Příště: dovolená v normalizaci!

Seriál „Dovolená v Protektorátu“ bývá, prý nepřesně, označován za reality show. Kouzlo žánru spočívá v tom, že skupinku lidí přenesou do krajně nezvyklého a obtížného prostředí, aby před kamerami ukázali, co v nich opravdu je. Když se jim to povede, dostanou solidní, předem slíbenou odměnu.

Nezvyklým a obtížným prostředím je tentokrát „Protektorat Böhmen und Mähren“. Zkřížení atraktivního, chytlavého žánru a citlivého tématu se přitom stalo kamenem úrazu. Tvůrci se dočkali doma i v zahraničí kritiky. Má poněkud hysterický charakter, jak tomu bývá v případech, kde se očekává posvátné, uctivé mlčení, mimo jiné i proto, aby se nemuselo moc přemýšlet. Trochu to připomíná putinovské „znesvěcení chrámu“ z případu Pussy Riot. Autoři se hájí: nešlo jim o lacinou senzaci, chtěli pořadem taky vzdělávat a vychovávat: žánr prý není „reality show“, nýbrž „docu reality“.

Kritika má jakési malé, nicméně reálné jádro. Účastníci byli ve skutečnosti přeneseni do jakési virtuální, fiktivní doby s fiktivními riziky. Nejen že obstát před nakašírovaným gestapákem je snazší než slézat skutečnou skálu, ulovit divokého králíka nebo rozdělat oheň bez sirek. Navíc: pro účely seriálu tu vznikl jakýsi barvotiskový historický Disneyland, sestavený podle bolševických učebnic dějepisu pro základní a střední školy a obohacený jistými národně socialistickými prvky. Vypadá to, jako by si autoři vzali za poradce zároveň Vojtěcha Filipa a Jana Zahradila (oba pánové patří v mnoha ohledech dohromady). Kýčovité stylizaci odpovídají i ochotnické výkony herců, kteří pomáhají vytvářet „historickou kulisu“.

„Výchovný záměr“ je zjevný. Divákům se sděluje: „Zapište si za uši, holoto, oč se dnes máte líp, než za Protektorátu!“ To je jistě pravda, zejména dnes, poté, co jsme svrhli politiky, kteří pětadvacet let nemakali a kradli, a zvolili si do čela obyčejné lidi. Nejsme však, když naše další dějiny poměřujeme Protektorátem, příliš nenároční? Seriál je asi bezděčnou, ale dosti mohutnou podporou story, kterou šíří naše oficiální propaganda, skoro mám chuť říci před Listopadem i po Listopadu, o konci poslední světové války. V ní jsme údajně zvítězili a zároveň jsme byli osvobozeni (to obojí se najednou povede jen málokomu). A od té doby se nám nic zase až tak strašného jako Protektorát neděje.

Skutečnost je, jak to bývá, složitější. Byli jsme sice osvobozeni, jistě, ale záhy se ukázalo, že jen z jednoho maléru do druhého. Dodnes víme hlavně, že ten druhý byl lepší než Protektorát (nebyla válka, masové popravy a plynové komory - zato trval sedmkrát déle a hnusný byl tak akorát). Vytváříme si sami falešnou, útěšnou dějinnou perspektivu, v níž hlavní roli hrají každoroční jarní bombastické oslavy, letos mohutnější o to, že jde o kulaté výročí a že na ně naneštěstí časově navazují oslavy výročí Husovy smrti, což všemu dodává ještě navíc nejedlovsko-jiráskovský kolorit (Jan Hus si velmi nezaslouží způsob, jakým s ním jeho potomstvo nakládá). Každoročně si tedy sami přehráváme za mohutné mediální podpory jakousi únavnou a vyčerpávající „docu reality“. Seriál do ní organicky zapadl.

Téma Protektorát má však ještě jednu zvláštnost: jde o epochu, temnou a strašnou, která se naštěstí definitivně uzavřela (kus z ní jsem jako docela malé dítě zažil a pomatuji se na to). V životě jsem se nesetkal s někým, kdo by se k ní hlásil, obhajoval ji nebo by se mu po ní stýskalo. Nikdo nevedl a nevede pitomé řeči o tom, že ta doba měla své temné i světlé stránky, temná i světlejší období (za šest let se naštěstí nestačila bohatěji rozvinout). Nebo o tom, že sama idea byla fajn, jen se nesprávně aplikovala. Jistě, i tehdy svítilo sluníčko, lidi zažívali své každodenní starosti i radosti, měli se rádi a plodili děti – jen nikdo neměl tu drzost budovat na tom nějakou politickou nostalgii. Je to něco jako třicetiletá válka: I to bylo strašné (české země přišly o víc než polovinu obyvatel a řádila tu mnoho let zdivočelá soldateska). Uzavřelo se to a bylo to už dávno. Z toho důvodu je vyhrabávání Protektorátu (věřím, že tvůrci seriálu to udělali bezděčně a účastníci pořadu za nic nemohou) galvanizací mrtvoly, která má sloužit k tomu, aby zastřela jiná, skutečná a živá nebezpečí v nás a kolem nás, skutečné a živé běsy, jež v sobě naše rovněž nedávná minulost nese. Zasahují do naší přítomnosti daleko víc a bolestivěji. Hlavně proto, že si s nimi na rozdíl od Protektorátu vůbec nevíme rady.

Například to, co podstatně poznamenalo podstatnou část, „nejlepší léta mého života“. Začalo to podobně jako Protektorát: přijeli cizí vojáci, tentokrát nemluvili německy, ale rusky. Nechtěli nás ani vyvraždit, ani poruštit. Chtěli nás jen asimilovat a obávám se, že se jim to v mnoha případech a v mnoha ohledech docela povedlo. Navíc nepřišli do cizího, ale vlastně do vlastního. Jejich načalstvo tu vlastně bylo už přinejmenším dvacet let předtím, jen špinavou asimilační práci za ně prováděli dílem zpitomělí, dílem darebáčtí našinci (obě podmnožiny se namnoze protínají). A vojáci jen reinstalovali to, co tu bylo předtím, než českou veřejnost na pár měsíců v roce 1968 omámila chvilková a velmi příjemná fata morgana rodící se svobody. Pak jejich přičiněním nastala „normalizace“, návrat k zavedeným pořádkům. Trvala dalších 21 let. Za tak dlouhou dobu (20+21) se to velmi, velmi mnohým lidem vtisklo do duše a poznamenalo je to. Není tedy divu, že jich tolik trpí jakýmsi nepřiznaným a neurčitým steskem po minulosti.

Měli bychom s tím něco dělat. Navrhuji proto jedno dílčí řešení. Pro dnešního člověka není cestovat do „normalizace“ tolik náročné jako cesta ještě o třicet let zpátky. Nemuseli by si zvykat a učit se jak dojit krávu, vykopávat brambory, šít košile a chodit na dřevěné WC na dvoře. Většinou se na tu dobu ještě pamatují, potíž je jen v tom, že se na ni pamatují zatraceně špatně a občas se jim po ní stýská. Osvěta a výchova by tedy byly na místě. Proto navrhuji, aby ČT vyslala do „normalizace“ v rámci další „docu reality“ podobnou dobrovolnou a honorovanou deputaci „návštěvníků“, jakou teď poslala do Protektorátu. Nabízím se za poradce, užil jsem si ji už v dospělém věku a vrchovatě. A udělám to docela rád. Protože jinak nám hrozí, že se do ní - jistě v poněkud obměněné podobě, dějiny se nikdy neopakují ve všem všudy – vrátíme úplně všichni, a zase na pěkně dlouhou dobu.

14. června 2015; psáno pro Echo24