T. G. Masaryk o Janu Husovi

6. července je u nás, podobně jako za první československé republiky, státní svátek. Je v tom obsažen jakýsi paradox: Hus byl náboženský reformátor, ČSR i ČR jsou sekulární státy. Tímhle povýšením na předmět státního (a národního) kultu se z něj stal dodatečně taky politik a zároveň něco jako národní světec, navíc ve společnosti, která je svou většinou velmi výrazně ateistická. Na samém prahu bolševismu, v hodně zkarikované podobě, to zformuloval Zdeněk Nejedlý, když si ho zrekvíroval pro KSČ: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Zato hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom tase strádání lidu… Náboženská forma jeho výkladů… jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi… Dnes by byl Hus hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.“ I proto jeho oslavy, a dnešní jubilejní zvlášť, mají v sobě něco nenáležitě spektakulárního, dutého, a je mi líto, i směšného. Připomínají svým koloritem tak trochu Prague Pride. V situaci, kdy nás ze všech stran zalévají banální oslavné žvásty, je dobré si připomenout, že v ne zcela dávné minulosti tu byli významní a zodpovědní lidé, kteří, i když se k Husovi hlásili, o něm zároveň dokázali mluvit věcně - a to nutně znamená taky kriticky. Například T. G. Masaryk:

… Denis i jinak dobře vycítil z naší minulosti tuto slabou stránku našeho charakteru. Jednaje o Rokycanovi, Denis totiž řekl, že je z těch, „kteří majíce více smělosti v srdci nežli v duši, dovedou umříti za savé zásady, ale nikoli přijímati nutné důsledky jejich.“ Podobně o Husovi samém a prvém hnutí husitském Denis napsal psychologicky právě tak správně: „Čechové od první chvíle pozbyvše svého vůdce, který spíše sktvěl se ctnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepoznali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti.“

Ano – Denis tu správně uhodil na náš zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví; v tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru. Je přece významné, že se nejskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím – svatý Václav a Hus. Takže i naše národní církev – Jednota – jak praví týž historik, měla přímo poslání mučednické, ačkoliv zplodila i některé hrdiny. Opravdu je záhadou – proč musil Hus postoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce – byla smrt ta skutečně nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a v poměrech místních - ale tu nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, tu přece také rozhodovaly i duše a rozum.

A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné – zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckého právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým. A nepřestali jsme mít zálibu ve falešném mučednictví – kdekdo ukazuje své malé rány a žádá obdiv… Naši lžiradikálové političtí chtějí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat svými obnaženými boulemi a jízvičkami, jako žebráci o poutích…

Česká otázka, 1895