Diskuse na téma Václav Havel (pokračování)

Vážený pane Doležale,

Chtěl bych něco dodat k Vaší diskusi s Lubošem Dobrovským reflektující Mitrofanovův citát, zmiňující, že Havel “byl předtím intelektuálem a tuze neměl rád určitý druh spoluobčanů. Příčilo se mu, že jim záleží hlavně na tom, čemu říkali jistoty, a věci nehmotné – o transcendentnu nemluvě – jim připadají v lepším případě zábavné, v horším jako výjev z jiného světa. Nazýval je Čecháčky.“

Myslím, že takto napsané je to poměrně hrubé a také nespravedlivé. Nemyslím, že Havel ty konzumenty “tuze neměl rád”. Myslím, že spíše jako vůdce národa hledal cosi čím chtěl ateistickou a skeptickou společnost inspirovat, a jelikož si s poctivým křesťanstvím netykal, tak šáhnul k obecnému transcendentnu a skousnutelnému a (křesťanskými intelektuály často kritizovanému) “cosi nad námi-ismu”. Co se mu dalo v tomto ohledu vytknout bylo, že jako prezident kritizoval některé neestetické produkty funkčního kapitalismu, jako veliké sklady v jeho milované ladovské krajině. To byl díky jeho materiálnímu postavení vskutku postoj pokrytecký, nepřesvědčivý a jeho kredibilitě škodící. Na rozdíl od kárání o osobní statečnosti, kde měl díky svým postojům za bolševika vždy co sdělit. Nicméně daleko od Mitrofanovem zmíněné nenávisti za „čecháčkovství“.

A vůbec, s tím „čecháčkovstvím“ se Mitrofanov moc netrefil. Václav Černý to popisoval jako zaprděnost, provincionalismus, zbabělost pod tlakem a po lehkém povolení tlaku velkohubost a náchylnost k poučování. A ne jako vyměnění bůčku za Boha. Nevím, tedy, proč o tom takhle Mitrofanov mluví. Z Havlových zmínek o „čecháčkovství” jsem našel pouze tuto, z proslovu k 55. výročí Mnichovského diktátu, z r. 1993: “Byla to doba vítězství toho nejhoršího, co v duši naší společnosti dřímalo, doba poraženectví, národního egoismu, kultu malosti a čecháčkovství, byla to doba, kdy řeka našeho veřejného života byla zcela zkalena špinavým bahnem nevraživého provincialismu, kapitulantské adaptace na zlo, odporu ke všemu vznešenému a modernímu, včetně samotných humanistických a demokratických hodnot, na nichž bylo Československo založeno.”

Když tedy přehlédnu Mitrofanův náhled, zbývá ten Váš. Ten já chápu asi tak, že Havel místo aby ostatní spoluobčany pohlavkoval svým vlastním odmítnutím bolševika podpořeného ochotou za názory bručet, tak měl Havel zkonstruovat myšlenky tak, aby se jich normalizační šedivec mohl chytit a k něčemu pozitivnímu se upnout, místo toho aby se před chartisty za svoje selhání styděl. Na tom jistě něco je, nicméně Vy sám uznáváte, že to tehdy asi nešlo. Vždyť nikde bolševik žádnou politickou alternativu nerozdejchal, a i Solidarita se tvářila jako odbory. A navíc Havel nemohl být nadčlověkem. To, že bolševika dusil pravdou, už byl velice heroický výkon. Nemohli jsme od něj ještě chtít aby byl i politickým vůdcem který by mazaně porazil monopol v ruské gubernii skrzevá živoucí a zezdola vybudovanou masovou politickou alternativou.

Dále ohledně Havlova zelináře. Vám to nejspíš bylo jasné a zřejmé, pro mě ale ten popis byl revoluční a oči otevírající. A hluboce pravdivý. Ano, všichni (kromě pár chartistů a podobných) jsme byli přizpůsobeni s hubami zavřenými. Někdo víc a někdo méně, ale společnost tím normalizačním morem, indiferencí a beznadějí byla naprosto prosáklá. Havel přeci (výborně) popisoval stav. To přece nebylo žádné pohlavkování těch co tak beznadějní byli. Ta situace beznadějná byla. Budete kafrat – jdete do vězení. Bude těch kafrajících moc – přijedou tanky. Postoj zelináře byl jaký byl; mohli za to Rusové a jejich místní poskokové. Ten upřímný popis nebylo žádné velké odsuzování “čecháčků”. Aspoň já to tak nechápal. Havel říkal, nemusíte se pořád plazit, jdu vám příkladem. Okamžitý návod k použití to nebyl (viz tanky), ale vyrobilo to energii, s kterou se oháněli studenti (i já student) v lednu i listopadu 89. Bylo to tedy užitečné, byla to dobrá analýza, a byla to spíš výzva těm naději hledajícím než odsouzení těch co ji ztratili. Natažená ruka pro zoufalce pomalu stahovaného do bažiny.

Je mi známý Váš postoj k Havlovi. Zní povětšinou kriticky (jak zmiňuje Dobrovský). Proč? Rád bych v tom standardně viděl ženskou ale držím se toho, co o tom píšete Vy. Tváři ne úplně vždy pomohl a chtěl si ji urvat pod sebe, pod záminkou, že je slavnější. Rozpor o kterém je tato polemika, tedy že se má občanstvo spíše politicky mobilizovat než svatouškovsky pohlavkovat, jste měl s Havlem už za hlubokého bolševika. S Demokratickou iniciativou Vám moc nepomohl, a možná na její pevnou logiku žárlil; tou logikou bylo rozběhnutí opravdové politiky místo toliko ohánění se lidskými právy helsinskými. Z čerstvého Občanského fóra Vás havlovci rychle vyšachovali. A dokonce možná špinavě, jelikož když všichni disidenti dávno vesele schůzovali, tak čertovskou shodou okolností jen vy s Mandlerem jste bručeli někde na fízlárně. Pak máte nikterak osobní výhrady s Havlovou aktivní politikou; odmítnutím stran přispěl k babišismu, když heslem “Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny” zadělal jak na dnešní bordel přicházející skrze oligarchy co makají, tak i na obecnou diskreditaci práce politikovy jako čehosi důležitého; neschopnost Havla a disidentů vytvořit politickou stranu a anti-midasovským dotekem a podporou i zničit cokoli politicky mírně nadějného; a vůbec, mraky vnitropolitických zásahů Havlovi nevyšlo, na rozdíl od zahraničních úspěchů. Tímto shrnutím nevyjadřuji nesouhlas s Vaší kritikou. Naopak, Vaše pozice je mi dův2rně známá proto, že Vaše postoje a psaní je pro mě to samé, co pro Vás byl Mandler, Rádl, Masaryk a Borovský.

Rovněž celkem chápu, proč máte sklon Havla spíše kritizovat. Obdivu bylo všude hodně, kritiky málo. Je to podobné, jako když mě zajímá spíš levota okolo odsunu Němců než svinstva fašistů za války. Ta jsou mi totiž dobře známá, popis dodal jak bolševik, tak i svobodný svět. Můj dvěstělitrový sud informací o fašismu jsem již znalostmi naplnil, a proto mě více zajímá čím nalít to odjakživa prázdné štamprle o odsunu.

A ještě bych chtěl osvětlit můj postoj k Havlovi. Jsem ročník 1966 a vyrůstal jsem v Praze v katolické rodině. Tedy v těžce znormalizované Praze. Chtěl jsem důležitým lidem jako rodiče a učitelé dělat radost, tak jsem je povětšinou poslouchal. To znamenalo také nijak nezlobit ohledně politických názorů. Tak jsem žádné neměl. Vůbec jsem netušil (na rozdíl od starších generací) proč máme parlament a jak funguje demokracie. Bolševika jsem jaksi neměl rád ale doma chtěli abych dostudoval a tak mě ke zlobení nijak nepopouzeli. Naopak. Informace jsem dostával hlavně ze svobodného rádia (RFE, VofA). Jelikož jsem prošel jak kostelem, tak i skautem a ovlivňovali mě Foglar a Vinnetou, tak jsem později, tak kolem 20 let (r. 1986) stále vnímal co je dobro a zlo. Začal jsem být naštvaný na sebe, že s bolševikem nic nedělám, protože byl zlo a to si zaslouží být konfrontováno. A do toho naprostého nevědomí a temnoty a depošky mi z rádia krákal Havel ty svoje pravdy. Byl jsem vždy úplně u vytržení. Dokonale mě motivoval, asi jako nejspíš Ježíš, či Churchill uhranul svoje posluchače. Omlouvám se, ale o Demokratické iniciativě jsem nic nevěděl. Vnímal jsem tak ještě Sašu Vondru a Standu Devátého a Petra Uhla. Ale Havel byl o dvě ligy výš, protože to prostě nějak uměl. A mohl psát hry na Západě a stejně radši bručel. Takže když se někde ukáže nechuť Havla kritizovat, mně je to intimně blízké, protože mě to v náchylných letech pěkně trefilo. Byl pro mě posvátný a svatý. Hodně díky němu jsem začal chodit po demonstracích r. 88 a 89 a v duši se rozloučil s (posvátným a horko těžko vydobytým) studiem na VŠCHT. Nemlčet a být méně poslušným a vyprděným se stalo větší prioritou. V té době a v mé hlavě – díky Havlovi a ostatním chartistům. Ale hlavně Havlovi. Teď, s odstupem, jsem samozřejmě schopen vidět i sebe kriticky ale chci Vám jen popsat, co se mi v hlavě honilo a proč to zanechalo v duši stejnou stopu jako první láska.

Ano, asi to mohlo být mnohem lepší, kdyby Havel více poslouchal (nejspíš nějak nerudnou a neoblíbenou a lidské vztahy horko těžko budující a asi málo charismatickou) Demokratickou iniciativu a její názory. Mohli jsme mít silnou a neklausovskou pravici a jakýsi silný střed a nenávisti a neschopnosti spolupracovat by bylo míň. Havel si mohl odpustit tradičně oblíbené hledání třetí cesty (tentokrát politické, v podobě falešné nepolitiky) a nandavání to světu. Ale jak jsem sledoval Havla, tak jsem tam nikde nenašel to, že by chtěl omlátit o hlavu konzumní “čecháčkovství”. Přestože disidenti mohli dříve opustit platformu nároku na vedení společnosti díky statečnějšímu chováni za bolševických časů.

Přeji hodně energie do psaní Událostí. A děkuji za kritické hodnocení české politiky, politků a médií.

S pozdravy

Pavel Rychetský

Tucson, Arizona

8. prosince 2014

8. prosince 2014