Jak jsem nedostal cenu

Minulý týden jsem měl na programu mimo jiné nevšední zážitek: v úterý 14. dubna mne pozvali na slavnostní večer do Národního divadla, aby mi sdělili, že nedostanu cenu Magnesia Litera v kategorii literatury faktu za knížku, která je vlastně výborem z mých Událostí (přesněji řečeno z rubriky Co týden dal). Abych se moc nevytahoval, musím hned zdůraznit, že jsem nebyl sám, bylo nás cca patnáct (na cca osm šťastlivců se dostalo). Kdyby mi byl někdo třeba v roce 1975 řekl, jaká věc mne za čtyřicet let čeká, nebyl bych mu věřil. Mou radost trochu mírní jen to, že se tak nestalo v historické budově, na jevišti se zlatým nápisem „Národ sobě“, nýbrž jen na skromnější Nové scéně. Jakousi cenou útěchy pro mne byla kratičká prezentace mé knížky, která vyhlášení ceny (v mém případě neceny) předcházela, a v níž jsem se divákům svěřil s tím, co mne při psaní Událostí motivuje. Natočili ji se mnou asi měsíc před slavnostním večerem. Dávám ji k dispozici s tím, že ani dnes bych to neřekl lépe, a zároveň i s tím, že když se někdo předem takhle bezelstně přizná, je zbytečné, aby pak ještě lezl do Zlaté kapličky na Vltavě.

Kratičký spot najdete zde (formát *.avi, 92 MB)

22. dubna 2015