Co nás nejvíc ohrožuje

Je zvykem lidí nejistých a nepevných, že se rádi straší: sebe samy i sebe navzájem. Když je jich moc, vzniká postupně vystrašené společenství, které je docela bezbranné a dá se snadno manipulovat. Toho pak mohou snadno využívat lidé zevnitř i zvnějšku, již s ním mají nekalé záměry. Vystrašení lidé jim bezelstně vyjdou vstříc.

Tím nemá být řečeno, že hlavní věc je se nebát. To, že se člověk občas bojí, je přirozené, jen je třeba se bát na správném místě a tak, aby to nebralo chuť a sílu bránit se tam, kde je toho zapotřebí.

Mohutná vlna strašení zalila naši zemi v souvislosti s nedávnými krvavými atentáty v Paříži. Útočníkům se podařilo zasáhnout citlivou oblast - svobodu projevu, jeden z pilířů, na němž stojí naše demokracie. Svobodu projevu hájíme, neboť jsme přesvědčeni, že ve svobodném prostředí se nejlíp vyjádří a prosadí to, co je správné, a věříme, důvěřujeme svým bližním i sobě, že ve svobodném prostředí taky dokáží vyjádřit a prosadit to, co je správné. Prostor přitom musí dostat i to, co je na první poslech a pohled kontroverzní, co zprvu chápe a podporuje jen menšina, protože často se stává, že správné věci jsou zpočátku v menšině. Naše chápání svobody tedy stojí, světe div se, na víře.

Důkladné strašení předvedla iniciativa „Islám tady nechceme“. Její veřejné vystoupení sice nebylo zrovna masové, ale mělo velký mediální ohlas. Mluvilo se o našich „hodnotách, kterým se musí imigranti přizpůsobit, nebo jim nezbude než odejít. V té souvislosti si člověk musí položit dvě otázky: o jaké imigranty vlastně jde? Těch z islámských zemí je u nás mizivé procento, drtivá většina imigrantů u nás pochází z východní Evropy. A za druhé: jaké jsou vlastně ty naše „hodnoty“? Dokážeme je pojmenovat, shodnout se na nich?

Dalšímu mocnému strašení nás podrobil prezident Zeman ve svém projevu na diskusním fóru Let My People Live. Evropě a světu hrozí nový superholocaust, nebezpečí větší než Hitler. Představuje ho Islámský stát. je nezbytně nutné, aby se Evropa a svět seřadily pod praporem OSN a vytáhly do boje. Podle Zemana je to zjevně tak velké nebezpečí, že stojí za to, aby se Západ podobně jako v druhé světové válce spojil s Ruskem – a (to už Zeman nahlas neříká) a aby se tak Rusku stejně jako ve druhé světové válce otevřely vrata do střední Evropy, odkud mu před pětadvaceti lety nezbylo než odtáhnout.

Je tedy ten, koho se musíme bát, Rusko? Podstatné je především jedno: abychom dokázali odpovědět na otázku, kdo - co nás nejvíc ohrožuje a před kým – čím se musíme v první řadě bránit, musíme především vědět, za co máme bojovat a co máme bránit. Bez toho nedokážeme na první dvě otázky pořádně odpovědět.

A tu je třeba říci: před pětadvaceti lety se nám po dlouhé době podařilo, upřímně řečeno bez našeho velkého přičinění, navázat znovu na náš mnohastaletý politický a kulturní vývoj a obnovit u nás parlamentní demokracii a vládu zákona a občanských práv v míře nikoli dokonalé, ale v každém případě dosud nebývalé. Zároveň se nám po několika desetiletích podařilo obnovit státní suverenitu a zakotvit ji účastí v mezinárodních organizacích, pojících nás se zeměmi a oblastmi, s nimiž jsme se rovněž po staletí společně vyvíjeli - rovněž v míře dosud nebývalé.

A to všechno, tento dar, za nějž bychom vlastně měli být vděčni, se nám nakonec podařilo v hysterické politické atmosféře posledních dvou-tří letech vlastní indolencí důkladně prošustrovat, podvrátit a otřást. Jaké jsou tedy vlastně ty naše „hodnoty“?

Naši předkové měli po staletí pevné náboženské přesvědčení. Svým způsobem obdivuhodný vzestup českého politického národa od čtyřicátých let devatenáctého století stál na vlastenectví, což je taky pozitivní cit, pokud má ovšem v tom prvním účinný korektiv. Ani jedeno, ani druhé už dnes nemáme. Máme se v tomto zuboženém stavu bát islámu? A máme se bát Ruska? Jistě, musíme se vlastně bát každého: jsme docela bezbranní a navíc ještě o tom vůbec nevíme.

A nejvíc, nejvíc ze všeho bychom se měli bát sami sebe. Protože v tom zuboženém stavu, v jakém teď jsme, jsme sami pro sebe smrtelným nebezpečím.

. února 2015