ARCHIV

Vláda jako generátor chaosu

Ke svérázu dnešní koaliční vlády patří, že zatím s přehledem zvládla problémy, kde by neúspěch bezprostředně ohrozil její existenci (hlasování o důvěře, reforma veřejných financí, rozpočet). V jiných zcela významných záležitostech, s nimiž ovšem nestojí a nepadá, se projevuje její slabost a malá akceschopnost.

Minulý týden přinesl hned dva příklady: nejprve rozhodování o nákupu nadzvukových stíhaček. Na věci je bezprostředně zainteresován náš nejsilnější spojenec. I malá země se někdy může, občas dokonce musí rozhodnout jinak, než by si silní spojenci přáli. U nás ovšem panuje jiný názor: brát ohled na zájmy silných spojenců se považuje za projev zbabělosti. Zračí se v tom mindráky, nemáme jasno o svém postavení ve světě. Být malý není hanba. Hanba je neodhadnout realisticky vlastní síly. Pokud už vláda dospěje k názoru, že v tomto případě svému velkému spojenci nemůže vyhovět, je třeba, aby o korektnosti rozhodnutí nebylo pochyb a aby bylo provedeno taktně, tj. např. aby se zbytečně nevleklo.

Ani jedno, ani druhé se nepovedlo. Pravda, značnou část odpovědnosti nese už Zemanova vláda – ale řada ministrů včetně premiéra v ní seděla a má na odpovědnosti svůj podíl. Navíc Špidlova vláda všemu nasadila korunu nynějším dvojznačným rozhodnutím: kompetentní ministři mají exkluzivně jednat se Švédským královstvím o nákupu gripenů. Zároveň byla jako kompromis s odpůrci nákupu z usnesení vypuštěna pasáž o tom, že švédská nabídka je nejvhodnější. Místopředseda Mareš si to vykládá tak, že pokud se nepodaří v příštích měsících vyjednat se Švédskem ještě výhodnější podmínky, vstupují do hry znovu další účastníci. Vláda demonstruje neschopnost jednoznačně se dohodnout a rozhodnout a je na nejlepší cestě otrávit zároveň Američany i Švédy. I pokud by zvolila horší variantu, bylo by to lepší než takovéhle sloní lavírování v mezinárodním porcelánu.

Ještě výraznější příklad je spor v Poslanecké sněmovně o vyslání vojenských policistů do Iráku. Naše účast bude v pravém slova smyslu symbolická: hovoří se o sto padesáti mužích, ale skutečných vojenských policistů bude jen osmdesát. Proti se postavilo tvrdé protiamerické jádro ČSSD, poslanci Koudelka, Kavan a Jičínský. Navrhovali omezit mandát vyslaných tak, že by se z nich stali jen jacísi lektoři vyučující irácké policisty. Poslanec Koudelka to vše doprovodil hloupými řečmi o tom, že stejně jako jsme se v minulosti podřizovali Rusům (kdo je to „my“?), podřizujeme se dnes Američanům, a snad proto, aby nemohlo dojít k omylu, o co jde, vzal si k ruce slovník ideologického oddělení ÚV KSČ („poklonkování“). Zřejmě díky intenzivní klubové masáži hlasovali proti nakonec jen čtyři disidenti (doprovodili je tři lidovci, mj. i místopředseda PS Kasal), ale i to by bylo stačilo k povalení vládního návrhu. Nakonec vládě pomohla ODS. Stalo se tak za mohutného remcání a se spoustou siláckých řečí, ale v tomto případě je třeba mít pro ODS pochopení. Vládní koalice ji svou neschopností vmanévrovala do nemožné situace: ODS by zjevně byla pro výraznější českou účast v Iráku. Teď musela místo svého důslednějšího hájit nedůsledný vládní návrh, a navíc tahat své hlavní oponenty z louže, do níž se dostali vlastní vinou. To, že nakonec vládu podpořila, je třeba ocenit.

Na naší politické scéně panuje zmatek. Pravice KSČM existuje v rámci ČSSD, také v KDU se zřejmě někteří rozpomínají, jak hezké kdysi bylo bojovat proti americkému imperialismu. Přitom v ČSSD nejde jen o jednotlivce – při hlasování o odškodnění poškozených ruskou invazí v roce 1968 se klub rozdělil v poměru 12 pro, 18 proti. Z této nepřehledné situace se rodí jedna mezinárodní ostuda za druhou. Bylo by třeba zařídit, aby se opět dostali svoji k svému. Zdá se, že nejjednodušší cestou by bylo důkladné předvolební zemětřesení.

Mladá fronta Dnes 27. prosince 2003