Co byla Demokratická iniciativa?

Otázka pro Bohumila Doležala:

Dne 11. listopadu uplyne 25 let od chvíle, kdy Demokratická iniciativa jako vůbec první opoziční nezávislá skupina oficiálně požádala, aby ji ministerstvo vnitra zaregistrovalo jako politickou stranu. Byl jste zakladatelem a místopřededou DI – mohl byste připomenout, co vás k podání té žádosti šest dní před pádem komunistického režimu vedlo? V čem se DI se lišila od ostatních nezávislých iniciativ? Je ten tehdejší přístup DI v něčem inspirativní pro dnešek?

11. listopadu samozřejmě nikdo nevěděl, že je šest dní před zhroucením předlistopadového režimu. Zjevné bylo už někdy od září-října jen to, že situace v ČSSR je těhotná změnou a že otázka není „zda to praskne“, nýbrž jen a jen „kdy to praskne“. Z důvodů víceméně historických, spjatých s okolnostmi vzniku Charty77, ji její vůdčí osobnosti, zejména Václav Havel, definovaly jako nepolitické hnutí, zaměřené výlučně na prosazování lidských práv. V této době už ovšem hrozilo nebezpečí, že disent bude na situaci, v níž půjde o zásadní politické změny, úplně nepřipraven, což se taky stalo.

Naší představou tehdy bylo, že by v disentu měly vzniknout zárodky budoucí politické plurality, politických stran. Proto jsme v říjnu 1989 navrhli, aby se čtyři hlavní nezávislé iniciativy, které chtě nechtě v té době už vyvíjely i politickou činnost, „zpolitizovaly“ a vtvořily „Koordinační výbor československé politické opozice“. Návrh narazil na rozhodný odpor Václava Havla a jeho okolí, nejen ze zásadních důvodů, ale i z prakticky technických ohledů. Kdyby byl takový výbor vznikl, znamenal by, že by se politická váha přenesla z neoficiálního vedení Charty na tento orgán, původní vedení by nemělo žádné institucionální krytí a zůstalo by takříkajíc „viset ve vzduchu“. Plán se nakonec nerealizoval.

Proto jsme se v DI rozhodli pro samostatný postup: totiž že uděláme to, na co ostatní v disentu rezignovali. A 11. listopadu jsme požádali ministra vnitra ČSSR o registraci Demokratické iniciativy jako „nezávislé politické strany“ – tj. strany, která existuje mimo rámec Národní fronty. To sice tehdy platný zákon neumožňoval, my se však odvolali na článek 26 Principů Závěrečného vídeňského dokumentu KBSE, který uložil vládám zúčastněných států povinnost odstraňovat zákonodárné a správní překážky, jež jsou neslučitelné s ustanoveními KBSE. K programovým požadavkům DI, uvedeným v příloze žádosti, patřilo zajištění základních občanských práv, vytvoření vlády občanského soužití, rozpuštění FS a volby do přechodného zákonodárného sboru, který přijme novou demokratickou ústavu. Dále přechod k tržnímu hospodářství, zásadní opatření na záchranu životního prostředí, sociální opatření, která budou čelit případným nepříznivým důsledkům hospodářských změn, a zajištění spotřebitelských a odborových svobod včetně povzbuzení oblasti služeb.

Hned 11.listopadu večer vysílaly zprávu o naší žádosti tehdy už nerušená Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Vzbudila velký ohlas, lidé se u nás už příliš nebáli a cítili, že něčeho podobného je zapotřebí. Ještě ten večer (součástí žádosti byli i adresy těch, kteří o registraci žádají) se mi v bytě přihlásili první čtyři zájemci o členství. Policie už do 17. listopadu nestačila zareagovat.

Po převratu, který disent nevyvolal, jen se svezl na revoluční vlně, se podařilo prosadit Havlovu koncepci Občanského fóra jako jakési střechové organizace českého disentu. Politické strany včetně DI hrály v jeho rámci zcela podružnou roli.

Demokratická iniciativa vznikla na podzim roku 1987 jako pokus o alternativu k původnímu „chartistickému“ konceptu nepolitického odporu proti autoritativnímu režimu. Poukazovali jsme na to, že tragédií disentu je jeho izolace od veřejnosti, kterou je třeba překonat s ohledem na české demokratické tradice, především na masarykovskou „politickou práci drobnou“. Lidi je třeba zainteresovat na řešení problémů, které je pálí, což je podstatnou součástí zlidštění politických poměrů. Předpokládat, že většině z nich jde jen o „hmotné požitky“, o západoněmeckou životní úroveň a cestování na Mallorcu, jde v podstatě drzost: lidem vadil nefungující společenský provoz na všech úrovních – od hospodářství přes sociální oblast a zdravotnictví až po spotřebitelskou sféru, a autoritativní režim nebyl schopen prosadit zlepšení, protože v těchto věcech je teror neúčinný. Nespravedlivý poměr k veřejnosti vytvářel propast mezi „lidem“ a „intelektuály“, jejichž posláním v oblasti politiky bylo (a je) nabídnout lidu smysluplný, morálně ospravedlnitelný a politicky realistický program. DI se pokoušela o cestu tímto směrem, což v disentu naráželo často na neporozumění.

Přitom je nutné zdůraznit, že mezi DI a vlivnými kruhy tehdejšího disentu nepanoval žádný nemilosrdný „třídní boj“. Lidé z Havlova okruhu i Václav Havel sám nám na podzim roku 1987 pomohli vystoupit poprvé na veřejnost a připojili své podpisy pod „dopis padesáti“ - byla to společná akce a jsme jim za to vděčni. DI byla součástí disentu, to zdůrazňuji, ve spoustě věcí jsme všichni bez problémů našli společnou řeč. A bezpodmínečná byla solidarita tam, kde byl kdokoli vystaven policejním represím. V některých zásadních věcech jsme měli ovšem s jádrem disentu kolem Havla tvrdé spory. Je mi to zejména dnes po letech i lidsky líto, ale nešlo to jinak. Nijak přitom nezpochybňuji počestné úmysly a velkou osobní statečnost těch lidí, jen jsem dodnes přesvědčen, že se v některých podstatných věcech osudově mýlili.

Dnes, poté, co se naší zemí převalilo divoké “protikoprupční“ tsunami, účelově podporované někdejší opozicí (ČSSD), zbyly z polistopadového uspořádání, k jehož vzniku přispěla svým dílem i DI, jen trosky. Bude třeba je od základů obnovit, to znamená proměnit dnešní dezintegrovanou společnost, prolezlou nedůvěrou a nenávistí, ve společenství, které bude schopné se aspoň na některých základních věcech shodnout – protože stojí na respektu k demokratickým tradicím a lidským právům, na kultuře společenského soužití, jež je dědictvím křesťanské Evropy a umožňuje nám stát se součástí rodiny západních demokratických států. V tom měl i náš polistopadový vývoj velké resty.

Bude to práce svízelná, program na mnoho let, protože revoluční vlna posledních let naplavila do čelných pozic české politiky nezodpovědné dobrodruhy a hochštaplery. Jde také a především o obnovu politické kultury, a měla by se tedy odehrávat především „drobnou politickou prací“ v každodenním společenském provozu. Zároveň je velkým úkolem udržet aspoň ten standard občanských práv a svobod, který se podařilo prosadit po listopadu 1989, a uhájit naši příslušnost k západnímu demokratickému společenství, kterou naše vláda a náš prezident soustavně podrývají. To vše bude chtít zároveň důslednost i politický realismus.

Zkušenost Demokratické iniciativy z posledních let autoritativního předlistopadového režimu může být v těchto věcech inspirující. I proto si ji společně připomeneme 11. listopadu na Vzpomínkovém večeru DI. Koná se od 18.00 v Michnově paláci v Praze 1, Újezd 450/40 a Pořádá ho Klub na obranu demokracie, který sdružuje mj. řadu bývalých účastníků DI.

Psáno pro Bubínek Revolver revue