Předpoklady tvorby

Pozornější četba Vaculíkovy Sekyry mě utvrdila v některých pochybnostech, které vyvstávají u mnoha módních textů ostatních. Především v tom, že k dešifrování podstatných míst takových textů není ani tolik třeba zvláštní literární průpravy jako určité speciální skupinové příslušnosti a speciálních dobových zájmů. Jen zcela na okraj bych připomněl, že takováto takzvaná angažovaná tvorba vyžaduje častěji, než by se zdálo, mnohem výlučnější předpoklady a znalosti, dokonce - jak se ukazuje u knih typu Sekyry - zvláštní predestinaci pro to, aby byla jaksepatří pochopena, než to vyžaduje tvorba tzv. neangažovaná, experimentální, která je tu jen k tomu (jak se občas dočítáme u těch, kteří mají pocit, že by ji měli demokraticky hájit), aby vymýšlela „formální postupy" pro budoucí alternativy tvorby angažované. Největší obtíže se sdělností však podle mého názoru vyvstávají právě u stylizovaných, chtěných dokumentů doby. A to tehdy, když jde o koncipovanou, chtěnou, skupinovou dobovost, o dobovost, která směřuje ke zcela konkrétní výkladové, přímo pedagogické manipulaci. Tehdy totiž mívá v sobě započteno tolik časových a místních souvislostí i ohledů ke speciálnímu konzumentskému kontextu, že stačí sebemenší odstup, a text je téměř nesrozumitelný.

Velice příznačná pro takovou skupinovou orientovanost a předběžnou uvážlivou manipulaci jsou v Sekyře místa tohoto typu:

„Já vystúpím ze strany. " Zapřemýšlel jsem nad tím. „Ešče né. Až ti řeknu. "

“Ano," řekla švagrová, „co jsme mysleli, že je udělané, mosí sa vlastně poznov udělat."

První čtyři věty informují zřejmě o vypravěčově zvláštním patentu na oznámení, kdy „bude čas". Zbylé jsou instruktivní, pro text knihy velice charakteristické a tvoří - především tím, že jsou nejméně zašifrované - spojnici mezi Rušným domem a Sekyrou. Všechny ryto formulace dobové problematiky a úkolů „těch povolaných", kteří mají přirozený patent na její řešení, tvoří základní látku knihy. Až druhotné je podle mého názoru všechno ostatní: téma otce, návratu, venkovské původnosti v protikladu k amerikanizaci života (!)... Schéma zůstává tedy u obou knih stejné: literární technika slouží k formulaci publicisticky viděné společenské problematiky, jen disparátnost vyjadřované ideologie a literární techniky se nepoměrně prohloubila. V první knize je speciální publicistická tematika dobová ventilována technikou zcela bezelstnou, v druhé je problematika podobná ventilována pomocí záměrně překomplikované, zpřeházené sujetové stavby: střídání časových rovin, využití korespondence, retardace všeho druhu a naopak zhušťování, zkratkovité vyjadřování zřetelně obšírnějších dějů, využití nářečí, střídání jazykových rovin apod. Je to tedy ve své základní stavbě něco velice podobného knize první, komplikovanost však navozuje přesvědčení, že zde je to umělecké. Je myslím velice na čase zamyslet se při podobných příležitostech nad artificiálním kultem konstrukční komplikovanosti, nad kultem dovednosti, která znamená jen pokus o umné a atraktivní zašifrování dobové problematiky. Přesto je zde označována za „strmé tvůrci vyspění" (Host do domu č. 3/1967, s. 76). Mám o tom jisté pochybnosti. Především: tam, kde jde o tak zjevně publicistickou látku, jako je tomu podle mého názoru u Vaculíka, je třeba myslet a formulovat co nejjasněji, interpretace dobové problematiky má být projasňující a ne znejasňující. A dále - rozšířil bych úctu k jasnosti myšlení a jistou ostýchavost před „atraktivní" literární technikou i za hranice publicistiky. Tam, kde se nejprve jistá konstrukce vymyslí a pak s úctyhodnou pracností převádí do „obrazu", nebývám si zcela jist účelností takového počínání. Nepoměr mezi publicistickým apelem a komplikovanou literární technikou není totiž jen nějakou zanedbatelnou technickou zvláštností. Zkušenost ukazuje, že spisovatelství, které reálný způsob, jak být společensky k užitku, vidí v tomto druhu myšlení v obrazech, prohrává často v obou směrech. Publicistika má vyjasňovat, hledat souvislosti, plodné cesty, zde však je nutno komplikovaným konzumem nacházet běžná zjištění a běžné imperativy. Jako literatura se však právě díky přesně témuž postupu stylizačnímu stává tento druh textů příliš vázaný na momentální kontext historický a skupinový. Jde tu však o latentní a u Vaculíka myslím dokonané nebezpečí posunu daleko významnějšího: speciální vidění publicistické (pohled na osobní historii, historii rodiny i kraje v souvislosti s politikou posledního desetiletí) dostává — po podrobení komplikující proceduře - vnější rysy uměleckého díla. To má své jisté universální a universalizující nároky na to, představovat šifru lidského života a jeho směřování. Tedy něco, co je otevřenou možností, předpokladem, impulsem dobových a individuálních konkretizací. Užité myšlení publicistické však směřuje ke speciálním účelům dobovým. Toto spojení pak velice lehce může mít za následek záměnu universálního za dílčí, parciální. Například hned záměnu parciální zkušenosti těch, kteří byli „u toho" a kteří rozhodně netvoří většinu populace, za universální lidskou zkušenost. Obávám se, že těchto parciálních zkušeností, které by mohly mít stejnou chuť a jistě i nejméně stejné právo vydávat se za universální; našla by se ve společnosti dost slušná paleta.

Pokládám tuto sféru za základní látkové východisko knihy. Přestože autorský plán byl jiný (viz rozhovor v Orientaci č. 1/1967) - týkal se zamyšlení nad otcovým životem a dílem a jeho přesahem do života synova. A také přesto, že dosavadní výklady nepřesahovaly autorskou projekci. Neúměrná artificiální pracnost knihy bije do očí v porovnání s mnoha věcmi užité publicistiky, kterými se zaměstnává. „Zasvěcená" kritika sleduje vnější strukturu, pracnost, progresivní myšlenky (hledání společenského „projektu přiměřeného člověku" - Jungmann) a mnoho už se pak nezaměstnává poměrem obou složek, otázkou, dávají-li dohromady respektabilní celek.

Pozorné, podrobné, předem nezaujaté čtení, takové, jaké se doporučuje u tzv. „nového románu", je zřejmě nezbytným předpokladem pro styk s každým textem. Některé úkazy napovídají, že k takovému čtení příliš nedocházelo.1) Spíše se uhaduje záměr, ten se formuluje a interpretuje tak, že se trochu obmění a rozvede. Část mezi tzv. záměrem autorovým a jeho kritickou rekonstrukcí a obměnami, tedy kniha sama, slouží jen k citování charakteristických míst.

Aspekty, stanoviska autorova, formulovaná zejména vypravěčem, jsou tu tedy základní látkou. V tomto směru se Vaculíkova kniha valně neliší od Kunderova Žertu. - Stejně jako on představuje především zásobárnu podnětů a přímo i konkrétních obratů, figur, pro dobovou konverzaci. V tom je - kromě záměny parciálního a universálního - její základní speciální funkce.

Z toho především jedno je nesmírně houževnatě zapuštěno: ruralistická teorie o původnosti moravského venkova, o integritě rozrušované na všech stranách vpádem špatné civilizace s paneláky, nestylovým nábytkem, i špatným, prázdným poměrem nejen ke krajině, ale ke všemu vůbec. S nedostatkem původnosti, s diktátem konzumní módnosti: „Snad stejně vzácná je dneska řádná noc jako národ, který si troufne žít bez neonů či dokonce po svém" (s. 11). ,Ale co naplat, když tam, kde měl šumět rybnatý potok, šumí stoka, a kde ze tmy mělo svítit okno mlýna, stojí bloky a bloky činžovních oken" (s. 12). Odpor k civilizaci je tak svérázný, že pokládá za vhodné ukončit jeden z moralizujících odstavců slovy: „A proto: Bejvejte si tam americky, vy kopie český! Protože: co komu dáváte, koňové monopolní?" (s. 102).

Věru nevím, zda je amerikanizace našeho života tak znepokojující. Když už jde o takto publicisticky pojatou nechuť k dobovým tendencím, nezdá se mi, že by amerikanizace našeho života byla tím nejzávažnějším, nad čím by se měl publicista u uplynulých desetiletí pozastavovat.

Nenapadá-li už samotného autora, zda stálé poukazování na prázdnotu prefabrikovaného života nepatří také zákonitě a logicky k tomuto životu - a není-li nutné hledat plodnější cestu k přemýšlení o takových záležitostech, takovou, která by se pokoušela případně uvidět a formulovat náznaky nových struktur a nejen do omrzení vycházet ze staromilské juxtapozice obou okruhů - nenapadá-li to autora třeba proto, že si chce vést svou a má na to právo, měla by se o takovou problematizaci pokusit alespoň kritika. To by ovšem nesměla zůstat u popisu a rekonstrukce záměru. Taková distance by ji jistě uchránila od toho, aby v závěru jedné interpretace geograficky resumovala: „Je to opravdu krásně moravská knížka" (Host do domu č. 3/1967). Je třeba uvažovat i o tom, zda a do jaké míry nedochází v těchto úvahách k dalšímu posunu: zda nejde o formulaci obecných biologicky motivovaných a dosti prostých pocitů z toho, „že k stáru je všechno horší", situovanou do takovýchto vážně míněných a strnulých protikladů. Zda nakonec nejde jen o záležitost individuálně psychologickou. — Kdo ví, zda se někomu nejeví stejně celistvě svět s paneláky a s konfekcí?

Za vlastní téma knihy, formulujeme-li je obecněji, pokládám pokus o téma outsiderství. Být ve středu věcí, a přitom si zachovávat odstup, „originální vidění" („Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školeni poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění." s. 43; sem patří i akcent vyprávění o pražských zážitcích novinářské profese...), chce především hrdina sám. Jako originální outsider, člověk sice rovněž stojící uvnitř proudu, ale stále jaksi napříč, zčásti vně, je pojat od začátku do konce otec, bratranec Karel, strýc, krajina.

Outsiderství je tu, a tady jsem u základního problému knihy, popisováno a propagováno tak, jako se popisuje výroba bot či život v internátě. Je tu vyvolávána představa člověka, který má navzdory všemu — módě, proudu, ideologii, racionalismu - za úkol tvrdošíjně obhajovat staré a neměnné ctnosti: původnost, samostatnost, pracovitost, hrdost, úctu k základní morálce. Přesto, že často ví o malé naději tohoto postoje („ Tady už ani nejde o pomoc," řekl jsem, „tady jde o to aspoň zařvat!" - s.45). Dalo by se něco povědět i o apriorním nároku na takovouto pozici, ale to snad není nejdůležitější. Nejdůležitější je, že outsidersky je především nutno žít, a to daleko dříve, než to jako outsiderství reflektujeme, někdy dokonce bez této reflexe. Outsiderství, které samo sebe jako outsiderství definuje a proklamuje, nepřesvědčuje o ničem jiném než o tom, že si správně (v proklamaci) uvědomuje základní význam tohoto faktu pro postoj v tvorbě. Outsidersky žil Hanč (a často to velice pronikavě reflektoval) i Hrabal své původní Jarmilky a Krásné Poldi, nezbytnou dávku spisovatelského outsiderství - zdá se alespoň podle první knížky - má Josef Jedlička. Jmenuji záměrně ty, kteří ve svých lepších textech přinesli něco nesmírně cenného, oč Vaculík, jak jen může, usiluje: dokument doby. Ediční politika a nakonec i monopolní literární myšlení, které Hanče nedovolí a Hrabala přimělo k velice problematickým adaptacím právě těch dvou textů, které uvádím, i k Ostře sledovaným vlakům, projevuje už se v literárním myšlení čtenářů i kritiky tím, že jakmile se objeví něco, co problematiku outsiderství produkuje, alespoň publicistickou cestou, proklamativně, a přitom nese všechny rysy „propracovanosti", „uměleckosti", chytají se čtenáři každého takového textu jako záchranného pásu. Vaculík o outsiderech přemýšlí a na základě úvahy je propaguje, poukazuje na jejich výhody. Tato úvaha však podle mého názoru nepřekračuje povrchní centrum autorovo, outsiderství je tu něčím, co je jeho spisovatelskou specialitou, oborem, o kterém přemýšlí, v kterém se zdokonaluje. Vzhledem k realitě outsiderství je jeho postoj derivátní, spisovatelský. Tato jeho látka je jeho látkou jenom v tom smyslu, že o ní pojednává.

1 Zarážejí některá nedopatření přímo technická: Milan Jungmann (Slovenské pohľady č. 1/ 1968) v obšírně založené studii uvádí jako zvlášť příznačný doklad trojí vyprávění o témž příběhu zešílevšího stolaře. V mém exempláři se vyskytuje čtyřikrát. Je-li predestinace, nemusí být zřejmě ani aritmetiky.

Jan Lopatka, Sešity pro mladou literaturu č. 21/1968