Čeští putinovci v nedbalkách

Celkový dojem z dosavadních veřejných akcí proruské lobby a komunistů je, že zatím nepředvedli nic moc. Demonstrace v Praze byla málo početná a provázaly ji intenzivní protesty oponentů. Veřejné shromáždění na Náměstí Míru, svolané na poslední chvíli, se tomu putinovskému přinejmenším vyrovnalo. Zdá se, že jediné, co se putinovcům povedlo, byla mobilizační propaganda, ta však vzbudila spíš obavy odpůrců, než že by někoho opravdu zmobilizovala. Byla tedy, jak se módně říká, kontraproduktivní. To neznamená, že v pátek bylo lepší sedět doma na zadnici, než jít do ulic demonstrovat za spojenectví v NATO, jak tvrdí různí mediální nechumelisté (lidé, kteří se už dva roky tváří, jako by se v této zemi nic nedělo).

Jistě, zatím šlo o Prahu, kde je politická atmosféra tradičně docela jiná než ve zbytku republiky. Na venkově může být všechno jinak, zejména uvážíme-li, oč je snadnější zablokovat silnici než udělat demonstraci, a že hlouček křiklounů tu a tam po cestě zmůže na první dojem víc než tisícihlavé shromáždění ve městě. Ale ani tedy nejsou dosavadní výsledky protestujících (je neděle poledne) nijak omračující.

Plyne z toho, že pořád ještě není obtížné mobilizovat lidi ve prospěch dobré věci. Nebyly jich velikánské davy, bylo jich právě tolik, kolik bylo zapotřebí. To je optimistická stránka věci, a ta je základní. Bude však třeba pokračovat. Není těžké se semknout v krizové chvíli proti někomu, známe to – v daleko vypjatější situaci – ze srpna 1968. Těžké je domluvit se na tom, s kým se spojit v nějaké pozitivní věci.

Na „vítání“ se podílely nepolitické iniciativy, které chovají tak hysterickou nedůvěru k politice, že jim dělá problém dovolit představitelům menších demokratických politických stran, aby vůbec směli na veřejném shromáždění vystoupit. Na druhé straně: jiné, velké politické strany, které jsou po drtivé politické porážce v posledních letech v krizi, by se z pochopitelných důvodů rády svezly na vlně veřejného odporu (ČSSD dělala za Topolánka a Nečase totéž). Nedivme se, že proto mohou u některých „nepolitických“ lidí vzbuzovat podezření.

Demokratické politické strany (k nimž patří samozřejmě i i ČSSD) jsou v bídném stavu a potřebují obrodu a proměnu. Je důležité, aby prostor na veřejnosti dostávali ti politici z jejich nižších pater, kteří se o něco podobného snaží. A konečně: nejde jen o americký konvoj a o euroatlantickou orientaci naší zahraniční politiky, ale o věci jako je o očistu vnitřní politiky od autokracie a oligarchie. Tady bude srozumění těžší a formulace společných stanovisek obtížnější a bude třeba dobré vůle na všech stranách – tedy od demokratických stran vlevo i vpravo – a také tolerance od iniciativ, které sice dokážou ve vzrušených chvílích uspořádat velmi účinné veřejné protesty, bez pevného programového zázemí ale ty protesty nutně končívají v písku.

Berme proto úspěch „protestů proti protestům“ zodpovědně: jako závazek do budoucna, něco, co by bylo trestuhodné například utopit v pubertálním či postpubertálním vyvádění.

29. března 2015; psáno pro Echo24