Pokračování debaty na téma Havel, disent, před- a polistopadová společnost

Milý příteli Bohumile,

tvůj dopis, v němž plníš mé přání a přinášíš řadu tvrzení, které tě vedou ke kritice Havlovy „ideologie“, jak to nazýváš, je svou vážností pro mne zavazující. Tvoje výhrady k složitému procesu osvobozování naší společnosti od komunistické totality a vůči způsobu hledání cesty k demokracii, o níž jsme vskutku neměli nejen jasnou, ale v mnoha ohledech vůbec žádnou představu, přesáhly svým rozsahem, co jsem čekal.

Nebyl jsem, Bohumile, na takovou debatu připraven, ale uvědomuji si spolu s tebou, že debata na témata, která ve svém dopise otevíráš, dotýkají se samé podstaty toho, čeho jsme dosáhli v onom tápavém hledání. A uvědomuji si také, že stav naší demokracie, způsoby jejího upevňování či naopak podemílání jejích základů, jak ten proces oba již nějaké dva roky zaznamenáváme, si zaslouží seriózní zkoumání a kritický pohled.

Nejsem svým odborným zaměřením dostatečně připraven na kritické posouzení těch pětadvaceti roků, které uplynuly od pádu komunistické moci, pro mne nikoliv tak překvapivého, jak to popisuješ ty. Mohu tedy vycházet spíše z osobní zkušenosti jako člověk, který byl nějak účasten na formulování a projevování odporu vůči někdejší komunistické moci, a také jako účastník prvních, a nejen prvních aktů, které naši zemi vracely do normálního světa. Ano, do normálního světa, v němž jistá a v kritických chvílích značná míra chaosu, je přítomna vždy; vyloučit ji nelze, ale bývá v čase překonávána. Ten chaos a počáteční rozpaky byly, alespoň pro první roky osvobozené společnosti, překonávány zejména étosem Havlovým. Taková je moje zkušenost. Havlův mravní étos, a nikoliv snad nějaké moralizování, jak se spolu s tebou mnozí domnívají, je pro mne tím, co charakterizuje onu Havlovu ideologii, jak Havlovo politické jednání pojmenováváš.

Ale vraťme se k naší debatě, k níž jsi mě vyzval. Poněkud mě Bohumile diskvalifikuješ tvrzením, že moje – snad obrana Václava Havla – je dána „zaujatým vztahem“ k němu. Jako bych v důsledku toho jednak nebyl schopen kritického pohledu na něho, jednak, jako bych z tohoto důvodu snad měl potřebu vnucovat své hodnocení Václava Havla všem. Ano, můj vztah k Václavu Havlovi je plný úcty k jeho lidské statečnosti, k jeho schopnosti nést odpovědnost za vlastní jednání a odhodlanosti, s jakou mnohokrát volil vězení před změnou svého názoru či svého jednání. To konečně uznáváš i ty. Co vidíš kriticky, je „Havlova ideologie“, kterou charakterizuješ příkladem eseje o „loajálním“ zelináři. Ta esej vyvolala v okamžiku svého vzniku mohutnou polemiku, kterou jsem poměrně aktivně sledoval. Ty vidíš v té eseji poukaz, souhlasný poukaz Havlův na „čecháčkovství“, to pohrdavé pojmenování, kterého užil Václav Černý pro ty, kteří jsou v jeho pojetí nestateční, nerozhodní, ba snad i ve smyslu rozvoje svobodné společnosti dokonce zbyteční. A vidíš to Havlovo pojetí, kriticky. Odsouzení lživé zelinářovy loajality a pojmenování těch, kdo se tiše, bez odporu smiřují se svou nesvobodou, jimž se dostalo pojmenování “mlčící většina“, vidíš jako doklad Havlova pohrdavého vztahu k lidem. Nevím, zda je to z mé nepozornosti nebo z nedostatečného tvého popisu Havlovy ideologie, která je podle tebe spoluvina na nedobrém stavu naší dnešní politiky, že nejsem schopen tu příčinnost nalézt. A už vůbec nerozumím tvému přesvědčení, že odtud pochází snad sama podstata destrukce zásad a principů původní polistopadové politiky.

Proč se domnívám, že tvé výhrady k Václavu Havlovi, k jeho politickému jednání, jsou vůči němu nespravedlivé? Kdo kdy chtěl, kdo kdy usilovat o to, aby příklad lživé loajality zelinářovy byl aplikován na současnost? Zelinářova lež je charakteristická pro období totality, pro období nesvobody, pro situace, v nichž hranice mezi mocnými a vskutku bezmocnými je dána mírou strachu, obavou z trestu nebo alespoň z odepření výhod. Tato situace, bohudík, Bohumile, již neexistuje. A jsem si jist, že by se tvé úvaze Václav Havel usmál. Ona „mlčící většina“, kterou Havlovi vytýkáš jako pohrdavý postoj k lidem vůbec, přece existovala. Že by jí Václav Havel pohrdal, to by bylo sotva možné prokázat. Jako argument ve prospěch svého kritického pohledu v té věci velmi správně tvrdíš, že nakonec vše přece ona mlčící většina rozhodla. A rozhodla ve prospěch těch, kdo byli zprvu ovlivněni a do jisté míry i organizování Havlem. Rozhodla to ve prospěch toho, co kriticky vidíš jako chybnou Havlovu „ideologii“. Tak tomu v dějinných okamžicích bývá. Mlčící většiny se náhle rozhodnou vyslovit se, náhle mají hlas. Jde o to, komu ho dají, koho jím podpoří. A kdo je k tomu, aby se ozvali, vyzve. A podpořili Havla. Jen proto, že tu nikdo jiný nebyl? Ale byl. Byl tady například Alexandr Dubček, mezinárodně známý – je jedno, že bez své vlastní zásluhy – muž, který „zařídil“ ono podivné pražské jaro první poloviny roku 1968. A poté ho zradil. A poté zmizel. A poté se opět objevil se svou představou návratu do okamžiku před dvaceti roky. A bez paměti na svůj moskevský podpis a na svůj pláč a na svůj pendrekový zákon a na svůj vskutku ryze komunistický projev k Lidovým milicím, které se shromáždily onoho jara na ruzyňském letišti. A ten opravdu se nikdy a ničím, žádným výrokem nevyvyšoval nad lid, neznal onen výrok o čecháčkovství nebo mlčící většině. Ba dokonce neznal ani lidi, znal jen lid, jak ho tomu naučili v partajních školách.

Lidé, shromažďující se na náměstích a později přicházející k volbám, nevolili žádnou Havlovu ideologii, protože žádná ideologie zde nebyla. Byla zde poměrně věcně pociťovaná odpovědnost za revoluční proměnu, která, dejme tomu v důsledku své neočekávanosti, neměla jiné východisko než improvizaci směřující k obnově svobody všeobecně chápané jako podmínka budoucí demokracie. Co bylo nezbytné, však to chválíš, byla nutnost vytvářet vskutku demokratické instituce. Vytýkáš však Václavu Havlovi, že připustil ustavování těchto institucí těmi, kdo až donedávna tvořili onu mlčící většinu. Ano, donedávna. A teď ne. Teď naopak to byla většina velmi hlasitá, i když nepříliš organizovaná jasnými představami, co to vlastně ona svoboda a demokracie jsou. Václav Havel a lidé kolem něho, včetně těch, kteří spolu s tebou a s Emanem Mandlerem a s Karlem Štindlem zakládali Demokratickou iniciativu, slovenské Občanské fórum, slovenské VPN a další spontánně vznikající občanské iniciativy improvizovaně hledaly východiska ze situací, které nikdy před okamžikem jejich řešení nebyly popsány a někdy ani tušeny. To vše v trvalém napětí uvnitř Občanského fóra, mezi OF a studenty, a pod tlakem rizika, že dosud komunisty řízená policie a komunisty řízená armáda včetně okupační armády sovětské, mohou kdykoliv tvrdě zasáhnout a utopit celou tu velice riskantní improvizaci v krvi. Kdyby byl tehdy Václav Havel v podezření, že pohrdá lidmi, sotva by mu byla spontánně vyslovována důvěra, jaké se mu tenkrát dostalo.

V souboru svých argumentů, jimiž odpovídáš na mou otázku, proč vidíš tak často Václava Havla jako viníka naší současné politické bídy, charakterizuješ některé rozhodující instituce, které vznikaly z atmosféry listopadového převratu a jejichž byl Havel iniciátorem nebo byl vyzdvižen do jejich čela, poněkud dehonestujícími přívlastky. Tak například Občanské fórum vidíš jako „pouhý aparát pro manipulaci veřejnosti“. Já vidím OF jinak a připisuji mu spolu s mnoha jinými mnoho jiných rolí, přičemž ani v nejmenším v něm manipulační instrument nenalézám nad míru, jakou v revolučních chvílích musí mít instituce, která nese za výsledek revolučního jednání veškerou odpovědnost. A ta instituce vzala na sebe, díky Bohu, také spoluodpovědnost za přijatelnou míru násilí revolučního procesu, v němž právě díky postojům Václava Havla, netekla krev.

Jsi přesvědčen, že ti, kteří vzešli z OF, tedy Občanské hnutí, a kteří ve volbách neuspěli, svou porážku nereflektovali a živí v sobě nesmyslný a hysterický pocit křivdy. Patřím mezi ty, kteří ve volbách prohráli, ale žádnou křivdu necítím a hysterii nepropadám. Tím poněkud svévolným tvrzením, které zavání jakousi „kolektivní vinou“, obtížně doložitelnou, viníš Havlovy stoupence z přímé účasti na destrukci polistopadového režimu v letech 2012 – 2014. Dokonce jsi přesvědčen, že převážně podporují nyní Andreje Babiše, jehož postoje a politické jednání, stejně jako já, považuješ za velmi zásadní a rozhodné nebezpečí pro další existenci demokracie v naší zemi.

Jsem, Bohumile, stejně jako ty, přesvědčen, že je naše demokratické uspořádání ohroženo. Jsem názoru, že demokracii v Česku ohrožuje především rozpad politických stran, z nichž zbývají jen řídící grémia bez srozumitelných politických programů. Tato skutečnost otevřela vůdcovskému principu Babišova hnutí dveře do prostoru, v němž politika skomírá, nahrazována autoritativním vůdcovským principem. na němž je založeno Babišovo hnutí ANO, které prosazováním vůdcovského/manažerského principu nahrazuje politiku ekonomickým diktátem. Jen nemohu přijít na to, jak a čím tuto situaci zavinil Václav Havel nebo jeho, jak říkáš, ideologie, kterou jsem v tvém dopise nenalezl dostatečně popsanou..

Na rozdíl od tebe nalézám v Babišově hnutí leckoho, kdo prošel kdejakou politickou stranou, ale zastánce Havlovy občanské společnosti (jejíž skutečný obsah si stále dodnes kdekdo svévolně deformuje) tam ani při nejlepší vůli nenalézám.

Současná revize naší zahraniční politiky, která nás chce oddálit od Západu a zejména od Spojených států, co ta například, má společného s Václavem Havlem, s jakousi jeho ideologií? Pokud se někdo vskutku rozhodujícím způsobem zasloužil o náš návrat na Západ, pak to byl právě Václav Havel. Co má společného s Václavem Havlem a s jeho politickými postoji, s jeho varováním před riziky pocházejícími z Ruska, se současným pitvořením někdejšího prezidenta Klause a současného prezidenta Zemana před představiteli ruského režimu, který nejen válkou vyhrožuje, ale války se svými sousedy i vede?

Vidět leckterá Havlova rozhodnutí nebo jeho některé nedostatečně vysvětlené výroky a rozhodnutí kriticky, to je naše samozřejmá povinnost. Nabídnout však Václava Havla veřejnosti jako viníka její současné nespokojenosti, jak to dělají někteří, třeba nedávno Václav Bělohradský, je nemravnost. Stejnou nemravnost spatřuji i v aroganci, s jakou nabídla Havla, ale nejen Havla, také všechny ostatní, které se jí zachtělo zkarikovat, dvojice autorů Českého století, toho televizního pimprlového divadla, pánové Pavel Kosatík a Robert Sedláček.

Z Václava Havla se po jeho smrti stal poměrně snadný cíl útoků kdejakých frustrovaných nespokojenců s vlastním životem, lidí hledajících viníka svých nedostatečností. To, co vskutku postrádám, je pokračování tak odpovědná práce, hledající skutečného Václava Havla, jakou nám zatím poskytli ve svých knihách pouze Jiří Suk a Martin C. Putna. Pokusme se tedy - sice kriticky, ale s respektem k faktům – podpořit seriózní hledání příčin naší aktuální nespokojenosti s českou politikou, v níž Václav Havel hrál - v mé životní zkušenosti – nenahraditelnou roli iniciátora a v mnoha ohledech i organizátora našeho politického i existencionálního osvobozování.

Luboš Dobrovský