Politický odpor v režimu Nových pořádků

Projekt diskusního večera s tímto názvem a tímto tématem vznikl loni na sklonku roku. Chtěli jsme v diskusi probrat, jak vypadá situace v médiích a v politice, a zvážit i mezinárodní kontext: ze zqahraničně politického hlediska je pro Českou republiku klíčovou záloežitostí situace v Rusku a ruská zahraniční politika.

Mezitím se vnitropolitická situace v ČR i mezinárodní situace posunuly a vyostřily, přičemž téma nabylo na aktuálnosti.

Zopakuji teď na úvod naší debaty základní teze, na nichž Klub na obranu demokracie před dvěma roky postavil svou činnost.

Dlouhodobá (mnohaletá) politická krize a krize vládnutí v této zemi vyvrcholila v roce 2013-14 několika významnými politickými událostmi: nejprve byl v lednu 2013 v přímé prezidentské volbě zvolen Miloš Zeman. Pak, po spektakulárním policejním přepadu Úřadu vlády, pádu Nečasova kabinetu a předčasných volbách do PS, se důkladně proměnila politická scéna v ČR: mimořádně silnou pozici zaujalo hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, přičemž jeho síla spočívá v propojení ekonomické, politické a mediální moci. To co se stalo v důsledku prezidentské volby a voleb do PS, je posun od demokracie směrem k autokracii a oligarchii. Komunální volby loni na podzim ještě posílily tento trend.

Jistě, celý proces není ještě uzavřen. Stále má smysl a je nutné bránit demokracii proti autokracii a teokracii. Jenom to bohužel v příštích měsících a asi i letech nebude snadné.

To, s čím musíme počítat a co je nezbytné, je:

a) Za prvé, přesun svobodných médií na internet; není to nic osudového, a zdá se, že to konec konců odpovídá celosvětovému trendu

b) Za druhé, zvláštní váhu nabývají politické iniciativám (strany in statu nascendi) - nejde o „nepolitickou politiku“, jen o uskupení, která mohou vytvořit základ pro vznik nových, standardních politických stran, i pro obrodu standardních demokratických stran, které u nás procházejí hlubokou krizí.

Základní chyba polistopadové politiky spočívala v tom, že politici se příliš soustředili na boj o politickou moc: bylo v tom něco fanatického, protože se vůbec nezabývali tím, co společného by soupeřící strany při všem neúprosném boji měly mít, společný zájem, „zájem vlasti“. Společný zájem se, pravda, stává aktuálním většinou až v krizových situacích, ale měl by být průběžně artikulován politicky, jinak, až zjistíme, že se ho vlastně nedostává, je už pozdě. U nás po listopadu 1989 převážila představa třídního boje „pravice“ s „levicí“. Byla vlastně dědictvím minulého režimu a vyhovovala oběma stranám. Levici navíc její oponenti ztotožňovali s minulým režimem, což nebylo úplně těžké (kiontinuita s minulostí, i personální, nebyla úplně zanedbatelná), ale bylo nespravedlivé a přehnané (navíc i „pravice“, zejména ta klausovská, měla v této věci máslo na hlavě.

Navíc pojmy „levice“, „pravice“ – jsou relativní a tedy dost bezobsažné: levice je to, co je nalevo od pravice, a pravice je to, co je napravo od levice. I z toho vyplývá potřeba společného demokratického základu, který obě strany spojuje.

Mimořádně aktuální otázka dnešní doby je hledání a formulace tohoto společného základu: měl jsem v tomto smyslu v poslední době určité rozhovory s ideovými oponenty, došlo k nim na základě oboustranné vstřícnosti. Ukázalo se, že domluvit se vůbec není lehké.

Jednoznačná shoda byla v tom, že považujeme shodně autokracii a oligarchii za velký problém našich nynějších „poměrů“: obraz doby vidíme v různých odstínech a hlavně příčiny neformulujeme úplně stejně, ale shoda by neměla být obtížná.

Menší shoda je, pokud jde o hodnocení mezinárodní situace a problému Ruska, příp. ruského nebezpečí.

Je jasné, co (společně) odmítáme, není jasné, co bychom mohli společně prosazovat. Zároveň tu je velká spousta věcí, na nichž se určitě zcela zásadně neshodneme. To není žádná tragédie, tak to mezi lidmi bývá. Podstatné je naučit se s tím žít.

Rozhovor je tedy na úplném začátku. To, co na dnešním večeru zazní, je do značné míry „náš“ pohled na situaci. Bylo by dobré, kdyby se stal východiskem k nějakému dialogu na širší platformě, než jaká jsme byli byla u nás doposud zvykem.

Musíme dohnat to, co jsme 25 let zanedbávali (a to všichni), a proto to dnes u nás dnes vypadá tak, jak to vypadá.

P.S. Abych doložil, že věci, o kterých tu mluvím, mi leží na srdci už přes dvacet let a že jsem se je taky už před dvaceti lety pokoušel zformulovat, přikládám dva své články z podzimu 1994, vyšly pak i v mé knížce Nesamozřejmá politika z r. 1997)

27. března 2015