28. září a 28. říjen

Článek o Dni české státnosti považuji za nutné doplnit ještě o nevelkou, ale zcela podstatnou poznámku – na víc už bohužel v tuto chvíli nemám čas.

Od dob rozpuku českého agresivního nacionalismu bývá u nás zvykem klást oba svátky do protikladu: na jedné straně oslava němectví, katolicismu a habsburské monarchie, na druhé triumf české státnosti a demokracie. Je to úplně nevěcné a falešné.

Česká státnost se vytvořila během desátého století se změti západoslovanských kmenů, hovořících velmi podobným jazykem. Na základě příkazů a závazků křesťanské víry (jsem tomu samozřejmě velmi rád, ale zároveň skromně a věcně upozorňuji, že vůbec nic jiného tehdy k dispozici nebylo) se zrodila česká státní myšlenka, byly položeny základy českému politickému národu. Česká státní myšlenka se zhmotnila v legendě o dobrém knížeti, který naši zemi přivedl do Evropy, a který tomuto úsilí nakonec obětoval život. Pevnost tohoto státu a národa se prokázala přes všechny strašné peripetie v tom, že vydržel a trvá až do dnešní doby. I po přes skoro tři století trvající období, kdy český stát existoval jen na papíře a český národ po dlouhou dobu jen jako etnikum, se počínaje osvícenstvím podařilo dlouhé řadě dnešním jazykem řečeno „aktivistů“, jejich drobnou, vytrvalou politickou prací, položit dobré základy obnovené české státnosti. Jmenujme za všechny aspoň Františka Palackého, Karla Havlíčka a T. G. Masaryka.

Neradi si to připouštíme, ale k obnova české státnosti byla dovršena (spravedlivé by asi bylo říci „shodou okolností“) 1.ledna 1993. Tehdy vznikla samostatné, suverénní a demokratické Česká republika, ukotvená posléze vazbami na Evropskou Unii a NATO v demokratickém Západu. Z toho taky plyne postavení 28. října 1918 v našich národních dějinách. Byl to velmi významný milník na této cestě k moderní demokratické české státnosti, jistě jeden z nejvýznamnějších, a proto ho každoročně právem oslavujeme. Má ale smysl jen jako jedna důležitá událost v procesu, započatém kdysi, v raném středověku, zrodem české státnosti a českého politického národa.

Měli bychom si toho být vědomi. To, co my Češi musíme i dnes držet a čemu bychom měli umět taky něco obětovat, suverénní, demokratický stát, ctící lidská práva, je výsledkem procesu, který se vztahuje k 28. září. Náš nikdy nekončící zápas o suverenitu, svobodu a demokracii, který teď bohužel vstupuje do nové, dramatické fáze, se vztahuje k 28. září. Je to snad zdánlivě detail, ale takový, na kterém velmi, velmi záleží.

29. září 2014