Na téma Havlova mládež

Když jsem se dozvěděl téma diskuse, k níž jste mne laskavě přizvali, zmocnily se mne jakési obavy, zda vůbec budu schopný k němu něco kloudného říci. Důvody jsou nasnadě: tak především, já sám jsem generace velmi stará; navíc můj poslední bezprostřední kontakt s mladou generací se odehrával v letech 1993-2003 na FSV UK, kde jsem učil, takže nejmladším mým studentům je dnes mezi 35 a 40 lety – tedy žádná nejmladší generace. A dále, pokud jde o mládež Evropy, chybí mi některé základní informace; jsem typický Čecháček přikrčený mezi české kopečky, jak říkával Václav Havel, a o tom, čím žije nejmladší generace třeba ve Finsku nebo v Portugalsku a co ji trápí, nevím vůbec nic. To, co mne zajímá v první řadě a soustavně, je bortící se demokracie v ČR. Děsí mne, jak snadno podlehly a podléhají všechny naše generace svodům falešných proroků Velké protikorupční revoluce a politických odalisek, které se na revoluční vlně svezly (tedy především Andreje Babiše).

Jsem proto velmi vděčný předřečníkovi, Dušanu Šulcovi, za v podstatě sociologický materiál, zprávu o stavu „Havlovy mládeže“: Mám aspoň z čeho vycházet. Dovolte mi tedy pár víceméně osobních poznámek.

Pan Šulc hovoří v souvislosti s nejmladší generací o „Havlově mládeži“. Chtěl bych se zeptat: znamená to i jakési ideové vymezení, a v jakém smyslu? Moji generaci říkali kdysi bez mého přičinění Gottwaldova mládež (byl jsem její jakýsi poslední sled, maturoval jsem v roce 1957). Moje ideové vymezení je jednoduché: když si na tu dobu vzpomenu, dělají se mi vztekem mžitky před očima. Havlova mládež je něco jiného. Vstupovala do života ve svobodném prostředí a Havel to svobodné prostředí jistě spoluutvářel. Je ale přítomna i kritika? Reflektuje „Havlova mládež“ i to, jak se období podepsalo na nynější krizi demokracie? Kdyby šlo o Václava Klause, neptal bych se, kritika je všeobecná. Ale tady? Moje otázka je poněkud zlomyslná, patřil jsem už v disentu ke skupině, která byla k Havlovi dosti kritická.

V úvodu se praví, že bude zajímavé sledovat, jak si mladá generace povede v přímém střetu se svými rodiči v zaměstnání, ve společnosti či v rodině. Prý to nebude to revoluce v pravém slova smyslu, dojde k převzetí hodnot a funkčních institucí a instituce nefunkční či špatně fungující budou nahrazeny. Co to znamená konkrétně v dnešní situaci – v době pozvolné kapitulace demokracie před autokracií a oligarchií (zase: Babiš, Zeman); v době, kdy zažíváme pokus nahradit demokracii byrokracií (např. služební zákon); v době, kdy soudě podle politického stylu u nás vládne buranokracie (viz např. mimo jiné i způsoby našeho nejvyššího ústavního činitele)?

Zaujala mne i informace o hodnotovém ukotvení Havlovy mládeže: nejdůležitější hodnotou je svoboda. To je samozřejmě pozitivní, je jenom těžké si představit, že by se někdo veřejně přiznal: mně na svobodě až tolik nesejde. Co svoboda konkrétně obnáší zvlášť v tak obtížné době, jako je ta dnešní, se vyjeví až v souvislosti s hodnotami dalšími, o nichž byla úvodem řeč, a jimiž jsou mj. bezpečí, finanční jistota a vzdělání. Moje základní životní zkušenost je, že když člověku jde o svobodu, musí poměrně často aspoň něco ze svého bezpečí a ze svých finančních jistot obětovat, a že ke vzdělání, které potřebuje, se často musí prokousat proti dosti zavilému odporu těch, kteří by mu je správně měli poskytovat. Mám strach, že něco podobného nám hrozí i teď, pokud to už přímo nezažíváme.A chci jenom říci, že je třeba být na to přípraven.

Bylo tu také zmíněno něco, co považuji za nesporně kladné. „Havlova mládež“ má jasno v tom, co významně ovlivnilo život nejmladší generace: 17. listopad, vznik ČR, vstup do EU (a také vstup do NATO, který prý je oceňovaný o něco méně – nevím proč, jsou to přece dvě stránky téže mince, které od sebe nejdou oddělit). A v té souvislosti se hovoří o bohaté historii, pevných zvycích a kultuře České republiky, na niž je mladá generace hrdá. V naší bohaté historii je ovšem třeba kriticky odlišovat. To, co symbolizuje dávný historický start k těmto významným novodobým událostem, Den české státnosti, se moc neslaví. Zato se konají pravidelné plesy upírů na 28. října a na 9.května (ten druhý byl péčí našeho nynějšího prezidenta byl kdysi překabátěn na 8. května). Zvláštní povahu má i svátek „slovanských věrozvěstů“, a pokud jde o Husovy oslavy, neodpustím si poznámku, že Jan Hus si velmi nezaslouží, aby si ho brali do úst čeští nacionální socialisté. Vyrovnávání se s dějinami znamená taky permanentní přepisování dějin. Je to velký úkol, práce. Práce je důležitější než hrdost. Na hrdost bude mít člověk dost času, až bude mrtvý.

A moje poslední osobní poznámka: bylo řečeno, že Havlova mládež je tolerantní k otázkám homosexuálních svazků a k otázkám náboženství. Já patřím také k 5% menšině – nikoli ovšem k té sexuální, ale k té křesťanské. A chci jen upozornit, že jde o dvě různé věci, o dvě rozdílné roviny. Emancipace sexuálních menšin je pochopitelná a v zásadě oprávněná, ale sexuální orientace je něco, co je jaksi předem dáno. Otázka víry (víry náboženské, ale vlastně taky víry obecně) je něco jiného, víra je něco, oč člověk celý život těžce usiluje, musí ji těžce hledat a může ji taky ztratit. Víra v náboženském, a proto i v obecném smyslu je problém v české společnosti tradičně a dlouhodobě otevřený. Malý příklad: Když se v úvodu mluví o uprchlících, říká se, že „je nutné, aby z jejich strany byla přijata pravidla a kulturní hodnoty naší společnosti“. Víme ale, co jsou „pravidla a kulturní hodnoty naší společnosti“? Jak je máme definovány? Občas to vypadá, že to, na čem se bez problémů shodneme, je, že se dvakrát denně myjeme, dvakrát denně si čistíme zuby a že používáme toaletní papír. Jako pravidla a kulturní hodnoty by to bylo poněkud chudé. I kdybychom vzali v úvahu „duchovní odkaz křesťanské minulosti“ (používám schválně hodně všeobecnou formulaci, abych nikoho neurazil), patří k němu zcela podstatně, že ti uprchlíci jsou naši bližní, že mají velký problém a jsme povinni jim nějak pomoci. Tolerance ke křesťanství je tady dost málo.

29. června 2015; psáno pro Svobodné fórum