Neutralita nebo aktivismus?

Do posledního čísla Respektu napsal šéfredaktor Erik Tabery obsáhlou polemiku se mnou a s Pavlem Šafrem. Jmenuje se „Média v éře Andreje Babiše“, a netýká se nějakého mého konkrétního článku, ale úplně všeho. Proto považuji za možné a potřebné na ni odpovědět obšírněji. Je to pro mne o to snadnější, že na rozdíl od článku v Respektu z února loňského roku (Konec všemocného Zemana) je tentokrát článek podepsán (jménem Erik Tabery) a nepolemizuje tajnosnubně s „Reflexem“, ale přímo a jmenovitě se mnou. Obojí kvituji s povděkem.

Základním tématem jsou „obavy z Babiše“: „objevily se hlasy, že Babiš je tak velké nebezpečí pro demokracii, že je třeba ho za každou cenu zastavit. Hlasy tvrdí, že je čas pohřbít liberální demokracii. Lidé jako Bohumil Doležal, Pavel Šafr, ale třeba i Miroslav Kalousek či Alexandr Vondra připomínají, že v čele onoho boje by měla stanout i média... Vzhledem k vážnosti situace by měla opustit pozice neutrality a stát se aktivistickými... je třeba narušit společenský konsensus, ... který se týká role médií v demokratické společnosti.“ Pan Tabery ovšem aktivismus odmítá.

Některé neslušnosti pana Taberyho

K tomu nejprve několik víceméně technických poznámek:

Za prvé: „za každou cenu“. Co to znamená, jak a kde jsem to napsal? Atentáty, povstání, sabotáže? Tak, jak to pan Tabery podává, je to vlastně pomluva: pozor na něho!

Za druhé: pohřbít liberální demokracii. Nikdy jsem nic podobného nenapsal a nevzpomínám si, že by to někdo na stránkách Svobodného fóra řekl, okamžitě bych s tím polemizoval, už třeba jen proto, že jsme před dvěma roky spolu s přáteli z bývalé Demokratické iniciativy (která se k liberální demokracii hlásila už za „totáče“), založili klub na její obranu.

Za třetí: lidé jako Bohumil Doležal, Pavel Šafr, ale třeba i Miroslav Kalousek či Alexandr Vondra. Jsou tu smíchání dva publicisté a dva politici. Navíc politici „vykřičení“ (zda právem či neprávem, nehodlám tady řešit), jejichž společnost má oba publicisty kompromitovat. Skoro mám chuť panu Taberymu poděkovat, že neuvedl navíc ještě známého dr. Bartáka, který si v současné době odpykává dvanáctiletý trest za znásilňování svých asistentek.

Za čtvrté: v čele by měla stanout i média: Nikdy a nikde jsem nenapsal, že by se proti Babišovi měla sešikovat média. Média dost těžko mohou stanout, nemají nožičky (ani ručičky, ani hlavičku). Stanout mohou jen živí a zodpovědní lidé: demokraté zprava i zleva. Navíc, v čele nemůže stát dav, ale jednotlivci.

A za páté, když po všem, co napsal v souvislosti s „aktivismem“ v druhém odstavci svého textu (končí slovy „Tento esej je pokusem o odpověď, proč by nebylo dobré tuto výzvu vyslyšet“ (rozuměj výzvu opustit pozice neutrality a stát se aktivistickými), bd) pan Tabery v posledním odstavci téhož textu konstatuje: „Ani ve snu by mě nenapadlo kritizovat „aktivistickou“ cestu některých médií. Je to jejich volba“, nemluví pravdu. Obojí zároveň nelze.

Text pana Taberyho obsahuje i další demagogické posuny a nepřesnosti. Tvrdí například, že internetový server Svobodné fórum založili „známí novináři v čele s bývalým šéfredaktorem Blesku a Reflexu Pavlem Šafrem“. „Kádrový profil“ Pavla Šafra je zlomyslně účelový: Pavel Šafr byl v roce 1997-2000 šéfredaktorem Lidových novin, v roce 2000 – 2006 šéfredaktorem Mladé fronty dnes, v letech 2008 – 2011 v r. 2013 - 2014 šéfredaktorem Reflexu a mezi tím v letech 2011 – 2013 šéfredaktorem Blesku.

Pan Tabery dále cituje má slova: „Média se svatouškovskou aureolou jako Respekt simulovala neutralitu ve věcech, kde by nikdo neměl být neutrální, uvádí, že jsem je označil za představitele ideologie nechumelismu, a pokračuje: „aby dodal svým slovům vážnosti, přirovnal Respekt k českému nacistickému plátku z dob protektorátu Vlajce, který tehdy sepisoval seznamy Židů určených k likvidaci.“ K tomu musím dodat, že jde o můj článek „Normalizace Reflexu“, který vyšel 11. května 2014 na serveru Echo24. To, co pan Tabery parafrázuje, zní: „...mimořádně trapnou a ostudnou roli během normalizace Reflexu sehrál Bakalův Respekt. Od loňského léta se zapojil do tažení proti Šafrovi jako proti údajnému přisluhovači Václava Klause (pro Babiše je Klaus jakousi personifikací „starých pořádků“, určití lidé mají zálibu v pojídání politických mrtvol), bulvarizátoru českého tisku a hysterickému přeháněči (Babiš s oblibou říkával na svých předvolebních mítincích „pan Šafr, ten psychopat“). V této souvislosti je třeba jmenovat zejména Erika Taberyho, Jana Macháčka a Marka Švehlu. Odpudivé na této tiskovině je svatouškovské předstírání profesně novinářské objektivity a morální čistoty. Tváří se, trochu podobně jako Rusové na Ukrajině, jako by měli legitimaci dělat rozhodčího v utkání, v němž hrají za jednu stranu. Je mi líto, ale v tomto případě se zachovali jako Vlajka s lidskou tváří.“ Je zjevné, že srovnání s Vlajkou se netýká nechumelismu nebo simulování neutrality, a už vůbec ne nějakých „seznamů židů“ ale nechutné kampaně vůči Pavlu Šafrovi. Je mi líto, přirovnání k „Vlajce s lidskou tváří“ v tomto případě sedí a trvám na něm. A pan Tabery to celé překroutil.

A konečně, ani já, ani nikdo jiný nenapsal, že korupce není vážný problém. Jen je hysterické přepínání činit z ní problém všech problémů: pak se snadno dojde i k tomu, že když tu takový problém je, musí jít demokracie na chvíli stranou. Obávám se, že se to stalo.

Diskutovat s člověkem, který má takové způsoby, je krajně obtížné a skoro beznadějné. Přesto se pokusím nějak postihnout jádro sporu, který je zásadní.

Neutralita nebo aktivismus?

Média by prý neměla opustit pozice neutrality a neměla by se stát aktivistickými. Jenže: jakápak média a jakápak neutralita! V tomto nedokonalém světě probíhá neustále, zevně i ve skrytu, boj lepšího s horším, dobrého se zlým. Boje se nezúčastní žádná „média“, ale živí lidé, svobodní a zodpovědní jedinci. Povinností každého z nás v tomto zápase přitom není být „neutrální“ (snad bych tomu aspoň trochu rozuměl, kdyby pan Tabery mluvil o „nezaujatosti“ nebo o „nepředpojatosti“), ale být aktivní: snažit se obojí od sebe rozeznat a postavit se na správnou stranu. Jistě, člověk nesmí podlehnout fanatismu, ale ani lhostejnosti, pasivitě a cynismu. Pokud snad u nás vznikl „společenský konsensus“, že média mají být neutrální, je velmi zapotřebí ho honem narušit. Jinak by se svět nemohl měnit k lepšímu.

Ohrožená demokracie

S aktivismem souvisí otázka, jak a nakolik je u nás ohrožena demokracie. Pan Tabery připouští, že je, ale hned dodává: „Jenže demokracie je ohrožená neustále. Proto se o ní všude mluví jako o křehkém a nedokonalém systému... Stoupenci demokracie to mají těžké, musejí totiž věřit její síle, i když se už několikrát v historii přesvědčili, jak lehce se demokracie zhroutí. Pokud jí věřit přestanou, přestanou být demokraty.“ Taky se prý „musí přestat pořád volat hoří, aby lidé vůči varování neztratili vnímavost“. To je pozoruhodná obezlička. Demokracie je ohrožena pořád, a proto je legitimní pořád upozorňovat, kde a jak je ohrožena. Argumentovat tím, že by se toho lidé nakonec mohli přejíst, je směšné: má se tedy raději tu a tam něco zanedbat?

Podstatné je toto: demokracie, jako všechny krásné a prospěšné věci, je úžasně bezbranná. Je ze své povahy bezmocná a slabá a potřebuje někoho, kdo by se jí ujal. Nevolá „opustíš-li mne zahyneš“, jako vlast v pojetí nacionalistů, ale: „opustíš-li mne, zahynu“. Chce na zodpovědných a statečných lidech, aby ji ze všech sil uskutečňovali. Nechce to na „médiích“ (což je v tomto případě nemístná a zavádějící generalizace), ale na lidech. Nestačí přitom věřit, je třeba pro to něco dělat. Být aktivní.

Může se lid mýlit?

To panu Taberymu, jak jsem si všiml už dříve, připadá skoro jako jednak rouhání. Tvrdit, že volič se mýlil, je hřích, protože jednak se tím novinář tváří jako chytrý (ale novinář je taky člověk a volič, proč by neměl mít stejná práva jako ostatní lidé) a jednak by prý bylo třeba říci, jak tedy měl volič volit správně. To je ovšem nesmysl, v době, když se o chybné volbě debatuje, je už odvoleno a další možnosti tedy vzaly za své. Říci, že se volič mýlil, a proč se mýlil, je důležité jen z jednoho jediného důvodu: totiž abychom (my voliči) příště tutéž chybu už neopakovali.

Demokracie nestojí ani náhodou na zásadě, že lid (nebo dejme tomu většina) má vždycky pravdu. Demokracie stojí na důvěře, že lid (lidi, to je lidštější slovo) je možné přesvědčit o dobré a správné věci. Z toho plyne povinnost těch, co dobré a správné věci navrhují a prosazují, snažit se o jejich dobrosti a správnosti lid přesvědčit, i za cenu toho, že to třeba půjde ztuha a bude to zdlouhavé. Základem demokracie není aritmetika, ale důvěra. A člověk se nesmí bát být nějakou dobu v menšině nebo dokonce sám. Jen má povinnost o své pravdě veřejnost přesvědčovat.

Emanuel Rádl ve své kritice německého nacismu z roku 1934 o demokracii napsal: „Tuto je třeba vyložiti důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obránci demokracie přehlížejí. Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“, není „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky, hlasování lidu jen prostředkem. Kdyby se našel lepší prostředek než volby, nahradíme je beze všeho tímto lepším prostředkem.

Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečuje, jestliže před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. „Soud lidu“ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu k svědomí jednotlivcovu. Z toho důvodu jest také mylné mínění mnohých dnešních obránců lidovlády, že by pro ni bylo obzvlášť podstatné všeobecné a tajné hlasovací právo, parlament, poslanci, vláda odpovědná parlamentu, vláda většiny. Tito obránci zmechanizovali demokracii a učinili z ní pouhou instituci. Ne že by tyto věci byly vedlejší; institucí jest zapotřebí, ale hlavní věc jest, že demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti, čestnosti, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický a nečestnost není správnou lidovládou, ani kdyby byla kryta největší většinou.“

Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky

Na jiném místě svého článku pan Tabery píše: „Hlavním smyslem médií je kontrolovat politiku a veřejnou správu, pátrat po nepravostech.“ Je to na první pohled maličkost, ale ve skutečnosti zásadní. Tohle pojetí „médií“ (a znovu zdůrazňuji, že považuji za důležité mluvit ne o institucích, ale o živých, odpovědných lidech) je poměrně úzké. Jako by šlo jen o něco mezi sanitární službou a mravnostní policií. Média však nemají suplovat policii. Povinností novinářů je podporovat ve veřejnosti také, a možná především i názory, které považují za správné, ale zároveň cítí, že jsou v menšině a podporu potřebují. Bez toho nemá kontrola politiky a pátrání po nepravostech žádný smysl. Nesl by ji pak jen falešný aktivismus, který se nesnaží nečelí iracionálním vášním, ale naopak se na nich živí a zmnožuje je. Většinou za ním stojí nedostatek síly, důvěry a sebevědomí.

Kritika polistopadové demokracie se doposud soustřeďovala na kritiku nenáležitého propojování politické a ekonomické moci. Kritika byla a je zcela oprávněné, ostatně fenomén Babiš je zatím konečná etapa toho propojování.

Přinejmenším stejné nebezpečí vzniklo v souvislosti s tím, že bylo třeba zabránit prorůstání předlistopadového systému do nové demokracie. Potřeba legitimní, řešení sporné. V prvních polistopadových letech vzniklo cosi jako Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, zahrnující novináře, „orgány činné v trestním řízení“ a polistopadové politiky. Součástí byl mj. i jakýsi tunel z orgánů činných v trestním řízení do médií, kudy unikaly citlivé informace - přičemž cílem byla kompromitace politických odpůrců. Respekt se na tom významně podílel. Nebyl to nepochybně žádný ďábelský účelový projekt, jen projev jisté politické bezradnosti a zoufalství, ale zároveň něco, co v demokracii být nesmí a nemá. Na tomto terénu pak proběhla řada kauz od případu Bartončík přes případ Srba – Slonková a případ Kubiceho zprávy, přičemž jakýmsi tragikomickým závěrem byl přepad Úřadu vlády policejním komandem v roce 2013, po němž následoval pád Nečasovy vlády. Jakkoli pohnutky v prvních třech případech mi jsou zcela srozumitelné, za provedením stálo přesvědčení, že nebezpečí, jaké nepřítel představuje pro demokracii, je tak velké, že jsou vůči němu povoleny všechny prostředky (tedy přesvědčení, které pan Tabery připisuje mně). Ve skutečnosti škody, které tak vzniknou, jsou větší než prospěch, který kauza přinese, protože se tak chtě nechtě ospravedlňuje používání „mimořádných“, nekorektních, neslušných prostředků. Nepřítel je taky bližní a v demokratické společnosti pro něj platí stejná pravidla jako pro ostatní. A jen na okraj ještě podotýkám, že pokud existuje fluktuace a personální přelévání mezi nejvyššími funkcionáři ministerstva vnitra a investigativními žurnalisty, je to prostě skandál.

Nepsaná smlouva s mocí

A konečně je tu otázka, zda existuje či neexistuje nějaké spojenectví mezi Respektem, resp. Erikem Taberym, a Andrejem Babišem. Pavel Šafr přišel na svém facebookovém profilu s tím, že došlo k jakési schůzce, resp. schůzkám. Já k tomu mohu říci jen to, že o ničem takovém nevím a že z technického hlediska považuji jednání pana Šafra v této věci za poněkud pošetilé: protože i kdyby tu v minulosti nějaké schůzky byly (já o žádných důkazy nemám), dají si teď oba pánové jistě pozor, aby je nějakou dobu nikdo při nějakém tête-à-tête nepřistihl. Pan Tabery se v té souvislosti ptá Pavla Šafra, zda ho snad ještě teď neobviní z toho, že napsal článek „Babiš je gentleman“.

Nezbývá mi než konstatovat, že pan Tabery něco podobného už napsal. 25. 3. 2014 v Respektu.cz nejprve dopisem reagoval na to, jak Babiš předtím na tiskové konferenci vyhrožoval serveru Echo24, který kritizoval ministryni Válkovou. Prohlásil, že na ně jako ministr financí pošle finanční kontrolu. Vystoupení pana Babiše mělo tehdy živý ohlas. Pan Tabery neopomněl zdůraznit, že ho k projektu Echo24 podle jeho vlastních slov nic nepoutá, s jeho autory se shodne jen výjimečně a pana Babiše pak v dopise taky ujistil, že k autorům Echa24 „chová stejnou náklonnost jako k jakékoli jiné konkurenci“. Výrok pana Babiše byl ovšem té povahy, že adekvátní reakcí by nebyla korespondence, ale důrazná veřejná žádost k okamžité rezignaci na post ministra financí. Pan Tabery místo toho pana Babiše prosí, aby vzal dopis jako svým způsobem obranu jeho vlastního zájmu, vysvětluje si jeho reakci tím, že se mu zamotala hlava z jeho politického, podnikatelského i mediálního vlivu, a doporučuje mu, aby se veřejně omluvil.

Pan Babiš zareagoval vstřícně, a ještě týž den se omluvil – do telefonu panu Taberymu: „Řekl jsem blbost, nechal jsem se vytočit a řekl, co jsem neměl. Byla to chyba.“ Pan Tabery nato odpověděl, že omluva sice měla zaznít na stejné půdě jako původní vyjádření (na tiskovce), ale „není jeho role něco doporučovat“ (předtím mu doporučil, aby se omluvil). A uzavírá: „...už mnoho let se mi nestalo, aby politik takto rychle reagoval a snažil se korektně vysvětlit, o co mu šlo.“ Zkrátka, pan Babiš je gentleman, tedy aspoň trochu.

Je tedy velmi obtížné bránit se myšlence, že tu cosi jako srozumění existuje. A nemusí se domlouvat na spikleneckých setkáních bei Nacht und Nebel. V době minulého režimu byla v chartistických kruzích módou teorie o tak zvané nepsané smlouvě, kterou uzavřela česká normalizační společnost s Gustávem Husákem. Týkala se údajně toho, že si veřejnost, lidé, budou hledět svého a nebudou se plést do politiky, a Husák je zato nechá na pokoji a obstará jim „klid k tvořivé práci“ v oblasti soukromého života. Per analogiam se dá říci, že dnes existuje cosi jako nepsaná smlouva mezi Respektem (tedy aspoň některými z Respektu, ale pan Tabery k nim patří) a Andrejem Babišem, totiž smlouva o neutralitě. Nebudeme aktivističtí, ale neutrální. Projevem této neutrality bylo např. od léta 2013 dosti ohavné štvavé psaní autorů Respektu vůči Pavlu Šafrovi v době, kdy vzhledem k situaci na mediální scéně byl už vlastně jediným, kdo se k Babišovi stavěl zásadně a kriticky. A jen na okraj podotýkám: jedním ze základních výtek Šafrovi bylo, že se v době svého šéfredaktorování v MfD stavěl proti ujetým aktivitám Virtuálního ministerstva Pravdy a Lásky v případu Srba – Slonková.

Jistě, jde o smlouvu o neutralitě, ne o výslovném přisluhování. Pan Tabery není Jaroslav Plesl. Ale stejně to není nic moc. K něčemu, co je špatné, nelze být neutrální. Je nutné se postavit jasně a jednoznačně proti.

16. dubna 2015; psáno pro Svobodné fórum