Jací jsme demokraté a spojenci?

V květnu přišla Evropská komise se záměrem odlehčit trochu členským zemím, které přímo zasahuje nápor uprchlíků. Část těch, kteří splňují podmínky pro přidělení azylu, měla být formou povinných kvót přerozdělena mezi státy EU, jež uprchlickou vlnou přímo netrpí. Česká republika měla v tomto rámci přijmout nejprve 1300 azylantů, pak se ten počet ještě zvýšil. Ani tak nešlo o žádnou závratnou sumu.

Mezitím proud uprchlíků neustává, ve veřejnosti – i v té české – roste stres a obavy. Vzniká živná půda pro politickou demagogii. V souvislosti s původním záměrem EK zazněla hesla jako „diktát EK“, zvedla se vlna odporu, a tak odpovědní politici zemí „ohrožených“ kvótami kvóty raději odmítli. Zrodil se kompromisní návrh, s nímž přišla mj. Česká republika: oslovené země se dobrovolně a na základě vlastního výběru rozhodnou, které asylanty přijmou a kolik jich bude. Toto řešení pak bylo všeobecně akceptováno a ČR na něm lehce vydělala: konečný počet je cca 1500, první přijdou na přelomu letošního a příštího roku, poslední do konce roku 2017.Tisíc sto bude ze zemí EU nejhůře postižených uprchlickou vlnou, čtyři sta z uprchlických táborů v Jordánsku a z iráckého Kurdistánu.

Tím ovšem není „problém uprchlíci“ ani náhodou uzavřen. Příliv pokračuje a kdejaký populista kouká ze strachu a hysterie, která veřejnost zachvacuje, vytlouci co nejvíc laciného politického kapitálu. Český prezident vede silácké řeči a řinčí zbraněmi. Jihomoravský hejtman Hašek se pokouší dva roky po krachu jeho pokusu o převrat v ČSSD o resuscitaci své politické kariéry a šikuje ve svém kraji z policistů, hasičů, zdravotníků, hygieniků a vojáků mohutnou hráz proti imigraci - s poukazem na to, že je z Brna blízko do těžce postiženého Maďarska. O zmrtvýchvstání usilují i trosky Okamurova Úsvitu, polívčičku si přihřívá iniciativa „Islám tady nechceme“ a extremisté nejrůznějšího ražení. Fotbaloví fanoušci – obdivuji ten něžný výraz – rozvinuli plakáty s blonďatou modrookou Valkýrou, která kope do zadnice vepře v turbanu. Bylo by to nekonečně směšné, kdyby z toho zároveň tak trochu nešel strach.

Největší nebezpečí pro nás není totiž islámský stát. Největším nebezpečím nejsou ani uprchlíci a imigranti, i když jistě to je těžký a nepříjemný problém, s nímž si Evropa (a to znamená taky my) musíme poradit. Největším nebezpečím pro nás jsme my sami.

Za prvé: Strach a pocit ohrožení vede lidi snadno k tomu, že jsou nakonec schopni při zajišťování bezpečnosti a stability země, v níž žijí, bezděčně a přitom vážně poškodit její demokratické uspořádání. Vždycky je po ruce spousta ochotných pomocníků, kteří cítí příležitost pro naplnění svých nekalých politických ambicí a s bouráním demokracie rádi pomohou. Neměli bychom jim podlehnout.

A za druhé: Evropská unie je jen lidské dílo a má jistě spoustu chyb. Vstoupili jsme do ní kdysi dobrovolně a rádi, rádi jsme přijímali pomoc, na níž se podíleli hlavně naši vyspělejší a bohatší spojenci. Spojenectví je ovšem i závazek, a teď je příležitost dokázat, že o tom víme.

16. srpna 2015; psáno pro E15