Odcházení Jiřího Kubíka

V MfD se loučí dosavadní ředitel redakce Jiří Kubík. O tom, že končí, se už delší dobu mluví tak intenzivně, že se to před dvěma měsíci doneslo i ke mně, a čekal jsem, jakým způsobem to bude veřejně podáno. Tušil jsem, že to bude zábavné. Taky že ano.

Pan Kubík vysvětluje svůj odchod jako svého druhu existenciální experiment. Po „dlouhém přemítání“ se rozhodl „pro zásadní změnu – zkusit si život bez dresu MF DNES“. Dojatě vzpomíná na všechny milé, schopné spolupracovníky, s nimiž mu bylo ctí spolupracovat, jmenuje Sabinu Slonkovou, Janka Kroupu, Jaroslava Kmentu, Janu Klímovou, Zuzanu Kaiserovou, Tomáše Syrového, Ondřeje Šťastného, Václava Dolejšího a Jiřího Štického, jakož i na někdejšího šéfredaktora Roberta Čásenského. A pak následuje věta: „A i když si uvědomuji, že zde zmínění kolegové už pro tyto noviny nepracují, v redakci je pořád řada profesionálů, kteří budou dál chtít posílat ke čtenářům noviny v nejvyšší možné kvalitě.“ To je prosím dokonalá ukázka žánru, který se v době mého mládí, kdy se prezident nejmenoval Miloš Zeman, ale Antonín Novotný, nazýval (podle prezidentova oblíbeného úsloví) „poťouchlostí“. Jenomže, je mi líto, dnes je to sice blbé, ale (ještě) zdaleka ne tak blbé, jako za Antonína Novotného, a je nejen možné, ale i potřeba říkat věci na plnou hubu, i když to třeba nepůjde zrovna v MfD, ale třeba jen někde na internetu. A že když to v MfD na plnou hubu říci nejde, tak je třeba si jen vynutit strohou zprávu o tom, že odcházím z funkce i z novin. Každý si pak snadno domyslí to, co jsem nenaznačil různými komickými opisy. Pan Kubík se chová, jako by už existovala cenzura, která ještě de jure neexistuje, a pomáhá navodit stav, kdy taková cenzura už existuje de facto.

20. listopadu 2014