Politika a pravda literatury (úryvek)

Literatura a ideologie

Socialistická revoluce má vysloveně programový, a dá se dokonce říci proklamativní ráz: všechny závažné přeměny jsou, včetně jejich následků, s jistotou vyhlášeny předem. Tak tomu bylo také v Československu před únorem 1948. Ani v tomto případě se program společenských přeměn neomezoval hranicemi reálného; to jeho zastáncům umožňovalo získat ještě před rozhodujícím střetnutím množství přívrženců, ale na druhé straně je to zavazovalo, jakmile se převrat uskutečnil, původní program realizovat. A byl to program, který tehdy velká část české inteligence přijala za svůj a ještě dlouho jej prosazovala, i když se mezi ním a skutečností rozevírala stále hlubší propast.

Víme dobře, jaká to byla propast. Zatímco program sliboval dokonce obohacení demokratických práv, poúnorový vývoj záhy všechna občanská práva likvidoval. A aby tato podstatná, pro vývoj do roku 1968 určující okolnost nevedla svou přílišnou výrazností k nebezpečnému oslabení nastolených poměrů, uchýlil se nový režim k základnímu prohřešku: ve sféře ideologie a ústavního práva předstíral, jako by nedemokratické praxe nebylo. V době, kdy se začínaly připravovat politické procesy, nová ústava jakoby zaručovala základní občanská práva, svazácké soubory zpívaly budovatelské písně, vycházely optimistické budovatelské romány a nakladatelství chrlila množství filosofických a vědeckých nepravd. Tehdy kulminoval onen „desautonomizační" vývoj, tehdy byla prakticky likvidována literatura jako taková a nahrazena propagačním oficiálním písemnictvím. Bylo-li to vše jistou dobu značnou částí společnosti dobrovolně přijímáno (nebo alespoň trpěno), pak jistě také proto, že oficiální ideologická stanoviska byla traktována značnou částí inteligence. Byl to důsledek otevřené i skryté korupce?

Neřekl bych, rozhodně nebyla korupce hlavní příčinou. V takovém případě bychom stěží vysvětlili, proč takto zaangažovaná inteligence začala brát stále víc ohled na realitu. Postupem oněch dvaceti let se s rostoucím úsilím pokoušela překlenout základní propast autoritativního systému: snažila se plnit požadavky oficiální ideologie a zároveň respektovat skutečnost. Tak právě vznikla ojedinělá symbióza oficiálního (toho, co bylo žádáno či dokonce přikazováno) a opozičního, tedy toho, co bylo - a ještě jen v některých případech - trpěno. Tyto opoziční soudy a názory ovšem mohly být trpěny jen proto, že se opíraly o současně proklamovaná oficiální východiska. To sice bylo před několika lety, ale mohlo by se zdát, že již jde o minulost.

Že však tyto otázky jsou i dnes aktuální, to je vidět z letošní novoroční ankety Listů; nikoli ovšem pro ocenění kvalit Bílé knihy, jako spíše pro zájem o díla, jež jsou s ní nesrovnatelná. Tři knihy, které mám na mysli (M. Kundera: Žert; L. Va¬culík: Sekyra; J. Mucha: Studené slunce) získaly v anketě všeobecné ocenění skutečné a upřímné, ale právě ony, zdá se mi, navazují na tradici, o níž se tu hovoří.

Zcela zvláštním rysem románů Sekyra a Žert, jejichž podstatné části jsou věnovány společenskému vývoji v první polovině padesátých let, je to, že oba jejich hrdinové jsou sice značně zaangažovaní v politických událostech poúnorové doby, přitom však jsou pouhými udivenými diváky, svědky křivd, které se dějí; z obou si doba - mluveno s Kunderou - ztropila stejný žert jako ze všech ostatních, tedy také z obětí represálií, justiční a kádrové zvůle. Jistěže se kvality obou knih nedají vyčerpat takovou stručnou charakteristikou, nicméně je vytčený rys, tzn. zřetelná poplatnost staré oficiální ideologii, výrazně určuje.

Jestliže společenské dění hrdiny obou románů velmi konkrétně zraňuje, ubližuje jim, zatímco ono samo pochází jakoby z jakési neskutečné, metafyzické, obecně fatální roviny, pak ještě dál, i když trochu jiným způsobem, jde Muchova kniha Studené slunce, imitující deníkový záznam „vězné, horníka, spisovatele" (V'. Blažek). Muchův hrdina uvažuje v lágru o všem možném - od bible až k ženskému pohlaví, od Goetha a Balzaca po Baudelaira - a dobře si všímá vězeňského prostředí (např.: „Lidskou důstojnost si zachovali jedině komunisté. Nechápou, co se stalo, snaží se analyzovat svůj případ, ale nejde jim o jejich osobu, o jejich koberce, o jejich špajz. Ztrácejí víru, to je horší."), ale mezi těmito určenými konkrétnostmi zůstává jediné neobjasněno: jaký je to vlastně tábor, kdo a proč ho zřídil, jaký mají taková zařízení smysl. Opět je to jakýsi lágr an sich, metafyzické zlo uprostřed hmatatelných, sociálně určených běd. Je vlastně někdo vinen?

V recenzi Kunderova Žertu (Slovenské pohľady č. 2/1968) poukázal J. Lopatka na jednu z příčin, proč knihy tohoto druhu, ačkoli ve světle vážnějšího rozboru neobstojí, nacházejí u jistých vrstev čtenářů takový ohlas: vycházejí z určitého vývojem prověřeného, daného a svým způsobem tedy banálního sociologického materiálu, o němž hovořit je právě v módě; obracejí se tedy na konvenci běžné konverzace, na to, co již bylo prodiskutováno a může se o tom snadno ve společnosti mluvit znova. Čtenář není knihou nadšen proto, že mu objevuje něco nového, nýbrž proto, že vlastně nic nového neříká — to je právě v našem případě otázka konkrétní zodpovědnosti.

Ano, nejde-li o odpovědnost, a ještě k tomu konkrétní, pak je snadno možná nerušená, hladká konverzace. U nás se vůbec lidé někdy proto tak snadno dohodnou, že jsou líní jít do hloubky, to znamená ke konkrétnímu tázání. Samozřejmě že to platí nejvíc o činnostech, na něž jsme vázáni svou osobní účastí; žádný z nás pochopitelně nezpůsobí nic abstraktního a také za něco takového nemůže nést odpovědnost. Nadto pak se snadno může přihodit, že se někdo pustí do věci, jíž může v důsledku svých nedokonalostí způsobit značné škody, a vůbec si není své odpovědnosti vědom. Pak nezbývá než celé takové počínání nazpět důsledně a poctivě uvážit.

Fakt je, že spisovatelé, kteří nejprve psali strašidelná budovatelská díla a dílka, v domnění, že literatura právě takhle nejlépe přispěje společné věci, postupně pozměňovali svůj literární program a jejich tvorba, která v drtivé většině případů nikterak nezatratila původní předpisy, se přizpůsobovala i novým, modernějším vzorům (místo Jiráska Aragon apod.); kromě toho nyní dbala i na požadavky publika. Tuto postupující modifikaci oficiální tvorby posilovaly vpády „mladých", zpočátku z vyšších míst proklínané, ale později, když se zjistilo, že mladíkům nelze zabránit v tom, aby vyspěli v muže, dokonce už napůl oficiálně plánované. „Mladí" měli před svými zkušenějšími druhy hlavně dvě přednosti: zejména že byli, což je logické, mladší a mohli oprávněně předchozím generacím vytýkat prohřešky, jichž se oni sami nedopustili, a pak že si pod vlajkou mládí mohli dovolit do té doby nevídané kousky - ostatně až dosud se ještě vždy ukázalo, že tyto nerozvážnosti byly neobyčejně krotké. Ale to nevadí: pokud chtěli příslušníci starších generací nějak držet krok, musel to dělat podobně jako Plamen pod vedením Jiřího Hájka. Šéfredaktor se do poslední chvíle urputně přidržoval svých původních, neobyčejně vulgárních socialisticko-realistických východisek, ale dbal při tom o řízené rozšiřování literárního kontextu, takže v Plameni (a podobně tomu bylo i v celku knižní produkce) byli postupně a v pravý čas uváděni někteří dosud zapovězení autoři (V. Holan, uhlazený Hrabal atd.). Kontext oficiální literatury se rozšiřoval, oficiální, a to již hovoříme o šedesátých letech.

Byli bychom ovšem jistě neprávi skutečnosti, kdybychom nepřiznali, že se tehdy již tato literatura - smíme-li použít literárně-kritického slangu — značně diferencovala. Do popředí všeobecné pozornosti, včetně zájmu literární kritiky, vystupovala díla sociálně kritická a knížky v jistém smyslu i opozičního zaměření, jejichž příhodnými reprezentanty jsou naposled právě Kunderova, Vaculíkova a Muchova díla. Díky svému extrémnímu křídlu i vyvíjejícímu se průměru se celek této literatury značně pozměnil — ale máme vůbec ještě právo hovořit o celku?

Obrátíme se znovu k novoroční anketě Listů, abychom prokázali, že celek literatury (včetně jejího hodnocení) není ani zdaleka naším výmyslem. Při posouzení ankety Vladimír Blažek říká:

Někdejší vykladač existencialismu, literární historik prvního rangu, autor velké studie o Žertu a Sekyře, profesor Václav Černý uvádí letos v anketě Neffa a Jana Procházku, kterého nejeden přísný kritik ještě loni takřka vyvrhoval z „vážné" literatury: to je pozoruhodné sblížení kulturních proudů, pozoruhodný náběh k vytváření hodnotové stupnice společné pro konzumenta filmu, televize, běžné knižní produkce našich nakladatelství a pro universitního profesora, příslušníka duchovní elity národa. (...)

A je tu ještě jedna česká novinka, s níž jsem předem nepočítal a která je v anketě plným právem: Jiří Mucha, Studené slunce. (...) Od beznaděje k naději a pak zpět. Je to kniha otřesná a snad těžší než Jeden den Ivana Děnisoviče. Stává-li se teď bestsellerem, není to také důkaz o národním zrání?

Nezdá se mi. Proč by právě sbližování kulturních proudů či vytváření společné hodnotové stupnice, takřka totální shoda měřítek, vkusu, pohledu měly poukazovat k éře národní zralosti? Buď jak buď - nesvědčí-li to snad o celku kultury, o celku literatury nepochybně.

Ale právě celek literatury je nesmírně problematická věc. Doslova vzato zahrnuje vše: od děl tzv. nadčasové hodnoty až po výtvory vyslovených grafomanů, jichž je vždycky až stěží pochopitelné množství. Proto nejen literární kritika, ale i čtenáři, hovoří-li se o literatuře, zahrnují do ní díla, která tak či onak odpovídají jejich minimálním kritériím, požadavkům na hodnotu. Literatura a umění vůbec je tak l moderní době neustálým zdrojem nešváru a nepokoje, neboť tam, kde lidé nemusí mít společná hlediska, hodnotí samozřejmě také umělecká díla různě a různě vykládají jejich smysl.

Díla mimo kontext

Tři uvedené knihy (Žert, Sekyra, Studené slunce) extrémním způsobem, to je třeba přiznat, upravují a vylepšují dlouholetou tradici naší oficiální literatury, a to ovšem znamená, že z ní vycházejí. A jako naschvál se alespoň tematicky překrývají s některými z děl opravdové, neoficiální české literatury, vzniklých v době, k níž se svým dějem vztahují, tj. v první polovině padesátých let. U Kundery a Vaculíka by bylo možno srovnávat jisté vnější rysy jejich románů s ranými prózami a básněmi Hrabalovými (v případě Sekyry dokonce i moderně rozestříhaný děj); Mucha pak skutečně, i když nechtě, imituje svým významem fundamentální deníkové dílo Jana Hanče. Ale tomu, kdo četl těžké, místy hranaté a nenávistné Hančovy výpovědi a srovná je s imitovanými zápisy J. Muchy, ozřejmí se i na tomto případě, oč méně v literatuře záleží na tom, co kdo nehezkého prožil (Mucha byl na rozdíl od Hanče v padesátých letech opravdu vězněn), než jak opravdově to prožil a napsal.

Bída je ovšem v tom, že těch, kdo mohli číst například celého Hanče nebo původní raná díla Hrabalova, je velice málo; až do konce roku 1968 jaksi nebyla chuť takové knížky vydat. A ukázalo by se, když se již dnes hodnotí především bezprostřední časové, politické vyznění knihy, kolik by právě v tomto ohledu mohla taková díla přinést nového, dosud neznámého. A nejde jenom o Hrabala a Hanče (nebo o Karla Hynka, jehož verše rovněž nenašly návaznost), ale opomíjení literárních hodnot se dosud vztahuje i na tvorbu vzniklou v druhé polovině padesátých let a v první půli šedesátých let - například Milanu Nápravníkovi (oba zřetelně vystupují vysoce nad průměr současné literatury) se nepodařilo vydat ani jednu knížku a prózy Pavla Švandy se setkaly s takřka obecným opovržením. Nuže: také jednota.

Pravda, za dvacet let pokročil „celek" české literatury o ohromný kus: literatura ve svých obecně uznávaných špičkách odmítla sloužit oficiální ideologii jakožto její propagační instrument; vědomě se naopak stala instrumentem hnutí, které usiluje o demokratickou a humánní obrodu společnosti. Tak je také kritikou i veřejností hodnocena. My jsme se však pokusili podívat se na naši literární situaci záměrně co nejpolitičtěji, tj. z hlediska autonomie literatury, které považujeme v nedemokratickém systému za zvláště podstatné. A tu je pak o autonomii těžké hovořit, pokud je tato literatura chápána opět především instrumentálně a pokud se skládá v nepravý hodnotový kontext, mimo nějž zůstává velká část toho dobrého, co bylo za uplynulých dvacet let vytvořeno (a to jsme o návaznosti na starší tradice raději pomlčeli).

Jakkoli nelze hned zevšeobecňovat, základní rysy toho, o čem jsme hovořili, nejsou jistě vázány jenom na literaturu. V široké oblasti umění, filosofie, společenských věd a publicistiky, všude bylo možno v různé intenzitě sledovat velkou snahu postupovat co nejúčinněji a nejostřeji proti formám i podstatě nedemokratického předlednového režimu, zároveň však malou chuť důsledně se vyrovnat s jedním z jeho pilířů, s ideologickým programem, z něhož systém vzešel a jímž se kryl. Stěží lze popřít, že tento přístup k naší skutečnosti v jistém smyslu urychlil vývoj událostí před lednem 1968, protože jeho stoupenci se mohli opírat, bylo-li toho třeba, o systém sám, o jeho údajné cíle, myšlenkové postupy i pojmosloví. Oč víc byli takto chráněni, a samozřejmě rovněž úspěšní, o to víc byli vystaveni svodu považovat nedostatek sebereflexe za trvalý klad, a jestliže dnes stojí společenské myšlení u nás o tolik výš než před dvaceti lety, nezbývá, než se zeptat: nestojí podstatně níž, než jak si samo myslí?

Emanuel Mandler, Tvář č. 2/1969