Mé vzpomínky na srpen 1968

Blíží se opět výročí srpnového týdne, který před šestačtyřiceti lety důkladně a na mnoho let zasáhl do života mnoha milionů lidí v téhle zemi – taky do mého života, ovšem. A protože se zrovna teď toho v české politice dvakrát moc neděje, rozhodl jsem se, že se poprvé v životě pokusím o něco na způsob „pamětí“: zkusím na pokračování vypsat, jak jsem ty dny prožil. Mimo jiné i proto, že dnes má už jen málokdo o té době úplně jasnou představu: ještě loni v létě jsem slýchal od mladších lidí poměrně hloupé řeči o tom, že to bylo už dávno a že to přece dnes už nikoho nezajímá: teď bojujeme za demokracii s korupcí a musíme toho přitom co nejvíc rozmlátit. Řekl bych, že to, co se teď děje na Ukrajině - a vlastně trochu i to, co se od loňského jara děje u nás, hnusné, pomalé a potupné hroucení demokratického režimu - činí vzpomínky na srpen 1968 přece jen naléhavějšími, než by se na první pohled zdálo.

Můj problém je trochu v tom, že samotný vjezd našich slovanských bratrů z východu jsem přímo v Praze nezažil, 21. srpna jsem byl ještě na „Evropském fóru“ v Alpbachu v Rakousku. Ale vrátil jsem se už 23. srpna dopoledne, takže o nic až tak podstatného jsem nepřišel, a zážitky z Alpbachu a z cesty domů taky stály za to. Tolik úvodem.

I.

Jaro 1968 pro mne představovalo nával svobody, jaký jsem dosud nikdy v životě nezažil. Režim se během několika týdnů úplně sesypal, všechny zábrany padly. Poté, co masovou žádost o zrušení cenzury, která byla zveřejněna v novinách, podepsali i mj. i sami cenzoři, tj. zaměstnanci HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru), cenzura skončila. V březnu se konala spontánní celonárodní pouť ke hrobu TGM do Lán. Člověk najednou mohl cestovat do ciziny, kam ho napadlo (jen peníze jaksi nebyly). V důsledku toho se mj. všechny prodejní automaty na sušenky, čokoládové tyčinky a cigarety v pohraničních oblastech SRN zaplnily českými tříkorunami, které měly shodou okolností stejnou váhu jako německé tuším dvoumarkové mince (o cizí měnu byla u nás pořád nouze a skutečný kurs koruny k marce byl tehdy přinejmenším 10 : 1). V Praze se dal koupit – sice za nekřesťanské peníze, ale šlo to – svobodný západní tisk. Svaz spisovatelů nemohl odmítnout naši žádost o obnovu časopisu Tvář, který nám komunisté zakázali v roce 1965.

Svoboda byla zároveň ze všech stran smrtelně ohrožená. Síly „progresistů“ a „konzervativců“ ve vedení KSČ byly víceméně vyrovnané, vliv občanů na politiku hodně zprostředkovaný (díky svobodě slova ovšem hned vzniklo v podstatě funkční veřejné mínění), političtí představitelé byli vesměs nevolení, resp. „zvolení“ v minulosti bolševickým rituálem. Odstranění cenzury ještě ani náhodou nevytvořilo nějaký nový režim, jen velmi důkladně pobořilo ten starý. Ruské znepokojení a rozhořčení den ode dne rostlo: lidé samozřejmě v drtivé většině podporovali „progresisty“ (změny byly přece jen citelné a „reformisté“ zatím oplývali dobrými úmysly) a zároveň měli strach. Jarní vojenské manévry „Varšavské smlouvy“ na československém území se povedlo ukončit jen tak tak. Moje maminka si v létě vzpomněla na propagační plakát z konce protektorátu: byla na něm kresba Hradčan, nad nimi napřažený rudý pařát se srpem a kladivem, a pod tím vším nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš!

Prozíraví lidé, např. můj kamarád Emanuel Mandler, tvrdili, že celé to úsilí o „socialismus s lidskou tváří“ nemůže nakonec skončit jinak než brutálním ruským zásahem. Jeho argument byl jednoduchý, ale drtivý: to by se takhle mohl nakonec Rusům snadno a lehko vyvlíknout z chomoutu každý, a celé koloniální impérium by vzalo za své. Nedovedete si představit, jak nerad jsem to slyšel – dobře jsem věděl, že má pravdu, jen jsem si to nechtěl připustit, vždyť svoboda, byť i v zárodečném stavu, je tak příjemná a nadějná. (Když jsem tehdy Mandlerovy úvahy reprodukoval jednomu bývalému spolužákovi z FF UK, nadějnému mladému historikovi, řekl mi konsternovaně a zároveň bezelstně: to ale přece není možné, to by mi úplně zničilo celou mou vědeckou kariéru!)

V druhé polovině srpna napětí jakoby malounko opadlo, Prahu navštívili krátce po sobě Tito a Ceausescu, tedy představitelé dvou východoevropských komunistických zemí, které se od Rusů více či méně emancipovaly. Zdálo se, že indolentní a rozpolcené české komunistické vedení se konečně aspoň trošku začíná starat o bezpečnost země. Skeptik Mandler usoudil, že Rusové už možná šanci na zásah promeškali. V této situaci jsem 19. srpna nic zlého netuše odjel vlakem na Evropské fórum do Alpbachu. Evropské fórum bylo setkání evropských intelektuálů a v posledních letech už tradičně sloužilo jako neformální místo, kde se mohli potkat a také potkávali čeští spisovatelé, umělci a novináři z domova i z emigrace. Pro mne to byla v životě druhá a zároveň poslední cesta přes železnou oponu, pozvání jsem dostal jako redaktor obnovené Tváře.

II.

Nejprve bych měl uvést to, co vlastně patřilo už do úvodu. Byl jsem literární kritik a nakladatelský, v posledních měsících časopisecký redaktor, patřil jsem k okruhu kolem časopisu Tvář, který tehdy představoval jakýsi literární polodisent, dosti fešácký, to připouštím. Časopis nám v roce 1965, rok poté, co jsme se ho zmocnili, zakázali. Ale nevyhodili mne kvůli tomu z práce (ve Tváři jsem pracoval externě, byl jsem redaktorem literárněvědného oddělení vydavatelství Československý spisovatel) a nezakázali mi, jako ostatně nikomu z Tváře, publikovat. Psal jsem ovšem o soudobé české literatuře, ne o politice, to tenkrát opravdu svobodně ani dost dobře nešlo). Byl jsem, stejně jako všichni kolegové a přátelé z Tváře, vědomým a zcela zásadním odpůrcem bolševického režimu (tedy žádným „socialistou s lidskou tváří“), ale respektoval jsem zákonný rámec a věnoval jsem se literatuře. Zažíval jsem ty události ne z perspektivy hybatele politiky či významné „osobnosti“ tehdejší kulturní, politické či mediální scény. Do politického zákulisí jsem neviděl a ani jsem po tom netoužil. O to víc jsem však viděl a prožíval všední, každodenní běh života v bolševické ČSSR, a tedy i v prvním týdnu ruské vojenské okupace.

Po této malé vsuvce se vracím zpátky k vyprávění. Na samotnou cestu do Alpbachu se moc nepamatuji, i když průnik železnou oponou byl vždycky zážitek sám o sobě. V té době ztratila něco ze svého kouzla (proniknout mohl každý), ale člověk cítil, že to nejspíš moc dlouho nevydrží. Navíc jsem při takovém cestování měl pokaždé pocit medvěda, přivázaného na neviditelném řetěze, který vedl do Prahy. Stačí, aby tam někdo kompetentní řetězem škubl, a člověk na druhém konci, přestože je momentálně v Paříži nebo ve Vídni, tj. zdánlivě na svobodě, upadne na nos. Vzpomínám si jen, že jsme se po cestě zastavili v Salzburgu, na ulici jsme potkali nějakou paní, emigrantku. Slyšela, že mluvíme česky, velmi se k nám hlásila, svěřila se, že s manželem mají v městě slušnou restauraci a srdečně nás zvala k návštěvě. Nemohl jsem jí vysvětlit, že kdybych si tam dal oběd, nezbude mi z devizového přídělu, kterým byl člověk v ČR na cestu vybaven, ani vindra a nesmím si pak už během dalšího pobytu nikde dát ani kafe.

Alpbach je velmi hezké turistické středisko kousek před Innsbruckem, v malebném alpském údolí, z něhož se, jak se mi aspoň tenkrát zdálo, dalo na všechny strany jít jenom do strašného kopce. Fórum sestávalo z řady seminářů, které se naštěstí všechny odehrávaly přímo v lokalitě. Přihlásil jsem se do jednoho, kde se mělo probírat nějaké aktuální filosofické téma. Seminář vedl profesor Vídeňské univerzity, salonní revoluční socialista toho střihu, jaký tehdy, v době studentských hnutí, v Evropě frčel. Přivedl si s sebou několik svých studentů, rozdělil jim hned úvodem referáty a bylo na něm vidět, že hoří touhou předvést nám, východoevropským balíkům, kteří mají iluze o buržoazní demokracii, co jsou teď v Evropě vůdčí ideje. Z českých hostů byl na semináři mj. filosof Ivan Sviták, jako řadový účastník. Pokusil se intelektuálně exhibovat, profesor ho ovšem hned zarazil: „pokud chce doktor Sviták vést seminář místo mne, já tu nemusím být“, a simuloval odchod. Doktor Sviták schlípl. Byl jsem docela rád, že tam můžu sedět jako obyčejný neambiciózní posluchač. Nebyl to můj obor, a od intelektuálních hvězd, o nichž měla být řeč (Adorno, Habermas atp.) jsem tehdy ani později nečetl ani řádku.

2O. srpna večer se konalo sezení několika lidí z médií s Pavlem Tigridem. Zajímal se i o to, co chceme dělat ve Tváři. Seznámil jsem se taky s mladým ekonomem z Ekonomického ústavu ČSAV, jmenoval se Václav Klaus. Protože jsme Tvář plánovali nejen jako literární, ale už i jako společenský časopis, chtěli jsme se taky věnovat problematice Šikovy ekonomické reformy, která nám byla krajně podezřelá, a sháněli jsme nějakého Šikova oponenta. Bylo to velmi obtížné, naráželi jsme jen na samé stalinisty. Václav Klaus mne šokoval. Myslel si o Šikově reformě totéž, co my (že je to zároveň utopický a polovičatý projekt), jen to jako ekonom dovedl daleko přesněji zformulovat. Velmi rychle jsme se dohodli na spolupráci. Přihlásil se ke mně taky jakýsi mladý ideologický pracovník pražského městského výboru KSČ (výbor byl tehdy baštou komunistických progresistů). Předestřel před mnou ideologické plány, které vznikají v jeho okolí, a na závěr prohlásil: víte, my si myslíme, že v diskusi mají dostat slovo dokonce i vysloveně antisocialistické elementy! A čekal, co řeknu té obrovité smělosti. Měl jsem strašlivou chuť mu říci: to je fajn, i já jsem totiž antisocialistický element, holoubku. Ale odpustil jsem to.

A nadešlo ráno 21. srpna. Když jsem v útulném alpském hotelu, kde jsem bydlel, přicházel na snídani, viděl jsem, že rakouští kolegové jsou shromáždění v rohu místnosti kolem rádia. Říkal jsem si ve své naivitě: to je pozoruhodné, jak v demokratickém státě lidé spontánně žijí politikou. A dal jsem se do jídla. Pak jsem ale zaslechl, jak rakouský reportér ve vysílání říká: stojíme na hranici poblíž Bratislavy. Na druhé straně se valí kolona sovětských tanků, které právě obsazují město. V tu chvíli mi přestalo chutnat a odpotácel jsem se ven, sledován soucitnými pohledy z kroužku u rozhlasového přijímače.

Před hotelem jsem potkal Pavla Tigrida. Byl zjevně v dobré náladě a ještě vůbec nic nevěděl. Vrhnul se ke mně, do široka se usmíval a zvolal bodře: Dobré ráno, tak jakpak jsme se vyspinkali? Bylo to strašidelné. Vyklopil jsem mu, co se stalo, a on reagoval velmi hněvivě a rozhořčeně. Jistě mu trochu křivdím, ale já přesto z jeho reakce nějak v podtextu cítil, že on se bude z Alpbachu vracet do slunné metropole na Seině, kdežto já do okupované Prahy. Samozřejmě to tak ani trochu nemyslil: ale to se prostě nedá nevyjádřit, i když člověk vůbec nechce.

III.

Tím se nezávazná a celkem příjemná atmosféra alpbašského setkání ovšem důkladně proměnila. Mělo to i své pozitivní stránky. Rakouští hostitelé se chovali s krajní ohleduplností, a dokonce i revoluční profesor ze semináře, do něhož jsem se přihlásil, považoval za nutné mne osobně ujistit, že do jeho představ o revoluční proměně buržoazně demokratické Evropy použití tanků nezapadá. V rakouské televizi jsme zatím měli možnost vidět záběry z mého rodného města: hořící domy, špinavá, po zuby ozbrojená cizí soldateska, krvácející demonstranti – všechno vypadalo ještě desetkrát hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. Měl jsem úděsný a zcela bezmocný vztek. Cizí vojáky si v Praze pamatuji jen z útlého dětství a takovou demonstraci síly jsem nezažil: v březnu 1939 jsem ještě nebyl na světě, v květnu 1945 - bylo mi pět let - jsem to tak nebral. Zároveň bylo zjevné, že těchhle se už hned tak nezbavíme. Jistě, všechno bylo zatím otevřené - jenže člověk si v té situaci uvědomoval hlavně otevřenost těm nejhorším koncům. Věděli jsme zhruba, jak vypadaly obdobné ruské zásahy, např. v Budapešti v listopadu 1956, a hlavně co a jak rychle pak následovalo. A věděli jsme, jak vypadal bolševický teror v padesátých letech. Česká komunita v Alpbachu držela pohromadě a bohužel se ponejvíce navzájem strašila. Nálada byla depresivní. Pamatuji se, že na jedné improvizované schůzi požádali historika Tomana Broda, aby promluvil o ruském prostředí a ruských metodách. Pan doktor Brod (kterého si velmi vážím, i kvůli jeho polistopadovým aktivitám) přednesl velmi plastický výklad, jehož obsahem bylo zhruba: nemyslete si, v Rusku je odjakživa ukrutný bordel, vůbec nic tam nikdy pořádně nefungovalo a nefunguje – ovšem s jednou jedinou výjimkou, a tou je KGB. Ta naopak funguje znamenitě a zcela spolehlivě. Sugestivita výkladu dr.Broda byla ještě zvýrazněna jeho poněkud mefistofelským vzezřením a přesvědčivým přednesem, takže v tu chvíli se podělali i ti z nás, kteří dosud poděláni nebyli. Jistě, člověk měl strach, bylo to něco úplně jiného, než co jsme doposud zažívali, a že dění, které se tehdy spustilo, bude moci za tři-čtyři měsíce Jan Werich shrnout slovy „jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde“, nikdo 21. srpna netušil. (Ve skutečnosti to i jako okupace stálo za hovno, jen to bylo přece jen asi o něco lepší než heydrichiáda).

Přesto jsem ani chvíli nepomýšlel na to, že bych tam zůstal, i když by to asi bylo nějak šlo. Vždycky jsem se divil, proč se za bolševismu vraceli domů (k nám i do Ruska) ze Západu i lidé, kteří mohli tušit, že je možná čeká dosti tvrdá represe. Proč tam proboha nezůstali, zachránili by si aspoň holý život. Teď jsem pochopil, že to není tak jednoduché. Měl jsem v Praze manželku a malé dítě, rodiče, přátele, měl jsem to tam rád a byl jsem na to zvyklý. Představa, že bych měl zbytek života místo toho strávit např. s mými krajany, kteří se tehdy shodou okolností octli spolu se mnou v Alpbachu, mi naproti tomu byla poněkud cizí. Taky jsem věděl, že čím déle budu návrat odkládat, tím pro mne bude těžší. A tak jsem dvaadvacátého večer odjel zpátky do Prahy.

Pamatuji se, že během těch dvou dní jsme v Alpbachu vytvořili jakousi neformální skupinku, k níž kromě mne patřil mj. i Václav Klaus a spisovatelka Věra Linhartová, která publikovala v Tváři a byla člena redakční rady. Linhartová psala hodně moderní prózy poněkud esoterické povahy. 22. srpna odpoledne Klaus náhle zmizel. Byl tam na rozdíl ode mne autem a jak se posléze ukázalo, odjel domů. S Linhartovou jsem se slušně rozloučil navečer. Neznali jsme se nijak blíž, vykali jsme si. Když se autorka intelektuálních, chladně analytických próz se mnou loučila, rozplakala se. Přišlo mi to nečekané a docela dojemné. A taky to dokresluje trochu neurotickou atmosféru v Alpbachu po ruské invazi. Od té doby jsem Věru Linhartovou neviděl, zůstala v emigraci.

Večer mne tedy jeden rakouský kolega odvezl k rychlíku na Salzburg a ráno jsem dorazil na českou hranici. Zaujalo mne, že na kulometných věžích, jež byly součástí hraničního opevnění „ČSSR“ (opevnění proti vlastním útěkuchtivým občanům) seděli pohraničníci svlečení do půl těla a slunili se. Něco podobného by za „normálních“ okolností bylo naprosto neslýchané a nepředstavitelné. Byl to první signál, že realita nebude naštěstí až tak hrůzná, jak to z vysílání rakouské televize vypadalo. Na české straně hranice si mne vzal důstojník pohraniční policie (nebo PS, nevím, kdo měl tehdy na starosti odbavování) stranou a řekl mi: podívejte se, pane Doležale, v Praze je to blbý, kolují zprávy, že už tam zavírají novináře. Tak víte co? Támhle na druhý koleji stojí vlak zpátky do Summerau, a já vás tady neviděl. Poděkoval jsem mu a vysvětlil, že jsem se už napevno rozhodl pro návrat.

Ve vlaku panovala vzdorná a solidární atmosféra. Moje spolucestující, vědkyně, která se vracela (taky předčasně) z nějaké konference, mi nabídla, že si u ní a jejího manžela mohu nechat zavazadla. Domů se mi zatím nechtělo a manželka se synem byli zrovna na prázdninách u babičky v Brně. Po soupravě běhal mladý, poněkud hysterický průvodčí, informoval cestující, co se zrovna děje v Praze, a pořád opakoval: „Teď musíme být všichni hlavně dobrý Češi!“ Nebylo mi úplně jasné, co tím myslí.

Kolem poledne vlak sice se zpožděním, ale bez větších problémů dokodrcal do Prahy (pozoruhodné bylo, že v té době všechno jakž takž fungovalo, městská doprava, zásobování, telefony, dokonce prý i sanitky, ačkoli v noci po nich Rusové stříleli, červený kříž nekříž). Konečná byla ve Vršovicích, protože Hlavní nádraží jako strategický bod Rusové obsadili.

IV.

V okolí Vršovického nádraží byl klid, nikde žádný Rus, jen skupinky Pražanů organizovaně oddělávaly poslední zbylé tabulky se jmény ulic, aby měla nezvaná návštěva ve městě ztíženou orientaci. Měl jsem předběžně naplánován přesun do bytu mého přítele Karla Štindla v Hradešínské ulici, nebylo to od nádraží zase až tak daleko. Předpokládal jsem, že bych se tam mohl setkat s dalšími známými, a jak se posléze ukázalo, nemýlil jsem se. Zavolal jsem tam z budky a telefon vzal můj další kamarád z Tváře, Andrej Stankovič. Prohlásil konsternovaně: Bohumile, ty ses vrátil? No to je průser! Vyrozuměl jsem, že děje něco strašného, a v tom mne utvrdila i jeho další tajemná věta: byli tady, odešli, ale za chvilku jsou zpátky.“ Nevěděl jsem, kdo. KGB? STB? Myslím, že ještě nikdo nevyběhl do třetího patra činžáku se dvěma cestovními zavazadly tak rychle, jako já. Chtěl jsem se s Andrejem rychle domluvit, abych věděl, co mám při výsleších vypovídat. Věc se pak rychle vysvětlila, měl na mysli mé dalšé přátele z Tváře, Mandlera, Nedvěda a Lopatku. Štindlův byt se na týden stal základnou pro poměrně široký okruh lidí, kromě z nás se tam na noc uchylovali Lopatkovi a Štindlovi přátelé z rozhlasu, mj. i reportér Karel Jezdinský a jakýsi redaktor vojenského vysílání, jehož jméno jsem zapomněl.

Lopatka se Stankovičem mi vykládali, jak strávili první hodiny poté, co Rusové obsadili Prahu. Dvacátého večer odešli do hospody někde na Vinohradech, aby si dali jedno z posledních piv ve svobodě. Před hospodu se za stejným účelem shromáždila skupinka lidí. Záhy je vyrušil strašný kravál: blížil se ruský tank. Rusové sice Prahu nijak vysloveně vojensky nespravovali, ale každý den cca V 19.00 neformálně vyhlásili večerku a zákaz vycházení pojížděním tanků a střílením do vzduchu. Docela to fungovalo. Pivaři se v rychlosti rozutekli na všechny strany, mí přátelé prchali shodou okolností Ruskou ulicí. Tank se bohužel vydal zrovna za nimi. Z posledních sil dorazili k první boční uličce směrem na Vinohrady a věřili, že tudy bez námahy a rychle zmizí. Bohužel se ukázalo, že to jsou schody. (Ale dopadlo to dobře, přežili.)

Rusové se v Praze rozvalili, ale to bylo všechno, čeho byli v tu chvíli schopní. Jejich akce měla celosvětově ohlas, se kterým snad ani nepočítali. Kdyby zorganizovali nějaké velké, brutální krveprolití, asi by získali nad městem kontrolu, ale na to byli v tu chvíli moc podělaní. Oni a jejich čeští přisluhovači (bylo jich zatím zoufale málo) dokázali sice umlčet televizní vysílání (vysílala jediná celostátní televize s jediným programem), ale už rozhlas paralyzovali jen na chvíli a neúplně. Projekt s „dělnicko-rolnickou revoluční vládou pod vedením Aloise Indry“ skončil směšným fiaskem. Lidé vycítili tuto bezmoc a dělali to, co zaskočení a neozbrojení lidé v konfrontaci s po zuby ozbrojenou armádou dělat mohou: město zaplavilo moře nápisů a plakátů (některé byly v azbuce). Dominovaly jim silniční ukazatele s údajem MOCKBA 2015 km a pěkná báseň o tom, jak na ochranu státní banky nejsou třeba ruské tanky, protože to h..., co v ní máme, sami si v ní uhlídáme. Kousek pod Strossmayerovým náměstím se na fasádě pěkného činžovního domu z třicátých let skvěl nápis: „zde bydlí zrádce Švestka, druhé patro, třetí dveře vlevo“ (tj. kolaborant Oldřich Švestka, šéfredaktor Rudého práva). Nápis byl hned po týdnu důkladně přemalován, ale ještě po dve - tři roky vždycky na podzim, když párkrát sprchlo, začal znovu prosvítat a musel být opakovaně zamatlán. Poté, co se rozneslo, že komunistická Čína ruskou invazi do ČSSR vehementně odsoudila, objevil se v městském centru na různých místech nápis: „Mao, kousni je do prdele!“ V Brně měly texty na zdech často lehce folklorní a národovecký ráz: např. „Dávejte si, Češi, majzla, máme tady Rusa hajzla!“ Připouštím, že ten nápis může dnešnímu čtenáři připadat politicky nekorektní, ale snad se dá pochopit, že autoři neměli na mysli odsouzení ruského národa, ale ruského komunistického vedení. Tu a tam se objevily i texty, které psali nějací frustrovaní lektoři marxismu-leninismu, jimž se zhroutil sen o komunismu s lidskou tváří – např. „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“ (Brežněv se ovšem nezbláznil a kdyby se plešatý terorista a zakladatel rudé veleříše probudil z věčného spánku, byl by ho jistě pochválil).

Samozřejmě, tohle všechno byl jistě jen vnější kolorit, podstatná věc byla jiná: za mimořádně ztížených okolností se podařilo týden držet při životě tentokrát už úplně svobodný tisk a svobodné rozhlasové vysílání.

Noviny se neprodávaly, ale rozdávaly, člověk si nemohl dvakrát vybírat, a v ten týden bylo v podstatě fuk, jestli se mu dostala do ruky Mladá fronta, Lidová demokracie nebo v tomto svobodném prostoru vydávané Rudé právo, to základní se dozvěděl ze všech a v „přístupu ke skutečnosti“ panovala zcela zásadní shoda.

Ne všichni byli ovšem nadšeni. Čestmír Císař, tehdy tajemník ÚV KSČ, člověk s aureolou mimořádně reformovaného komunisty, měl prý poté, co ho Rusové nejprve na nějakou dobu zadrželi a pak zase propustili, vytknout svým spolupracovníkům: jak jste mohli připustit, aby se vám sdělovací prostředky takhle vymkly z rukou?

Kdo mohl, psal, tiskl a vydával. My jsme dali dohromady dvě nebo tři čísla listu zvaného „Slova svobody“, který jsme provozovali formálně na základě licence k vydávání Tváře. Tiskovina vznikala na koleně a v krajně vystresovaném prostředí: nejprve jsme měli „redakci“ v kancelářích Socialistické akademie na Malé Straně. Jednou za dvě hodiny se roznesla zpráva, že se k budově blíží ozbrojené ruské komando. Přerušili jsme práci, všechno jsme sbalili, vždycky se však ukázalo, že to byl planý poplach. když se to stalo asi po páté, rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do klidnějšího prostředí. Do areálu Čs. Spisovatele a Svazu spisovatelů na Národní třídě jsme nemohli, ty Rusové obsadili hned: vtrhli do budovy vydavatelství, namířili samopaly na vyděšeného vrátného a řvali na něj: „Ty – Goldstjucker? Prochaska?“ (tj. Eduard Goldstücker a Jan Procházka, čelní představitelé Svazu spisovatelů, kteří ruským ideologům zvlášť leželi v žaludku). Když prokázal, že není ani jeden, ani druhý, nechali ho běžet. Zaměstnanci zatím uprchli průchodem do sousedního domu a na ulici. Rusové objekt obsadili, užívali ho celý týden a strašlivě ho zasvinili. Tam tedy nebylo místo. Taky okolí bylo neútulné, před Národním divadlem stály dva ruské kanony, každý mířil na jednu z trig. A centrum bylo plné tanků a vojenské techniky.

Zato na Smíchově, ve Stroupežnického ulici, kde byla redakce Tváře, panoval klid. Po Rusech ani stopa. Provedli jsme s Nedvědem předběžnou inspekci místnosti a usoudili jsme, že tam bude nejspíš bezpečno. Nedvěda znepokojil pouze drát, který byl natažen od jeho pracovního stolu ke stropu a ke dveřím. Byl přesvědčen, že tam předtím nebyl. Odposlouchávací zařízení! Odstřihl jej, a v tu chvíli přestal fungovat telefon.

Od té chvíle jsme pracovali bez problémů a v relativním klidu na Smíchově.

V.

V atmosféře celonárodní jednoty nebylo nijak těžké získat kapacity pro tisk improvizovaných novin. V Praze to už ovšem nešlo, tiskli jsme někde u Kralup. Problém byl s tím, jak dostat vytištěné do Prahy k distribuci. Nesmělo se totiž jezdit přes mosty, Rusové byli schopni je kontrolovat, prohlíželi automobily a tiskoviny zabavovali - v lepším případě: na Klárově nějaký ruský kretén zastřelil mladou dívku, matku malého dítěte, a to jen proto, že si nechtěla z blůzy sundat trikolóru. (Předpokládám, že metál za to nedostal, vojáci měli zjevně pokyn neuchylovat se jen tak k brachiálnímu násilí). Do sousedství pomníku ruského vojáka padlého v roce 1945 tehdy přibyl další a setrval tam až do druhé půli následujícího roku, kdy jednou v noci přijelo estébácké komando a rozmlátilo ho palicí. Obnoven byl hned po převratu v r. 1989.

Druhou významnou věcí, o nichž bych se chtěl zmínit, ač jsem se na jejím provozu nijak nepodílel, byl jsem jen vděčným konzumentem, bylo rozhlasové vysílání. Rusové sice obsadili hlavní budovu rozhlasu a s pomocí zrádce Karla Hoffmanna se podařilo vysílání na čas ochromit, ale poměrně rychle vzniklo zcela funkční celorepublikové vysílání, které bylo v provozu ve dne v noci, přičemž si pravidelně předávaly slovo redakce ze všech krajů. Fungovalo to bez problémů celý týden, až do návratu našich kapitulantů z Moskvy. Podstatnou součástí vysílání i novin byla podpora stávajícímu vedení státu a představitelům KSČ, deportovaným do Ruska. Byli sice nikoli snad v pravém slova smyslu legitimními, ale aspoň legálními představiteli státu, bez varování okupovaného bolševickým Ruskem, a měli tehdy vlastně i jakousi legitimitu, i když jen zapůjčenou, na dluh. Stáli jsme za nimi, co jiného nám zbývalo. Dostali šanci si ji zasloužit. Učinil tak jeden jediný z nich, ale zaplať Pán Bůh za něj. I kdyby jen proto, že pak bylo vidět, jak hodně ti druzí selhali. Napsal jsem to tu už minulý týden, a opakuji to znovu: já si za to Františka Kriegla vážím.

Bezvadné fungování rozhlasu, díky němuž jsme byli průběžně v obraze, co se děje nejen v Praze, ale třeba i v Košicích, mělo pro mne jedinou stinnou stránku: ve sběrném bytě Karla Štindla v Hradešínské, kde se od rána do večera střídali lidé a kam občas přišli přespat po směně i dva-tři lidé z rozhlasu, bylo neustále puštěné rádio: ve dne v noci tam byl nesnesitelný kravál a skoro se tam nedalo spát. Pochopil jsem, že to patří k revoluční situaci, a navíc, spaní jsem měl špatné. Když si člověk zpětně na ty události vzpomíná, vybavuje si snadněji výrazné, často humorné epizody, než celkovou atmosféru těch dní, kdy nikdo vůbec nevěděl a nedovedl ani trochu odhadnout, co bude už zítra. Bylo to dost nepříjemné.

Průběžně jsme se museli starat o potraviny. Nebylo to až tak těžké, zásobování města jakž takž fungovalo, i když v jakýchsi vlnách. Pamatuji se, jak jsme jednou, když jsme se s Janem Lopatkou večer vraceli do Hradešínské, zjistili, že na Karláku prodávají celá plata vajec (takových fórových, říkalo se jim křapky). Vystoupili jsme a jedno jsme koupili. Protože tramvaje sice jezdily, ale zejména k večeru měla doprava daleko k pravidelnosti, nezbylo nám, než zbytek cesty dojít pěšky. Křehký náklad jsme si vždycky po určité době předávali. Kvapem se blížil čas ruské večerky. Představovali jsme si, jaká to bude potupná smrt, až se po chvíli zhroutíme pod ruskými kulkami, ještě k tomu potřísněni vaječnými žloutky.

Zatímco v centru se to Rusy jen hemžilo, na periferii byly čtvrti, které jich v podstatě zůstaly ušetřeny. Jeden den jsem se vydal do Střešovic, abych zkontroloval byt. Bydlili jsme společně s rodiči a prarodiči v rodinném domku, kde jsem se kdysi narodil. Osazenstvo bylo v pořádku, malá změna se stala jen na domku samotném. V revoluci v roce 1945 utrpěl zásah z kasáren SS na Pohořelci – nevelký ovšem, šlo asi o varovný výstřel z kulometu, ve Střešovicích se vůbec nebojovalo. Na fasádě byla díra, zacementovaná, ale byla i po letech poznat. Teď dostala jedné srpnové noci kamarádku v podstatě stejné povahy, asi o metr vedle.

V okolí byl klid, ale o kousek níž, u Střešovické vozovny, už začínala kolona zaparkovaných ruských tanků, která se táhla až k objektu ministerstva obrany na Prašném mostě.

Můj kamarád Lopatka na tom byl o něco hůř: taky zašel na skok domů, aby se přesvědčil o stavu bytu (bydlil v malém paneláku na Kačerově) a protože všechno vypadalo OK, odskočil si na toaletu: a tu zjistil, že zhruba na jeho WC míří z protějšího svahu ruské dělo.

Čekala mne ještě jedna nesnadná povinnost, měl jsem předat vzkaz od jednoho známého, který byl se mnou v Alpbachu, jeho příbuzné v Břevnově. Měl jsem sice adresu, ale ne už plánek Prahy, a věděl jsem jen přibližně, kde by to mělo být. A to mi moc užitečné nebylo: skoro všechny pouliční cedule byly hned po ruském vpádu odstraněny. Lidé taky slyšeli nezaručené zprávy o tom, že po městě slídí kágébáci provázení zrádci z StB a zatýkají vytipované stoupence svobodných poměrů (ve skutečnosti měli tehdy asi jiné starosti). A tak ti, kterých jsem se ptal na cestu, mi jeden jako druhý odpovídali: nezlobte se, ale my Vám nic neřekneme. Musím říci, že jsem je chápal a docela se mi to líbilo.

A ještě jeden zcela zvláštní zážitek. Jeden den nám kdosi zavolal, že naši redakci chce navštívit italský televizní štáb, který v Praze pořizoval reportáže o invazi. Souhlasili jsme samozřejmě a já jim šel naproti na tramvajovou zastávku k Andělu. Ti co nám je dohodili, nám s nábožnou úctou sdělili: ten tým „dělal“ už i maďarskou revoluci v roce 1956! Bylo pošmourno, začalo trochu pršet a já si zapomněl v redakci deštník. Setkal jsem se s nimi a vedl je do redakce. Nechtěl jsem přitom moc zmoknout, a proto jsem se držel při domovních zdech. Tým, co dělal už maďarskou revoluci, šel za mnou. Když jsem se po chvíli ohlédl, zjistil jsem, že postupují kupředu přikrčeni a jakýmisi přískoky. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že to není nutné, že tu nic nehrozí a že můj problém je jen v tom, že nemám deštník. Jenže neumím moc anglicky a italsky už vůbec ne, a tak mi nezbylo než zmoknout, abychom kolemjdoucím nepřipadali jako skupina cvoků.

V redakci jsme pak pro tým museli za účelem natáčení zinscenovat jakýsi revoluční tyátr. Někteří z nás předstírali redakční práci, jiní telefonování, někdo, nepamatuji se kdo, četl do kamery prohlášení české inteligence. Bylo to vlastně poprvé, co jsem se octl před televizní kamerou, a moc jsem si to nevychutnal. Role telefonisty připadla historikovi Zdeňkovi Šolleovi. Pamatuji si jako kdyby se to stalo včera, jak se Šolle, člověk vysoké postavy s mírně odstávajícíma ušima, hrbil u telefonu, a protože jsme měli říkat něco, cokoli nás napadne, byla to jen zvuková kulisa a nepřekládalo se to, drmolil pořád dokola „stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech“. Musím říci, že celkem přesně vyjadřoval pocity a tužby, které ten týden v neřídkých chvílích deprese přepadaly i mne.

* * *

To jsou mé vzpopmínky na srpnové dny roku 1968. Nesnažil jsem se tu psát nějakou hrdinskou epopej. Nechtěl jsem ani to, co se tenkrát dělo, co jsme prožívali a co jsme dělali, nějak zlehčovat. Nechtěl jsem taky podat úplný obraz historického dění, „dějiny“ jsem vlastně skoro vynechal. Chtěl jsem jen vylíčit každodennost prvního týdne ruské vojenské okupace. Takových jako já a mí přátelé nás bylo v těch dnech v Praze, řekl bych, skoro milion. Každý se snažil v hnusné situaci dělat něco aspoň trochu kloudného, něco ve společném, pateticky řečeno národním zájmu. O tom, co je v těch dnech společným zájmem, nebylo nejmenších pochyb. Lidé, kteří se snažili nějak přispět a pomoci, přitom i něco riskovali, přičemž o povaze a rozsahu toho rizika neměli tušení: ta situace byla ve skutečnosti vlastně úděsná a nikdo nebyl jasnovidec. Neznali jsme se navzájem, ale mohli jsme si v ty dny důvěřovat. Takové chvíle jsou v lidském životě velmi řídké a člověk by si jich měl vážit. Nikdy na to nezapomenu.

Pak přišel nechutný a depresivní konec. Když v rozhlasu oznámili, že českoslovenští politici podepsali v Moskvě jakýsi společný dokument s Rusy a že se mají vrátit do Prahy, předpokládal i jinak zpravidla skeptický Mandler, že jsou snad informováni o tom, jak to tu vypadá, jak se veřejnost k okupaci staví, že se podle toho zachovají a že tedy to, co podepsali, musí být nějaký nic neříkající nesmysl. Když jsme se pak dozvěděli o povaze a obsahu společného dokumentu, bylo to dost děsné. Mandler prohlásil konsternovaně: no to je přece bezpodmínečná kapitulace. A nemusil to ani říkat, bylo to zjevné. Nic na tom dojmu nezměnilo ani to, že Alexandr Dubček při návratu na letišti brečel do kamery jako stará děvka, ani poměrně vzdorný projev Josefa Smrkovského – vždyť on ale se předtím pod moskevské protokoly taky podepsal! Vím, že ti lidé byli v Moskvě vystaveni velmi tvrdé zkoušce, a nedovedu si představit, jak bych se zachoval na jejich místě: ale já prosím na jejich místě nebyl, nijak jsem o to neusiloval, a oni se kdysi na své posty nacpali dobrovolně, vlastním přičiněním a navíc suspektními mechanismy. Nepočítali, že získali kdysi do rukou nejen opojnou moc, ale že mají taky velkou politickou zodpovědnost, a že k té patří čas od času i něco riskovat a obětovat. Nemám moc rád opovržlivé řeči o tom, jak se pak český národ snadno podrobil a jak uzavřel nepsanou dohodu s režimem a s Husákem o vzájemné toleranci: vy nás necháte vládnout a my vás necháme žít. Nechci tvrdit, že česká veřejnost projevila během dvaceti let normalizace nějakou mimořádnou rezistenci. Ale nikdo nesmí zapomínat za prvé na to, že „smlouva“ s Husákem byla podepsána pod hlavněmi tanků a za přítomnosti stovek tisíc po zuby ozbrojených vojáků, za druhé, že na počátku stálo selhání zodpovědných politiků, kterým lidé, jimž se jejich selhání vyčítá, lidé ochotní v té chvíli i něco riskovat, důvěřovali, protože jim v té době nic jiného nezbývalo, a za třetí, že selhání lidem velmi často vyčítají ti, kteří na něm měli větší či menší podíl, praporečníci nesmyslné a alibistické ideje „socialismu s lidskou tváří“. Na počátku demoralizace stála zrazená důvěra.

21. srpna 2014