indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.10. - 31.10. 2014

Bohumil Doležal: Na rozdíl od chartistů nám šlo o obnovení politických stran

Publicista Bohumil Doležal, bývalý tajemník Demokratické iniciativy, která fungovala před listopadem 1989, říká, že jejím cílem bylo vytvořit z tehdejších hlavních opozičních skupin zárodky politických stran. Tato snaha však podle něj narazila na odpor Charty 77. DI proto necelý týden před 17. listopadem požádala komunistické ministerstvo vnitra o registraci právě jako politická strana. V úterý od podání žádosti uplynu přesně pětadvacet let.

Vedle Emanuela Mandlera a Karla Štindla jste patřil k představitelům předlistopadové Demokratické iniciativy. Kdy se dostala do širšího povědomí, pokud takový termín lze pro bývalý režim vůbec použít?


Demokratická iniciativa byla nezávislá skupina a působila v rámci disentu. Poprvé se veřejně představila v září 1987 dopisem padesáti občanů poslancům FS ČSSR, v němž jsme vyžadovali společenské reformy. Podpisy se k němu připojili i někteří čelní představitelé Charty77 včetně Václava Havla. Pak už Demokratická iniciativa vystupovala samostatně.


Čím se lišila od Charty 77?


Na rozdíl od hlavního proudu českého disentu jsme kladli důraz na to, že je třeba oslovit českou veřejnost programem, který zohlední její potřeby a přání a zároveň povede ke zlidštění politických poměrů a k přechodu od autoritativního státu k demokracii. Nešlo nám o „lidská práva o sobě“, ale o politické angažmá. Na podzim roku 1989 jsme usilovali o to, aby z hlavních opozičních skupin vznikly zárodky politických stran, a když se to u našich partnerů nesetkalo se souhlasem, požádali jsme sami ještě před 17. listopadem o registraci jako politická strana mimo Národní frontu.


Nakonec se z DI politickou stranu vybudovat podařilo. Jak dlouho fungovala?


Po listopadu 1989 působila Demokratická iniciativa (později Liberálně demokratická strana) jako středová strana nejprve v rámci Občanského fóra, od léta 1990 samostatně. Když se Občanské fórum rozpadlo a z jeho havlovského křídla vzniklo Občanské hnutí, které se hlásilo rovněž ke středu a liberalismu, usilovali jeho příznivci z domova i ze zahraničí nejprve o spojení obou stran, což pro rozdíly v politické orientaci mezi námi a OH nebylo možné. V LDS pak vznikla frakce kolem Viktorie Hradské, která na sjezdu v r. 1991 porazila o jeden hlas (!) zakladatele strany a pak ona a její stoupenci individuálně přestoupili do konzervativní ODA, čímž byla LDS fakticky odklizena z politické scény.


Proč LDS podle vás potkal podobný osud jako Křesťansko demokratickou stranu Václava Bendy a další menší politická uskupení?


Vznik systému politických stran po listopadu 1989 stojí za zvláštní komentář. Především bych chtěl říci, že prosadit se před listopadem jako nezávislé politické uskupení, nadto politicky orientované, nebylo zvlášť těžké. Chyběla totiž konkurence, všichni ti výbojní ctižádostivci, kteří se po převratu vyrojili a zčásti i prosadili, seděli totiž zatím potichu doma a měli hýždě pevně sevřené. V prvních měsících po listopadovém převratu hrály rozhodující roli preference udílené vedením Občanského fóra, u něhož jsme byli ve velké nemilosti. To umožnilo nakonec Václavu Klausovi, který bezprostředně po listopadu neměl s Havlem problém, zprivatizovat si prakticky celé OF do vlastní kapsy, a třeba ODA byla s to udržet se aspoň na čas jakž takž při životě. Výhodou na startovní pozici byl i stranický aparát zděděný z minulého režimu (KSČM, KDU-ČSL). ČSSD byla jakýsi Gesamtkunstwerk: mohla čerpat ze své tradice a podpory ze zahraničí, z toho, že se někteří její činitelé angažovali v disentu, a konečně z kontinuity části středních a nižších kádrů strany s normalizačním režimem. A tak vlastně jediným zcela novým a z ničeho neodvozeným útvarem, dítkem nových poměrů, byli Sládkovi republikáni díky svému po všech stránkách odpudivému populismu. Na to jsme v DI neměli, a tak se z nás stali ztroskotanci a zkrachovanci. Přesto si myslím, že to, co jsme dělali, mělo smysl. V každém případě být zkrachovancem a ztroskotancem je podstatně lepší než být úspěšný jako dr. Gustáv Husák.


Co ještě dnes z odkazu Demokratické iniciativy přetrvalo?


Toť otázka. První část odpovědi je pro mne jednoduchá: byl to pro mne velký, zásadní životní zážitek, byl jsem rád, že jsem mohl být při tom, jsem na to pyšný a nepochybně to ovlivnilo i to, co jsem pak dělal jako vysokoškolský učitel a jako publicista. Jinak jsem přesvědčen, že naše úsilí dělat zároveň zásadní a realistickou politiku v dosti nepříznivých politických poměrech začíná být aktuální i v dnešní době, kdy se velká část z toho, co se podařilo za spoluúčasti Demokratické iniciativy vybudovat, skoro sama od sebe sesypala. Taky proto, abychom otestovali, nakolik je dnes „náš odkaz“ aktuální, pořádáme 11. listopadu vzpomínkový večer Demokratické iniciativy. Koná se od 18.00 v Michnově paláci na Malé Straně (Újezd 450/40). Třeba naše zkušenost může být k něčemu dobrá.

Rozhovor pro E15 pořídil Pavel Otto