Reklama na vlastní knihu

(opakuji, že moje nová knížka se jmenuje Události, je to výbor z každodenních glos a komentářů z let 2000 – 2014 a vyšla právě v edici Revolver revue. Bližší údaje naleznete zde. Zde je namátkou několik ukázek, které se mi zvlášť líbí):

30. května 2000: Ruskému listu Kommersant se nelíbil projev prezidenta Havla na nedávném summitu NATO - Rusko. Havel si troufl mluvit o Sovětském Svazu a Stalinovi, na rozdíl od těch ostatních, co mluvili, jak to Rusové rádi vidí od Západu a Češi zase od Německa, hlavně o budoucnosti. V té souvislosti se list zmínil ironicky o Havlově mizerné angličtině. Holubčíci, duše slovanské! Náš prezident skutečně mluví příšerně anglicky. Většina z nás starších má podobné mezery ve znalosti světových jazyků. A zdalipak víte, pravoslavní, čím to je? Možná, že jste si toho v posledních padesáti letech nestačili všimnout, ale my jsme totiž byli v té době kolonií jednoho zaostalého orientálního impéria, které nám zařídilo na hranicích ostnaté dráty, zákaz cestování do civilizovanějších končin světa a povinnou výuku jazyka, jímž se hovořilo v metropoli a jehož znalost si teď můžeme strčit za klobouk, protože nám dvakrát moc užitečný není. Někteří našinci, a prezident Havel k nim patří, měli navíc v dětství a ranném mládí, kdy se člověk nejsnadněji učí cizí řeči, díky vám a vašim zdejším satrapům existenční starosti, které jim výuku mírně řečeno komplikovaly. Je ovšem možné namítnout, že jsme si o to, co se nám s vámi přihodilo, řekli do značné míry sami. To nám může právem vytknout kdokoli, ovšem kromě vás, bratři slovanští. A proto: není na světě učitele méně kompetentního než vy k tomu, aby mám dával známky z angličtiny. Krleš.

1. září 2006: Václav Havel se vyjádřil s nebetyčnou tolerancí ke Kalouskovu pokusu o dohodu s Paroubkem. „Nevím přesně, co je to opírání se o komunisty“. Panu exprezidentovi lze v této věci napovědět: opírání se o komunisty je to, co např. on provozoval po listopadovém převratu. Havel se ovšem (po autogramiádě jakési své knihy v Brně) taky vyjádřil pro zachování prozápadní, euroatlantické orientace ČR, o niž má starost v souvislosti s kampaní proti americké základně a dal najevo obavy kvůli krácení rozpočtu armády. To je nepochybně dobře.

28. ledna2009: (...) V Praze proběhlo „poslední rozloučení“ s architektem Kaplickým. S Kaplickým se u nás nezacházelo slušně. Jeho návrhem (mne nijak zvlášť nenadchl, ale kdyby mne o tom nechali hlasovat v referendu, asi bych nebyl proti: je to zvláštní, ať se to zkusí) byl nejdřív nadšen primátor Bém a celá magistrátní budova. Pak se prezident Klaus, jakýsi Bémův řídící důstojník, nechal slyšet, že pokud se to bude stavět, nechá ze připoutat řetězem ke staveništi, aby stavbě zabránil. Považuju takovou intervenci nejvyššího ústavního činitele do oblasti umění za nebetyčnou drzost. Pan Bém udělal kotrmelec pozpátku a bylo po blobu. Celé rozloučení mělo díky Klausovi a spol. patos vzdoru intelektuálů proti státní moci. Za mých mladých časů bývalo něco podobného (vzdor intelektuálů proti státní moci) věc nesnadná a nepříjemná, člověk mohl snadno přijít k úrazu. Dnes je to čirá snobárna. V jak příjemné době žijeme! Příležitosti nabořit se do svého věčného soka Klause neopomenul využít i exprezident Havel. Napsal slzavý a nemravně kýčovitý dopis Kaplického nedávno narozené dceři, který má dívka dostat, až jí bude dvanáct. Mladá Kaplického vdova omdlévala dojetím, příbuzenstvo ji muselo omývat. Jaký smysl má takové představení? Nechápu, jak může člověk, který dokáže tak racionálně a přesvědčivě zformulovat své názory na americký radar a Rusko, takhle šaškovat. Zúčastnil jsem se shodou okolností dnes jiného pohřebního obřadu. Byl to křesťanský pohřeb, jak bývalo a někde možná ještě je zvykem, nikoli něco mezi Verdiho Aidou a muzikálem. Konal se v mírně ošuntělém evangelickém kostele. Zesnulý by si podle mého názoru zasloužil přinejmenším stejnou vážnost jako pan Kaplický. Jsem tedy asi poněkud zaujatý.

(pozn. Na okraj: šlo o pohřeb Emanuela Mandlera).

20. února 2012: Už to nemůžu vydržet: tentokrát zase Benjamin Kuras píše o tom, že „rakouská arcivévodkyně a princezna“ (kromě toho taky francouzská královna) Marie Antoinetta doporučovala francouzské chudině, aby jedla koláče, když nemá chléb. Zařadil se tak do nespočetného zástupu českých novinových a internetových bojovníků za svobodu, jemuž vévodí mistr triviálních citátů Jiří Hanák. Výrok byl zlomyslně připsán krajně neoblíbené královně po vypuknutí revoluce. Pokud je mi známo, pochází ze VI. knihy Rousseauových Confessions, v době jejich vydání (1782) ho nikdo královně nepřipisoval. Ostatně podle svědectví Alexise de Tocquevilla (L'Ancien Régime et la Révolution) nebyla situace v době před vypuknutím revoluce ve Francii zdaleka tak bídná, jak se všeobecně soudí (Tocqueville při té příležitosti dospívá k pozoruhodnému závěru, že revoluce zpravidla nevznikají v době nesnesitelné dusivé bídy, ale v době, kdy se situace jakž takž konsoliduje a lidé dostanou roupy – odtud mj. autorovo okřídlené konstatování, že nejnebezpečnější chvíle pro špatný režim je ta, když se pokouší polepšit). Nechci královnu adorovat, jde mi jen o spravedlnost: revolucionářům (tak to revolucionáři zprava i zleva dělají) se nějak hodilo na ni před revolucí a hlavně po ní nahrnout všechnu špínu, která byla po ruce. Pak ji ve zmanipulovaném monstrprocesu «odsoudili k smrti» a fakticky zavraždili. Je to hnusné. Daleko opovrženíhodnější než ta ubohá ženská jsou hajzlové jako Robespierre, Saint-Just, Danton, Marat a jak se všichni jmenovali.

9. listopadu 2014