Diskuse na téma Václav Havel a čecháčkovství v před- a polistopadové české společnosti

28. listopadu jsem v rubrice Co týden dal napsal následující řádky (inspiroval mne k nim sloupek Alexandra Mitrofanova, zveřejněný v Právu den předtím). Připomínám je pro pořádek na tomto místě znovu, protože jsou východiskem další debaty:

Pátek 28. listopadu: Ve čtvrtečním Právu podává Alexandr Mitrofanov tento ideový portrét Václava Havla: „V jedné zemi se změnil režim. Člověk, který se stal hlavou státu, byl předtím intelektuálem a tuze neměl rád určitý druh spoluobčanů. Příčilo se mu, že jim záleží hlavně na tom, čemu říkali jistoty, a věci nehmotné – o transcendentnu nemluvě – jim připadají v lepším případě zábavné, v horším jako výjev z jiného světa. Nazýval je Čecháčky.“ Pan Mitrofanov se domnívá, že Havel tak definuje vlastně lidi, kteří jsou základnou, z níž se rekrutují voliči sociální demokracie (a že těmito lidmi neradno pohrdat). Rozumím, oč mu jde, a nechci kritizovat jeho, ale Václava Havla a jeho následovníky. Hlavní problém je v tom, že takoví lidé vůbec neexistují, resp. že pokud existují, je k jejich vymezení a povolání ke zodpovědnosti kompetentní Hospodin při Posledním soudu, a ne poměrně povrchní český intelektuál, příležitostný amatérský filosof a moralista. Člověk nesmí mít takhle pohrdavý poměr ke svým bližním. Musel by to nejdřív jednomu každému pěkně popořadě dokázat, a to nejde, respektive byla by to drzost. Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Každému člověku, každému z nás jde o věci „hmotné“ i „nehmotné“, kde vůbec je hranice mezi nimi. Každý máme někoho rád, záleží nám na něm a chceme pro něho něco udělat. Každý si od toho zároveň něco slibujeme. Každý máme nějaké „hmotné“ zájmy, a není na nich předem nic špatného a nízkého, respektive hmotné“ a duchovní“ je v našich zájmech, stejně jako v lásce, často k nepoznání propleteno. Chceme-li rozlišovat, tj. taky rozlišovat mezi tím, co se má, a tím, co se nesmí, musíme začít vždycky sami u sebe, kde máme k dispozici nejvíc relevantních dat k takové úvaze a taky nejvíc možností, jak s tím něco rozumného udělat. Povrchní bláboly o tom, že lidé myslí jen na přízemní věci, na žrádlo a požitky, nevěnují se širokým, obecným, nadpozemským zájmům a nejsou dost povzneseni nad české kopečky, je temná a odpudivá stránka toho, čemu se říká „pravdoláskařství“. Je mi to děsně protivné. Dovoluji si upozornit, že je to nekřesťanské, že je v tom často neuvědomělá, ale pro ty, co to musí poslouchat, bohužel zjevná neúcta k bližnímu, a že mne zaráží, když něco takového musím poslouchat třeba v kostele při kázání. Omlouvám se, berte to prosím jako jakousi předvánoční úvahu.

Na tyto řádky reagoval Luboš Dobrovský textem, který tu po dohodě s ním dávám k dispozici.

Bohouši,

stále se nemohu dopracovat k odpovědi na otázku, čím tě Václav Havel tolik dráždí, že nevynecháš snad jediné příležitosti, abys o něm neřekl něco - v lepším případě kritického, v horším dehonestujícího. Naposledy v dnešních Drobných poznámkách.

Alexandr Mitrofanov charakterizoval Václava Havla, jak v glose cituješ, a hned pokračuješ, že tedy Havel vskutku takový byl. Rozumíš Mitrofanovi a rozvádíš jeho charakteristiku Havla, jako by ta charakteristika byla opřena o dostatečně přesvědčivé důkazy. A Havel je ti povrchním českým intelektuálem, příležitostným amatérským filosofem a moralistou. Zda také příležitostným nebo nějakým jiným, nespecifikuješ, ponecháváš to na čtenáři. A pokračuješ, že člověk nesmí mít takhle pohrdavý poměr ke svým bližním, aniž bys Mitrofanova doplnil. Čtenář, a já jsem tvůj čtenář a převážně ve tvůj prospěch zaujatý, nemůže nevidět, že vidíš Václava Havla jako člověka, která měl ke svým bližním pohrdavý vztah. ¨

Mít pohrdavý vztah k bližním mají lidé, usuzuji z tvých několika dalších či dokonce předchozích vět, kteří se povyšují nad Boha, v něhož věříš a zdáš se být sám sobě Čechem výjimečným. Povyšuješ se například nade mne, který svou víru v Boha pomalu v dětství sice nabýval, ale skrze některé životní zkušenosti, dejme tomu skrze Terezín a Auschwitz se k ní nedokázal dopracovat. Je mi to sice líto, ale nedokázal jsem, a tak mi nezbylo než dejme tomu lidi, kteří své moralizování vztáhli i na sebe, pociťovat jako sobě blízké a hodné následování. Václav Havel je pro mne jedním z těch, kteří to dokázali. Neznám mnoho těch, kdo volili raději vězení než falešné pokání nebo odchod ze země, v níž bylo ob tížné, ba nebezpečné žít. Měl jsem příležitost poznávat Václava Havla po celá dlouhá léta poměrně zblízka v mnohých, občas i velice intimních situacích, a ačkoliv vidím a mám v paměti lecjaká jeho pochybení, pohrdání lidmi, zejména v tom smyslu, v jakém to popisuje Alexandr Mitrofanov a ty, v Havlově jednání, v Havlově životě nenalézám. Ty ano?

Velice bych, Bohumile, ocenil, kdybys svou pro mne nespravedlivou kritiku Václava Havla buď nějakými argumenty prokázal nebo vzal zpět.

Všechno ostatní v té glose čtu s chutí a se souhlasem, ba s radostí, že někdo dovede tak dobře popsat i co sám cítím.

Zdravím tě jako vždy přátelsky.

Luboš D.

C2. prosince 2014

Protože téma považuji za velmi zásadní, pokusil jsem se mé výhrady vůči Havlově pojetí „čecháčkovství“ rozvést (a samozřejmě taky upřesnit; na okraj sebekriticky přiznávám, že moje charakteristika „poměrně povrchního českého intelektuála, příležitostného amatérského filosofa a moralisty“ je zbytečně paušální, povrchně moralistní je jen Havlovo pojetí „čecháčkovství“, o němž tu je řeč. Mea culpa). Domluvili jsme se, že v diskusi budeme pokračovat. Myslím, že se o těchhle věcech mluvit má a musí, a pokud by to někoho ze čtenářů inspirovalo k reakci, nechť se připojí.

Milý Luboši, konečně se dostávám k tomu, abych Ti odpověděl na Tvůj dopis. Omlouvám se, že nechám stranou „teologickou“ problematiku, myslím, že se věci vůbec netýká a zakládá se na nedorozumění. Je to víceméně soukromá záležitost.

Především, chápu a respektuji Tvůj hezký a v dobrém slova smyslu zaujatý osobní vztah k Václavu Havlovi. Zároveň pouze prosím, abys vzal v úvahu, že takový vztah není obecně závazný a není možné ani nutné, aby ho sdíleli všichni. Ostatně, nebylo mým úmyslem vynášet nějaký paušální lidský soud nad Václavem Havlem, k tomu jistě nejsem kompetentním, ostatně není k tomu kompetentní nikdo. Zajímá mne jen jedna politická záležitost, totiž Havlova ideologie „čecháčkovství“ (navazuje v tom na Václava Černého), kterou Alexandr Mitrofanov ve svém sloupku v Právu z 27. listopadu t.r. zmínil a stručně popsal, myslím, že v podstatě správně, a zajímá mne zase jen z jednoho hlediska, totiž nakolik může být podobné uvažování nosným myšlenkovým základem pro nějaké budoucí hnutí odporu proti babišovským Novým pořádkům. Dnes si to myslí mnoho lidí, včetně mnoha mých čtenářů, a někteří čeští politici (např. Karel Schwarzenberg) to výslovně řekli. Já mám v této věci naprosto zásadní pochybnosti.

Představa, že mnoho lidí, možná většina, se u nás oddává hmotařství, utápí se v denních starostech a lokálních problémech, postrádá smysl pro duchovní dimenzi, transcendenci a globální souvislosti, že je to základní problém naší doby a že ty lidi je třeba z tohoto prostředí vytrhnout, jde jednak banalita, jednak zahrnuje nespravedlivé a zároveň politicky neproduktivní obvinění. V každém z nás jsou hmotné a duchovní záležitosti k nerozpletení smíchány, a smysl má proto nepaušalizovat a mluvit jen o konkrétních věcech a konkrétních lidech.

Bezprostředně po Chartě zformuloval Václav Havel svou parabolu o zelináři, což jen jakási dobová obměna této ideologie: zelinář (pars pro toto) je loajální k „moci“ a tuto loajalitu dává najevo tím, že umisťuje ve výkladu svého obchodu bezobsažné heslo. Žije ve lži až ve chvíli, kdy prodělá jakýsi vnitřní přerod, „existenciální revoluci“, odmítne takovou demonstraci loajality a vstoupí do paralelního prostoru, života v pravdě. Pokud jde o život ve lži, mluvilo se v té souvislosti o mlčící většině, šedé zóně, o lidech ve strukturách. To byla tehdy drtivá většina společnosti, bendovskou virtuální „paralelní polis“ obývalo jen relativně velmi málo lidí.

Pak se v listopadu 1989 najednou zhroutil bolševický režim. Ze zcela nepochopitelných důvodů na to nebyl u nás vůbec nikdo ani trochu připraven. Muselo se politicky improvizovat. Z nezbytí se menšina, žijící v pravdě, postavila mlčící většině do čela s odvoláním na svůj morální mandát k výkonu moci. Nikdo neprotestoval.

V následujících měsících a letech vznikly základy demokratického uspořádání společnosti. To je pozitivum, na něž se samozřejmě nesmí zapomínat a které je třeba vytknout před závorku. Konkrétní podoba české demokracie však byla na počátku ovlivněna okolnostmi: ústavní orgány (federální vláda, republikové vlády, zákonodárné sbory) byly najmenovány mocenským centrem nejasně definovaným, základní politická struktura (v ČR Občanské fórum) byl pouhý aparát pro manipulaci veřejností, vyrostlý živelně z politické euforie bezprostředně polistopadové doby. Kromě první disidentské garnitury kolem Václava Havla mohli do procesu nominací výrazně zasáhnout vlastně jen poražení komunisté.

Tento proces byl ukončen demokratickými volbami v červnu 1992, v nichž byl fakticky zvolen první parlament vznikající České republiky. Zcela podstatnou věcí je, že teprve od této chvíle stálo politické uspořádání ČR nikoli na revolučním morálním mandátu z roku 1989, ale na formálním demokratickém mandátu, vzešlém z voleb. Nový parlament ovšem zvolila, viděno optikou z roku 1977, „mlčící většina“. Výslovně ovšem tenkrát ani potom neměl nikdo tu drzost, aby výsledek voleb jen kvůli tomu problematizoval (ani by to nebylo šlo, nikdo neproblematizoval už volby z léta 1990, o nichž by se dalo říci totéž). Aniž bych chtěl poměry po roce 1992 jakkoli idealizovat, nemohu nezdůraznit, že tohle byla výrazná změna k lepšímu, „normalizace“ v dobrém slova smyslu. O tom, že se přes všechny potíže prvního období po listopadu 1989 podařilo v té době prosadit demokratické uspořádání společnosti, svědčí nejlépe skutečnost, že první polistopadová politická garnitura byla volbami fakticky smetena a dědic Občanského fóra, Občanské hnutí, se vůbec nedostal do parlamentu. Byla to zároveň běžná a v demokratickém uspořádání odčinitelná politická porážka, v demokracii ta nejběžnější věc, která poražené v normálním demokratickém státě zpravidla vede i k tomu, aby svou porážku zreflektovali a vyvodili z ní pro sebe nějaké závěry. To se ovšem v našem případě ani náhodou nestalo. Naopak, mnoho lidí v sobě od té doby živí nesmyslný a hysterický pocit křivdy, a ten se pak velmi uplatnil při zhroucení polistopadového režimu v letech 2012-14.

Lidé z první polistopadové garnitury se přitom významně podíleli na budování demokratické České republiky, nesou za ni odpovědnost nejen ve zlém, ale taky a především v dobrém. Mnozí z nich se výrazně podíleli i na jejích dalších osudech: Václav Havel jako dlouholetý prezident ČR např. blokoval během opoziční smlouvy (dovoluji si upozornit, že opoziční smlouva se zhroutila před volbami r. 2002) Zemanovy a Klausovy pokusy o její zafixování vykutálenou „reformou“ volebního zákona a výrazně a v dobrém smyslu se prosadil při formování české zahraniční politiky v letech 1995 – 2002 včetně institucionálního zakotvení ČR v západním společenství. Považuji za velmi smutné, že mnozí z Havlových stoupenců (tedy ten okruh lidí, které dnes jedni označují nadneseně jako „občanskou společnost“, kdežto druzí nespravedlivě a urážlivě jako „pražskou kavárnu“) se k této odpovědnosti v dobrém i ve zlém odmítají hlásit, v uplynulých dvou letech přispěli k demontáži české demokracie a dnes přímo nebo častěji nepřímo podporují Andreje Babiše a jeho Nové pořádky.

Tyto věci je třeba vidět, pojmenovat a zhodnotit. Jde o závažný politický omyl. Ideologie „čecháčkovství“, dělení společnosti na mlčící většinu, která propadla hmotařství, nechápe souvislosti a žije ve lži, a nepočetnou intelektuální elitu, která dokázala ze lži vystoupit, a proto má mravní mandát tu většinu vést, stál v základě politiky, kterou považuji za chybnou. Z toho omylu je třeba vyvodit důsledky. Zároveň ovšem považuji za nezbytné trvat na tom, že režim, který tu po roce 1989 vznikl, také zásluhou Václava Havla a jeho přátel, byl ve svých základech dobrý, že to, co z něho dnes zbývá (a moc toho není) je třeba bránit proti zničujícímu nástupu babišovských Nových pořádků a měli bychom ho hájit všichni společně. Přitom však platí, že kritika minulosti a hledání budoucnosti jde ruku v ruce - jinak tomu ani být nemůže.

Srdečně Tě zdraví

Bohumil Doležal

Praha, 6. prosince 2014

7. prosince 2014