Konec starých časů

Výsledky druhého kola senátních voleb nepřinesly vůbec nic nového. Ani se od nich už nic nového nečekalo. Neočekávali to ani voliči, a tak v míře nebývalé zůstali doma. Člověk má pocit, že kdyby byli zůstali doma úplně všichni, dopadly by ty volby stejně. Porážka starého (rozuměj polistopadového) režimu je dovršena. Dojem, že prohráli úplně všichni, je samozřejmě iluze, nakonec vždycky někdo vyhraje. S tím rozdílem, že o porážku se v minulých skoro dvou letech zasloužila celá veřejnost zčásti nevědomky, ale zato mohutně, kdežto vítěz se, jak to v podobných situacích bývá, prosadí sám od sebe a ze všeobecného nezájmu. Má na to teď zhruba dva roky času. Nevěští to nic zvlášť dobrého.

ČSSD vyhrála druhé kolo senátních voleb setrvačností velkého politického tělesa. Přišla při tom o devět mandátů (ale náskok z minula zřejmě nebylo možné udržet). Spokojena může být i KDU-ČSL, díky tomu, že je vybavena solidním aparátem s kontinuitou a tradicí o něco větší, než by se slušelo – s členstvem a s voličskou podporou je to už horší. Psychologicky je pro volební přitažlivost významné, že lidovci dodávají koalici „nových pořádků“ lidskou tvář: místo nich by totiž mohli přijít jiní, daleko horší.

Zvláštní pozici má teď ODS: stabilizovala se, ztratila jen jeden ze tří obhajovaných mandátů. Je teď ve stádiu, jaký se v astronomii označuje termínem „bílý trpaslík“, malé a maximálně hutné těleso, které se už nezvětšuje ani nezmenšuje a může v tom stavu setrvat miliardy let. Nikdo z toho nemůže mít žádný užitek, i když nejhorší je aspoň na čas zažehnáno.

ANO obhájilo z 9 možných mandátů jen čtyři. Zdá se, že na Senátu jim zase až tak nezáleží, může proces schvalování zákonů jen protahovat a brzdit ústavní změny. Nedosáhli sice na pět mandátů, potřebných k založení vlastního klubu, ale jak se dalo čekat, mohutné charisma Andreje Babiše si svou přirozenou gravitací hned vzápětí pátého do hry (senátorku Dernerovou) přitáhlo.

A tak nejvýraznější událost je dovršení propadu TOP09. Pravda, strana žádný mandát neobhajovala, ale z pěti kandidátů se nakonec v druhém kole neprosadil ani jeden. V neúspěchu TOP09 v obou volbách (do zastupitelstev obcí i do Senátu) se zhmotnila konečná porážka „starých pořádků“ a demokratické opozice.

Pokud jde o Senát jako takový, ukázalo se, že ač byl původně, v rámci havlovské nepolitické politiky, projektován jako ples nezávislých „osobností“, funguje tak, že „osobnost“ má možnost se prosadit jen s rozhodnou politickou podporou: pěkným příkladem je František Čuba, na rozdíl od pražských intelektuálů „osobnost druhé generace“, ztělesňující nové pořádky.

U neúspěchu TOP09 je třeba se zastavit. Volební kampaň strany byla krajně nešťastná: křiklavá agitace proti „kmotrům, komunistům, estébákům a fízlům“ znamenala nenápadité převádění nových nebezpečí na stará (Andrej Babiš je úplně nový jev, představitel „normalizace bez komunismu“). Také je těžké uvěřit jen tak a bez dalšího tomu, že zrovna TOP09 by byla pověřena postavit se do čela těch, co bojují za záchranu demokracie a proti zmíněným nebezpečím, zvlášť poté, co v minulosti prokazovala notorickou neschopnost loajality ke spojencům. A konečně spojenectví s pražskou „občanskou společností“, která šla po přechodném úspěchu z doby bezprostředně po listopadu 1989 od porážky k porážce (1992, 1998, 2010), aniž by byla schopná se ze svých neúspěchů jakkoli poučit, stranu teď výrazně poškodilo. Bojovat proti novým pořádkům starými stereotypy nelze.

Tím se dostáváme k základům nápadu Miroslava Kalouska a Mirka Topolánka z roku 2009, z něhož se pak zrodila TOP09. Měl své racionální jádro – hlavní problém „polistopadového režimu“ byl, že spor mezi „havlismem“ a „klausismem“, mezi „pravdou a láskou“ a „neviditelnou rukou trhu“ ničil a štěpil lidi, kteří spontánně usilovali o lidštější a demokratičtější politické uspořádání než bylo to z let dejme tomu 1948-89. Jenže klausismus a havlismus se v té době dávno vyčerpaly, svou smrt v sobě měly zakódovánu od samého počátku a nebylo třeba je spojit pod jeden prapor, ale překonat. Politická improvizace, která stála na politické zručnosti Miroslava Kalouska, havlovské image Karla Schwarzenberga a schopnosti STAN sehnat straně voliče takříkajíc „v terénu“, tj. mimo centra největších měst, byla sice o dost obratnější než to, na čem kdysi stála ODA a pak US, ale zdá se, že nevydrží o nic déle.

Základní otázka dnešní doby je to, nač narazil ve svém sobotním rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny Karel Schwarzenberg: co to vlastně jsou „ideje listopadu 1989“, odkaz listopadu 1989“. Je nepochybné, že něco takového existuje. Česká společnost byla tehdy hnána zcela legitimními tužbami po lepším, slušnějším a demokratičtějším uspořádání společnosti. To, co zformulovali Havel a Klaus, je postihlo letmě, částečně a v mnoha ohledech pokřiveně. Dobrat se toho, co vlastně bylo a je „odkazem listopadu 1989“ znamená zároveň a především dobrat se toho, oč by nám mělo jít dnes, a do budoucna, v době, kdy nás doma ohrožují autokrati a oligarchové a zvenku Putinovo Rusko.

20. října 2014; psáno pro Echo24