Boj o kundu

Druhého listopadu t.r. vychrlil prezident Zeman v pořadu Hovory z Lán na rozhlasové posluchače solidní gejzír sprostých a oplzlých slov, kterým vévodilo to, jež uvádím v titulku.

Je pozoruhodné, že právě ono samo o sobě dokázalo, řečeno marx-leninskou terminologií, nabudit masy. Věcné ohledy (nakolik je to slovo opravdu odpovídající ekvivalent anglického „pussy“, zda při extempore Pussy Riot v moskevském Chrámu Krista Spasitele opravdu zaznělo, zda šlo o „pornografickou produkci“, nebo o politický protest) se v té souvislosti zdají být nezajímavými a zůstaly stranou.

Stranou zůstalo i to, zda sprosťárny našeho prezidenta (nechci je zlehčovat, takový způsob řeči se mi upřímně hnusí) patří k podstatě problému Zeman, zda nejsou jeho logickým, ale vlastně jen vnějším a podružným doprovodem, něčím, co dokresluje podstatné věci, jako je prezidentův nechutný populismus, ignorování pravidel slušné demokratické politiky, přesměrování zahraničněpolitické orientace ze Západu na Východ, záměnu politického pragmatismu za prostý cynismus s tím, že se programově upozadí ohledy na naše bližní v zemích, s nimiž se hodláme kamarádit).

A stranou navíc zůstalo i to, zda sám Miloš Zeman není náhodou jen jednou součástí širšího problému, a zase, sice významnou, ale možná ne tou nejdůležitější. Problém je totiž zhroucení polistopadového politického systému, který měl sice spoustu velkých chyb, ale taky významné předosti, o nichž ve své rozmazlenosti už ani moc nevíme, a proto ně můžeme snadno přijít. K problému patří kromě Zemana také a především falešní mesiáši, kteří se šikovně svezli na „protikorupční“ vlně posledních let, především Andrej Babiš, a ti, kdo tuto vlnu s postranními úmysly živili, někdejší opozice (ČSSD) a to, co se tajnosnubně nazývá „občanská společnost“, protože normálně to ani nazvat nejde vzhledem k tomu, že to na sebe nikdy nedokázalo vzít podobu viditelného politického subjektu.

Vypadá to, že se v předvečer kulatého listopadového výročí v české společnosti rozpoutal divoký politický zápas, virtuální revoluce, jejíž podstatu vyjadřuje název tohoto článku. Bojuje se elektronickými peticemi, přičemž počet hlasů pro a proti lze jen odhadovat, i když se zdá, že prezidentovi stoupenci i odpůrci jsou zhruba stejně početní. Na facebooku se shromažďují virtuální davy a šikují se v demonstrace, aspoň zatím taky jen virtuální.

Bylo by jistě nespravedlivé tvrdit, že těm, kteří teď proti prezidentovi protestují, jde jen o jeho oplzlé výrazivo. Nicméně teprve prezidentovy sprosťárny byly funkčním „spouštěčem“ virtuální revoluce. K věci se vyjádřil už kdekdo, davy politiků zleva doprava i učení jazykovědci z AV ČR. Nicméně platí, že výbuch lidového hněvu (zejména jeho vzdělanějších vrstev) nevypovídá jen o Zemanovi, ale i o české společnosti, to jest o nás o všech.

Musím se přiznat, že toto revoluční vzepětí mne konsternuje. Nadcházející 17. listopad je pro mne v první řadě a především výročím změn, které nastaly v roce 1989. Hnusné a nelidské uspořádání společnosti se tehdy změnilo v uspořádání s mnoha chybami, protože demokracie má vždycky chyby. To je ohroženo nezodpovědným destruktivním masovým hnutím posledních let. Je mi líto, ale vypadá to, že boj, který zmiňuji v titulku, bude jeho další, mimořádně směšnou a zároveň odpudivou etapou. Snažil jsem se po celý svůj život podle svých sil a možností proti předlistopadovému režimu něco dělat. Zítra, 11. listopadu, oslavíme s přáteli z Demokratické iniciativy pětadvacáté výročí dne, kdy jsme požádali tehdy ještě komunistické úřady o registraci jako opoziční politická strana. Na tom, co tu po listopadu 1989 vzniklo, jsem osobně zainteresovaný. Krajně nedůvěřivý jsem naproti tomu k hlučným a okázalým pouličním kraválům typu známé akce „Děkujeme odejděte“, která se nejprve přeměnila v nestydaté masové lobování pro Václava Havla, ačkoli byl tehdy takříkajíc součástí problému (trošku podobně, jako je dnes součástí problému Andrej Babiš), a pak během dvou-třech týdnů skončila v písku. A skončila v písku nutně a logicky. Nikdy nejde jen o to, co a kdo má odejít: takový kategorický požadavek má smysl jen a jen tenkrát, když máme aspoň trochu jasnou představu o tom, co a kdo má přijít. Aby vznikla, je nutné myslit a diskutovat. Pouhé vyřvávání na facebooku a na náměstích je bez toho na nic.

Nedopusťme, aby se dnes veřejná nezaujatá a kritická debata o tom, co a kdo má přijít, zvrhla v boj o neslušné slovo, které stojí v názvu mého článku.

Psáno pro Echo24