Moje odpověď

Milý Luboši, pokusím se v reakci na Tvůj text shrnout, o co mi šlo a jde při kritice (některých, ne všech, ale důležitých) politických názorů Václava Havla.

Pokud je debata o nějakém předmětu (v tomto případě o osobě, tedy Václavu Havlovi) citově zatížená, ať z té či oné strany, je velmi obtížné dosáhnout porozumění. Aby to bylo možné, je třeba ji racionalizovat a v rámci možností odosobnit.

V naší debatě jde v první řadě o politický problém: dnešní bídný stav české společnosti a co s ním. V hodnocení toho stavu se v důležitých věcech shodujeme. (Cituji z Tvého dopisu: „Jsem názoru, že demokracii v Česku ohrožuje především rozpad politických stran, z nichž zbývají jen řídící grémia bez srozumitelných politických programů. Tato skutečnost otevřela vůdcovskému principu Babišova hnutí dveře do prostoru, v němž politika skomírá, nahrazována autoritativním vůdcovským principem. na němž je založeno Babišovo hnutí ANO, které prosazováním vůdcovského/manažerského principu nahrazuje politiku ekonomickým diktátem.“)

Při hledání východiska se nelze vyhnout otázce, jak se k dnešnímu stavu dospělo, k otázce kritiky minulosti. Zde narazíme nutně mj. i problém Havlových politických koncepcí (nikoli Havla jako dramatického autora nebo Havla jako osoby).

Předlistopadový režim je k těmto úvahám zajímavý jen jako odrazový můstek. Jako jeden z režimů, v nichž se uplatnilo přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist a organizačním principem společnosti násilí („třídní nenávist“ a „revoluční násilí“, jak zněly pojmy dialektické patafyziky; s tím vyčůraným doplňkem, že konečným cílem násilí je nastolení všeobecné lásky, jaká tu ještě nebyla).

Demokratická politika, jak se zrodila v evropském osvícenství (v našem civilizačním okruhu vyrostla z židovsko-křesťanských kořenů) je soubor technik, sloužících k permanentnímu snižování napětí, hladiny nenávisti ve společnosti tím, že se nevyhnutelné a opakované zájmové střety vyrovnávají v duchu spravedlnosti. Je to stálý úkol bez konce. Vychází z přesvědčení o nekonečné hodnotě lidského jedince („nesmrtelné lidské duše“, jak někteří z nás říkají, já taky), o tom, že lidé jsou si rovni ve smyslu šancí, naděje („naděje na spasení“, jak zase někteří říkají), že druhého („bližního“) je třeba milovat – což se týká i nepřítele: člověk se má snažit rozumět mu a být k němu spravedlivý). Havlova okřídlená a lehce dunivá fráze o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, je jistě jakýsi odraz tohoto přesvědčení. Havel měl taky povědomí o naší příslušnosti k západnímu, atlantickému společenství, a po jakémsi váhání na počátku 90. let tuto představu politicky prosazoval.

Úkol, který stál v r. 1989 před českou společností, byl: vytvořit společnost, jež stojí na vyrovnávání zájmových konfliktů v duchu spravedlnosti a je schopná tímto způsobem odbourávat nenávist ve společnosti. Nezačínali jsme na zelené louce, bylo kde se poučit.

Základní chyba, k níž při budování (polistopadové) demokracie došlo, bylo porušení principu rovnosti. Samozřejmě, každá změna režimu, a listopad 1989 znamená velmi výraznou změnu režimu, v sobě nese prvek diskontinuity, potřebu „zúčtování s minulostí“. Těch, kteří předlistopadový režim výslovně podporovali, bylo ovšem poměrně málo. Vyslovených a aktivních odpůrců režimu bylo ještě daleko míň. Převažovalo to, čemu se v disentu s lehkým opovržením říkalo „mlčící většina“, „šedá zóna“.

Je poněkud jednoduché předpokládat, že tito lidé vlastně sdíleli program, s nímž přišla Charta77, a jen strach či nedostatek „vyšších ohledů“ jim zabránil se podílet na jeho uskutečňování. Obecně vzato, problém byl, že Chartě se nepodařilo veřejnost oslovit, a vina mohla být (a jsem přesvědčen že byla) zároveň na obou stranách. Ale i kdyby tomu tak nebylo, mělo by budování nového demokratického politického uspořádání stát na rovnoprávnosti disentu a mlčící většiny ve smyslu rovnosti šancí v podílu na politickém životě: to by předpokládalo, že disidenti mlčící většině odpustí, že je v roce 1977 tak říkajíc nechala ve štychu (i když už samo to, zda se vůbec dá jednoduše říci, že je nechala ve štychu, je sporné, potřeba odpustit se tím nemaže). To se bohužel v dostatečné míře nestalo, a politický neúspěch první disidentské garnitury, tak jak se zhmotnil ve volbách červnu 1992, je toho důsledkem. Česká společnost tak byla hned od počátku rozpolcená a nesla v sobě zárodky politického zhroucení v letech 2012-14.

Morální nárok vést společnost se v demokratické společnosti musí zhmotnit a ověřit v nějakém formálním postupu. Bezprostředně po listopadu 1989 se ovšem o rozdělení významných funkcí ve státě rozhodovalo v úzkém okruhu, který nebyl nijak přesně a institucionálně vymezen, a hlavní politická organizace (Občanské fórum) vznikla naprosto živelně, jako servisní aparát, bez členstva. Volby v roce 1992 znamenaly určitou korekci této revoluční situace, zároveň ale nominace z prvních měsíců po převratu ovlivnily výrazně celou další českou politiku (např. i politická dráha Václava Klause by vypadala úplně jinak a nepochybně skromněji, kdyby hned z počátku nedisponoval silným pověřením z rukou Václava Havla). Polistopadový systém politických stran, které pronikly do parlamentu, se skládal skoro výlučně z OF, jeho dědiců a ze subjektů, které do nového režimu přešly z toho předlistopadového. Jedny i druhé měly omezenou důvěryhodnost, což se projevilo hned na tom, že si nikdy nedokázaly vytvořit to, co politická strana v demokratické zemi mít musí, to jest aspoň trochu početné členstvo. Není ostatně divu, že dnešní zjevně nejsilnější politický útvar, Babišovo ANO, svou strukturou i svým vznikem silně připomíná Občanské fórum – vznikl z davového revolučního nadšení, stojí na osobě silného lídra, nemá dost jasnou organizační strukturu (v současné době žádní místopředsedové) ani vyhraněný politický program, na jehož základě by ho bylo možné v politickém spektru identifikovat: je to Občanské fórum třetí nebo čtvrté kategorie.

Základním požadavkem je dnes rekonstrukce parlamentní demokracie a v tom rámci rekonstrukce systému politických stran, který vlastně v posledních dvou letech vzal za své. V této věci (této jedné konkrétní věci, bohužel velmi významné) ovšem ani na Václava Havla, ani na havlovský disent a jeho dědice („Občanská společnost“) navazovat nelze, protože nevytvořili žádnou hmatatelnou tradici, naopak, dokázali důvěrou v politické strany jako takové už na počátku polistopadového režimu pořádně otřást.

Myslím, že smysl takovéhle diskuse, jakou tu spolu vedeme, by mělo být dopracovat se nějakého společného stanoviska k dnešní krizové situaci a hlavně k tomu, co je zapotřebí do budoucna dělat. Což samozřejmě nepředpokládá, že se shodneme ve všem, ale že nám ta shoda umožní ponechat si zároveň v tom či onom své rozdílné názory. Proto na závěr rekapituluji své stanovisko v tezích:

Polistopadový režim, tedy to, co Andrej Babiš nazývá „Starými pořádky“ byl přes všechny nedostatky dobrý, protože stál na demokratických základech a byl otevřen změně k lepšímu. Jeho destrukci v letech 2012-14 považuji aspoň ze strany ČSSD a „Občanské společnosti“ (představované např. sdruženími jako Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci a řada dalších) považuji za nepromyšlené a nezodpovědné (to se o lidech jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman říci nedá, ti, řekl bych, dobře věděli a vědí, co dělají).

Ty i já jsme se jistě v rozdílné míře na tomto polistopadovém systému podíleli v dobrém i ve zlém, měli bychom za obojí vzít odpovědnost a snažit se ho zachránit před autoritáři a oligarchy - a samozřejmě taky vylepšit, to patří k věci.

Proto je třeba znát i jeho slabiny a vést na toto téma kritickou debatu, která z kritiky nevyloučí nikoho, ani Václava Havla (nebo Václava Klause, uvádím schválně jako příklad dva nejvýraznější protagonisty „Starých pořádků“) - a zároveň taky nebude nikomu upírat nos mezi očima (ani Havlovi, ale třeba ani Klausovi a mnoha dalším).

13. prosince 2014