Půjde to bez Boha?

Debaty o imigraci jsou v plném proudu v Evropě i u nás. Kdykoli se na serverech, na nichž je možno pod články diskutovat, objeví článek na toto téma, ihned vyvolá bouři odpovědí. Nepřekvapuje mě, že většina lidí u nás běžence z Afriky a z Blízkého východu nechce. Jsem však zaskočen mírou nenávisti, která se v diskusích objevuje, a mírou neochoty rozlišovat, kdo a z jakých důvodů z Blízkého východu či z Afriky prchá.

Loni jsem se věnoval nějakou dobu otázce trestu smrti a všiml jsem si, že ač se západní společnost celkově vyvíjela spíše směrem k opuštění trestu smrti, v dějinách se střídala období méně násilnická a násilničtější. Statisticky je bezpečně prokázáno, že tam, kde byl trest smrti zrušen, kriminalita obecně klesala. Devatenácté století bylo v tomto ohledu skutečně pokrokové v tom nejlepším slova smyslu. Trest smrti sice ve většině států zrušen nebyl, ale praktikoval se stále méně a méně. Dvacáté století – ve srovnání s devatenáctým – přinesl reci-divu násilí, přičemž období druhé světové války a těsně po ní bylo mnohem divočejší než období první světové války a těsně po ní. Zasloužily se o to dvě deklarativně protikřesťanské ideologie, nacismus a komunismus.

Koncem dvacátého století byl trest smrti formálně zrušen v celé Evropě s výjimkou Běloruska. Byla to doba, kdy trest smrti opouštěly i mnohé státy, které k západnímu civilizačnímu okruhu nepatří. Na počátku jednadvacátého století ale můžeme pozorovat jakousi recidivu násilí. Některé země trest smrti znovu zavedly (jen v roce 2013 to byly čtyři: Indonésie, Kuvajt, Nigérie a Vietnam), v některých začaly popravy těch, kdo byli k trestu smrti odsouzeni, ale trest nebyl vykonán. A v některých zemích, kde trest smrti nikdy zrušen nebyl, začalo být k tomuto trestu odsuzováno mnohem více lidí než dříve (Írán, Egypt).

Obávám se této recidivy násilí i v Evropě. A obávám se, že nemáme dostatečnou imunitu, dostatečný obranný systém, aby k recidivě násilí nedošlo.

Dlužno přiznat, že nositeli boje proti trestu smrti byli osvícenci. V našich zemích byl trest smrti krátce zrušen za císaře Josefa II. Po jeho smrti byl sice obnoven, ale k výrazným společenským posunům již došlo a tyto posuny vzhledem k humanizaci soudnictví pokračovaly. Na rozdíl od boje proti otroctví (a počátkům boje za rovnoprávnost žen) to nebyli vyznávající křesťané, kdo by vedl boj za zrušení trestu smrti. To sice neznamená, že by tito bojovníci byli neznabozi, nicméně boj proti trestu smrti byl veden spíše ve jménu humanity než ve jménu víry.

Většina glosátorů v internetových diskusích nerozlišuje Hospodina a jiné bohy – je to pro ně prašť jako uhoď. Takže vím, že si opět vysloužím posměch a odsudek, ale na to jsem už zvyklý. Pro mě samotného je důležitá úcta k Bohu, a 2

z této úcty k Bohu u mě vyvěrá i úcta k člověku, a to i k mým odpůrcům či zarytým nepřátelům. Prostě věřím, že každý člověk je hoden úcty, a tuto úctu mu přiznávám, protože mám sebeúctu, a tato sebeúcta je dána vědomím, že jsem milovaný Boží syn, s nímž má Bůh dobré záměry a který se může podílet na smysluplných snahách. A vím, že Bůh vysvobozuje z nenávisti a násilí. Cynismus, na který tak často narážím, považuji za projev hlubokého lidského neštěstí – člověk pohrdá druhým, protože vlastně pohrdá sám sebou. Kdyby měl více sebeúcty, byl by schopen projevit úctu i jiným lidským bytostem.

Obávám se, že tendence zhrubnutí, o níž píšu, nenaráží na žádné velké překážky. Domnívám se totiž, že bez bázně před Bohem – tedy bez úcty k němu – se nezrodí ani úcta k člověku. Zdá se mi, že tato bázeň před Bohem a úcta k druhým lidem často chybí jak těm, kteří imigraci podporují, tak těm, kteří ji odmítají. Tam, kde chybí úcta k jinověrci, nebo třeba jen k jinak smýšlejícímu, se mohou nakonec prolomit stavidla nenávisti a násilí. Proto bych silně doporučoval nechodit na demonstrace s šibenicemi ani ničím podobným. A pokud možno ani se silnými slovy.

Jsem stále více přesvědčen, že stále více muslimů je v zajetí ideologie smrti. Ostatně vůdcové Islámského státu to říkají – a praktikují – zcela otevřeně. Na rozdíl od mnoha diskutérů, kteří házejí všechny „věřící“ do jednoho pytle, dobře vím, že není jedno, čemu věříme – a jaký je ten bůh, v něhož věříme. Má obava je, že pokud neuvěříme v Boha, který je Bohem života, nikoli smrti, bohem milosti, nikoli bohem násilí, zhrubneme nakonec do stejné míry, do jaké míry hrubli ti, jichž se obáváme. Má otázka zní: Je možno kultivovat společnost bez víry v Boha? Současný vývoj mě přesvědčuje spíše o tom, že nikoli.

Dan Drápal