřed moře bídy a nenávisti. V něm se rodí nenávistné fanatické ideologie. Závist, s níž jsme v minulosti sledovali blahobyt a svobodu našich západních sousedů není nic proti tomu, co cítí tito lidé při pohledu na bohatý západní svět. Jistě, je naší povinností jim pomoci. Ale abychom jim mohli pomoci, musíme dokázat, že jsme schopni se ubránit před militantními hnutími, které produkují.

Situace Západu dnes trochu připomíná situaci lidí v císařském Římě za jeho počínajícího úpadku. Pracovali za ně otroci a bránili je žoldnéři najatí z kmenů, které proti nim bojovaly. Vstřebali všechna možná náboženství. Nakonec neuměli pracovat, bránit se ani věřit, a na to zašli.

Zbývá jediná naděje: život Západu je nikdy nekončící řetězec krizí. Všechny se zatím podařilo překonat. Je třeba jen vědět, že toto je krize a že je třeba ji překonat.

Mladá fronta Dnes 3. ledna 2004