ARCHIV

Zemřel Jiří Loewy

Po dlouhé a těžké nemoci zemřel na Nový rok ve Wuppertalu český publicista a sociální demokrat Jiří Loewy. V naší veřejnosti se netěšil proslulosti, jakou se mohl chlubit třeba Pavel Tigrid. Přesto je jeho odchod srovnatelnou ztrátou. Dotýká se mne osobně: měl jsem čest s ním jeden čas spolupracovat, měl jsem ho rád a vážil jsem si ho.

V obnovené ČSSD se příliš neprosadil. Měl v sobě něco z někdejšího, dávno zaniklého étosu strany, která se za Hilsneriády nebála postavit za Masaryka a nepodlehla mladočeskému šovinismu v době, kdy mu tleskaly davy. Sociálním demokratům se od té doby podařilo tuto tradici úspěšně pohřbít. A patřil k té menší a statečnější části strany, která po roce 1948 neskončila v KSČ, ale v komunistických lágrech. Po roce 1968 emigroval, publikoval v zahraničí a angažoval se v exilové ČSSD.

Není divu, že se po převratu neprosadil ve společnosti komunistů, co považovali za oportunní v té chvíli schovat červený kabátek do skříně, padlých andělů Občanského fóra, na něž nevybyla dost hluboká koryta, nešiků, kteří propásli prvotní akumulaci politického kapitálu po listopadu 1989, zmatených a výstředních vrtáků a notorických kverulantů, hlasatelů „spálené země“. Publikoval nakonec v listech, které zvláštními sympatiemi k levici neoplývaly.

Jiří Loewy se dlouho a vytrvale angažoval ve věci česko-německého (a česko-sudetoněmeckého) usmíření. Od počátku se podílel na Smíření 95 a následných aktivitách. I proto byl ve své straně bílou vránou. Neměl v ní souputníka a nemá v ní nástupce.

Lidé jako on se obyčejně dočkají ocenění, které jim přísluší, až po smrti. Nebo častěji se ho nedočkají vůbec. Ale co záleží na ocenění: to, co dělali, nedělali proto, aby jim za to jednou někdo mazal med kolem úst. Dělali to proto, že to považovali za správné, a měli recht.

Jiří Loewy představoval ve své osamělosti lepší, vlídnější, slušnější tvář české sociální demokracie. O to víc bude chybět.

3. ledna 2004