„Kulturní boj s islámským nepřítelem za naše hodnoty“

Českou veřejnost zachvátil Kulturkampf. Vede se hlavně, ne-li výlučně v Babišových listech, a má tentokrát nikoli jako v době bojů o Rukopisy pouze národní dimenzi, ale zcela globální povahu. Podnětem je imigrační vlna, která v létě zalila Evropskou unii. V posledních dnech se do něj zapojili protiislámský aktivista Martin Konvička (Rozhovor v Babišově Mladé frontě Dnes 20. srpna), spisovatel Vlastimil Vondrouška (článek s poněkud defétistickým titulem „Prohráli jsme a poneseme následky“ tamtéž 22. srpna) a politolog Petr Robejšek (rozhovor v Babišových Lidových novinách rovněž 22. srpna). Protože demokracie je diskuse, nezbývá mi, než se zapojit.

Pan Konvička je jako obvykle zcela bezelstný. U nás se prý vede „kulturní boj“ mezi „radikálním islámem a evropskou civilizací“ a „naším úkolem je bránit naše hodnoty“. Připadá mi příznačné, že máme jakž takž jasno, kdo je naším nepřítelem (Vlastimil Vondruška mluví přímo o „islámském Předním Východu“), o tom, co jsou „naše hodnoty“ se spíš potichu předpokládá, že je to všem zcela jasné a je zbytečné ztrácet čas s jejich formulací. Pan Konvička tentokrát ovšem učinil výjimku: „Je jich víc. Třeba přátelství. Přátelství nemoderované nějakým bohem. Solidarita. Zvědavost. Záležitosti jako horolezectví, polárnictví, sbírání vzácných rostlin. Péče o historické památky, o kulturní dědictví. To jsou věci, pro které stojí za to žít.“ Výzva k boji na život a na smrt za zvědavost, horolezectví a sbírání vzácných rostlin nepůsobí dvakrát moc přesvědčivě. Je pak dosti obtížné se divit tomu, že „lidé, kteří se zastávají menšin, ohrožené přírody nebo kultury, nejsou schopni povstat na ochranu našich hodnot proti islámu“. Tedy takovýchto hodnot. K tomu bych chtěl říci: slovo „hodnoty“ je jakýsi velmi nepřesný opis (Petr Robejšek mluví ještě opatrněji o lidech „různých kulturních okruhů“, přičemž ten náš se liší od jiných, zjevně např. těch blízkovýchodních, „ve vnímání zcela elementárních věcí, jako je vztah mezi mužem a ženou, postoj k práci, jak zacházíme s penězi“). To, zač stojí žít, bojovat, trpět a občas taky i umřít, jsou zásady a ideje, jimž věříme a které chceme kolem sebe uskutečňovat. Jde o přesvědčení a víru, v tom nejširším slova smyslu – přičemž nijak nezapírám, že pro mne osobně je to zároveň víra i v tom původním, křesťanském slova smyslu; považoval bych skoro za zbabělost to nepřiznat, zvlášť za situace, když spousta lidí u nás má sklon vést hloupé řeči např. o „přátelství nemoderovaném nějakým bohem“. Zásady, přesvědčení a víra jsou věci, které nedržíme a neprosazujeme v první řadě proti někomu (např. islámu), ale pro někoho, pro sebe a pro své bližní. Jsou to pozitiva. Jaké jsou ideje a přesvědčení pana Konvičky? Rád bych věřil, že je to něco víc než dostat se na vlně rozpoutaného populismu do parlamentu. Ale nějak mi to nejde.

Pan Vondruška hovoří o tom, že křesťanská Evropa ve svém tisíciletém boji s islámským Předním Východem nyní fatálním způsobem prohrává. Islamisté totiž proti nám použili naší vlastní zbraně, „lidských práv“ (vida, lidská práva jsou zbraň v ideovém zápase). Problém, který máme, je pojat jako něco na způsob válečného střetnutí: „Opustili jsme svůj Limes, otevřeli jsme hranice Evropy, přestali jsme dělat to, co dělá každý fungující stát, a to je ochrana integrity a suverenity země a jejích občanů. Jistě, lze hovořit o lidské solidaritě, o humanismu a já nevím o čem všem, ale cesta do pekla je vždycky dlážděná dobrými úmysly. Bohužel realita, podle níž lidstvo po tisíciletí funguje, je jiná. Ale rozhodně to nejsou myšlenky dnešních politických elit, které zavánějí bolševickým anarchismem a chiliastickými představami o Království Božím… Zvedli jsme válku za lidská práva, a tu válku prohráváme. Nebo lépe řečeno, už jsme prohráli. Jakmile se barbaři dostali za Limes Romanus, nebylo už pro antický svět záchrany. A stejně jako Římané, i my poneseme jako poražení následky. Nikdo neumí odhadnout, kolik běženců ještě do Evropy přijde. Ale nepochybujme, že se naši islámští nepřátelé budou snažit, aby těch lidí bylo co nejvíce… boj o moc si nehraje na spravedlnost a milosrdenství.“

K tomu bych chtěl říci dvě věci: za prvé, když někdo nevidí jinou možnost, jak řešit svůj problém, než budovat nějaký limes nebo nějakou čínskou zeď, prozrazuje svou slabost – každý limes se dá obejít, je to dočasné řešení, víceméně ze zoufalství. Za druhé: velmi pěkně se to dá ukázat na historickém příkladu, o němž mluví pan Vondrouška: císařský Řím byla rozložená, demoralizovaná a v mnoha ohledech ukrutná společnost, která už nebyla schopná nic jiného, než bránit své „hodnoty“. Vzala za své, ale křesťanství, které se uvnitř ní zrodilo, ji nejen přežilo, ale vyrostla na něm středověká Evropa, z jejíhož odkazu, ač o tom už moc nevíme, dodnes žijeme. Odtud pramení jak lidská práva, o nichž pan Vondrouška mluví s nelíčeným opovržením, tak novodobá liberální demokracie. Starého Říma nebylo škoda. Toho , co přišlo po něm, by škoda byla, trochu jsme na to zapomněli, a to už dávno před letošní imigrační vlnou - ba právě naopak, letošní imigrační vlna je jen důsledek toho, že jsme se vzdali našich idejí a našeho přesvědčení a za „hodnoty“ už považujeme jen zvědavost a horolezectví. Naše původní „hodnoty“ bychom měli držet a bránit je. Ne proti islámu, ale pro sebe.

A za třetí a konečně: řeči o tom, že lze hovořit o lidské solidaritě, o humanismu a já nevím o čem všem, ale cesta do pekla je vždycky dlážděná dobrými úmysly, a že realita, podle níž lidstvo po tisíciletí funguje, je jiná, stejně jako řeči o tom, že „boj o moc si nehraje na spravedlnost a milosrdenství“, jsou poněkud odpudivě cynické a připomínají uvažování, z něhož vyrostly evropské násilnické režimy dvacátých a třicátých let minulého století.

Petr Robejšek začíná v rozhovoru docela legitimním upozorněním, že migrační vlny nejsou nic nového. „Stejně jako každý sociální proces začaly, dosáhly zenitu a odezněly.“ Vnést do dnešní bojové hysterie a poraženeckých úvah o pádu Evropy trochu střízlivého odstupu je zapotřebí (problém je jen v tom, že přesto stojíme před úkolem se s migračním přílivem nějak rozumně, účelně a lidsky vyrovnat). Nad tím, co píše dál, ovšem zůstává rozum stát. Útočí na „lidi, kteří bdí nad tím, jestli se naše společnost chová morálně, nebo nemorálně, přestože k tomu nemají mandát a nikdo je o to nežádal. K této mravnostní policii patří zejména část novinářů, ale i někteří akademici. Bude záležet na tom, jak se politici vyrovnají s těmito dvěma silami“. To je zcela normalizační způsob psaní: k tomu, aby se někdo ve svobodné společnosti pozastavoval nad amorálním chováním svých bližních, nepotřebuje žádnou placku ani legitimaci. A pokud považuji za nutné někoho upozornit, že se chová jako prase, nemusím nutně čekat na to, až mi to dovolí. To bych se načekal. A jak se mají „politici“ vyrovnat s těmito „silami“ (očividně jde o „reakční síly“): mají jim snad zavřít hubu? Obviňování „elit“ (být v naší společnosti označen za elitu znamená něco podobného jako být na americkém Západě označen za skunka), „že se osamostatnily a pohybují se jako ponorka nebo vzducholoď, každopádně mimo společnost“, zkrátka ztratily kontakt s pracujícím lidem, je nevěcné a neadresné pomlouvání. „Zcela neoprávněně se domnívají, že když studovaly, umějí se lépe vyjadřovat, přečetly pár knih a obstojí v kavárenské debatě, takže mají nárok na pravdu. A že vědí, jak má společnost vypadat, a že mají povinnost a právo jí to říkat… jsou až příliš často obětí svých vlastních vizí, iluzí, svého snobství, ješitnosti i svých omylů.“ „Elity“ je v tomto ptydepe něco podobného jako „buržoazie“ nebo „imperialisté“ v ptydepe komunistickém. Kdo konkrétně, kde konkrétně, co konkrétně řekl, napsal, udělal? Tento způsob psaní je krajně neslušný a čerpá z nejhorších tradic pokleslého předlistopadového žurnalismu.

Na závěr už jen dvě poznámky. Za prvé, není vůbec žádná náhoda, že podobné psaní kvete zrovna v babišovském tisku. Sobotní rozhovor s oligarchou v Právu v závěru vytváří široký prostor pro takové úvahy - taky a především pan Babiš se hrozně rád poveze na vzedmuté vlně celonárodní hysterie.

A za druhé: je omyl myslet si, že boj, který musíme svést, je v první řadě boj s radikálním islámem. Je to vnitropolitické střetnutí mezi demokracií, to jest vládou lidu, na jedné straně, a autokracií, oligarchií a buranokracií a jejich byť i jen bezděčnými souputníky na straně druhé. A naše „hodnoty“, když už přijmeme ten nepřesný opis, nemusíme bránit v první řadě před radikálními islamisty, ale před námi samotnými – to jest v tomto případě konkrétně před panem Konvičkou, Vondruškou a Robejškem.

23. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum