ARCHIV

Co se změnilo po roce 1989

Především je třeba vzít v úvahu, že lidí, kteří mohou tuhle otázku zodpovědět na základě zažité zkušenosti, ubývá. Těm, kteří ještě mohou srovnávat, se obyčejně na první pohled zdá, že se změnilo hodně, ne-li vše.

Nápadně se proměnila každodenní kulisa našeho života. Městská centra (platí to nejen o Praze, ale i o maloměstech) zkrásněla. Obchody jsou zavaleny zbožím. Životní úroveň vzrostla (i když ne tak, jak si lidé slibovali) a nemusí se terdy jen závistivě dívat za výlohy a na regály. Nabídka služeb je nesrovnatelně širší než dříve. Díky tomu se žije klidněji a pohodlněji. Odpadla hysterická atmosféra sháňky po základních věcech denní potřeby.

Lidé se mohou o hodně svobodněji účastnit na správě veřejných věcí. Mají možnost volby od komunální po celostátní úroveň. Existuje politická pluralita a konkurence politických stran.

Podnikavost a podnikání vystoupily z ilegality, v níž vegetovaly za minulého režimu. Svoboda podnikání je sice touto někdejší ilegalitou neblaze poznamenána, ale je tu a lidé ji využívají.

Svoboda slova otvírá prostor pro nekonformní názory. Nekonformní názory to sice mají těžké, ale nekonformní názory to mají těžké vždycky.

Povrchní bilance tedy svádí k optimismu. Byl by ovšem velmi předčasný a uspěchaný.

Především jsou tu jakési varovné signály, které je těžko přehlédnout. Vybírat si na celostátní úrovni stranu, které by člověk bez velkých rozpaků dal svůj hlas, je čím dál tím těžší. Tři pilíře našeho politického života, ODS, KSČM a ČSSD, si jsou o hodně bližší, než by se mohlo zdát z toho, co o sobě navzájem říkají. Doplňuje je KDU, postižená od roku 1918 syndromem servilní loajality ke každému establishmentu. Všechny ostatní strany měly jepičí život a voliče natrvalo nepřesvědčily. Komunální politici často nechtějí využít výhodu politického zázemí, které mohou poskytnout silné a zavedené strany, a uplatňují se raději jako nezávislí nebo v rámci nějaké lokální iniciativy.

Velké strany jsou si podobné, protože smýšlení veřejnosti, kterou oslovují, neprošlo po roce 1989 ani zdaleka tak radikální proměnou jako vnější formy našeho společenského života. Existuje jakási sdílená ideologie, která má hluboké kořeny dávno v minulosti, vykrystalizovala ještě před komunistickým převratem v období let 1945-8, únorový puč ji jen dotáhl, a v následujících desetiletích se prakticky neměnila, i když doba si občas vynutila jakési ústupky realitě.

Patří k ní především široce založená xenofobie. Týká se cizinců západních (jsou příliš bohatí, silní a namyšlení), východních (jsou příliš chudí a primitivní). Jejím výronem je lpění na „suverenitě“: máme o sobě mínění zároveň příliš dobré (jsme moc dobří na to, abychom se podřizovali silnějším), a příliš špatné, protože malý národ a stát se tu a tam přece jen někomu podřídit musí, což sice děláme možná častěji, než je nutné, ale zároveň to chápeme jako jakousi samohanu.

Další součást sdílené národní ideologie je závist vůči bohatým. Pokud je bohatý našinec, určitě zbohatl nekalým způsobem (to je bohužel pravda velmi často, ale zdaleka ne vždycky), pokud je bohatý cizák, vzbuzuje nedůvěru a chceme být vůči němu chráněni. Právo se jeví jako nástroj nás slabým proti cizím a silným: jeho základem není spravedlnost, ale „národní zájem“.

A konečně je třeba zmínit nedůvěru a zášť k těm, kteří (zase na rozdíl od nás) něčemu věří. Obrací se v první řadě vůči křesťanům, kterých je pořád víc, než bychom si představovali, že by jich mělo být, a na druhé straně zase dost málo na to, abychom se museli bát si na ně vyskakovat. Z křesťanů jsou první na řadě katolíci (jsou řízeni ze zahraniční centrály a odjakživa bojovali proti našim národním zájmům). Nekatolické církve jsou vzhledem ke své relativní nevýznamnosti až druhé v pořadí, jenže ani ony v drtivé většině nejsou „národní“, i když některé to předstírají: byly sem všechny uměle přeneseny v době po josefinských reformách.

Z toho plyne: naše národní ideologie, sdílená velkými populistickými stranami, stojí na nenávisti: národní (tradice sahá k druhé polovině devatenáctého století, k dokonalosti se rozvinula po roce 1945) a sociální (kořeny vedou ke konci devatenáctého století, k dokonalosti se rozvinula po roce 1948). Existují sice významní čeští politici a političtí publicisté, kteří se snažili – spontánně i vědomě – postavit svou politickou aktivitu na lásce: Havlíček důrazem na činnou lásku k národnímu společenství, Palacký svou politickou umírněností, Masaryk důrazem na náboženské základy lásky k bližnímu, která by měla být základem aktivní politiky. Těchto lidí se dnešní apoštolové nenávisti docela nestoudně dovolávají a přizpůsobují si je svému obrazu.

Polistopadové období znamenalo jakýsi pokus ideologii nenávisti překonat. Už nyní se dá říci, že byl úplně neúspěšný. Havel a lidé kolem něho jej zatížili spoustou politického diletantismu, špatně zastíraného prospěchářství a nestydatého pokrytectví. Spojili se nejprve (v Chartě) s komunisty obrozenými a nakonec (po převratu) i neobrozenými, převzali jejich bolševické elitářství. Nebyli schopni jasně vykoktat, o co jim jde, ani přesvědčit českou veřejnost, kterou pohrdali. Jejich iniciativa skončila totálním krachem. Zažíváme návrat k jakémusi normalizačnímu socialismu s nacionálním přídechem. V této zcela podstatné věci se po listopadu 1989 nezměnilo nic, vůbec nic.

29. prosince 2003