ARCHIV

Slovenští Maďaři žádají odškodnění

Právo přineslo minulé pondělí zprávu o tom, že Maďaři ze Slovenska, kteří byli po druhé světové válce deportováni na nucené práce do českých zemí, žádají slovenskou vládu o odškodnění. O slovenských Maďarech se toho u nás ví poměrně málo, jejich osud je zastíněn „sudetoněmeckým problémem“. Proto nezaškodí malá rekapitulace.

Když se po roce 1918 rozhodovalo o jižních hranicích slovenské části státu, musely se vytyčovat u zeleného stolu, chyběl jakýkoli historický precedens. První československý vyslanec v Budapešti Milan Hodža se dohodl s tehdejším maďarským ministrem obrany Barthou na jakési demarkační linii, které v podstatě sledovala etnickou hranici. Ležela podstatně severněji než dnešní jižní hranice Slovenska. S tím však vůbec nebyl srozuměn československý ministr zahraničí Beneš a československým politikům se nakonec podařilo ve Versailles prosadit hranici podstatně výhodnější. Tvořily ji v západní a střední části řeky Dunaj a Ipeĺ, její prosazení bylo neseno hospodářskými a strategickými ohledy a do nového státu se dostalo 700 000 až 1 000 000 Maďarů (jejich počet kolísal podle toho, kdo je zrovna počítal). Obývali do značné míry souvislé území při jižních hranicích Slovenska. K novému státu, v němž získali statut trpěné „menšiny“, přišli jako slepý k houslím a z pochopitelných důvodů jej nepovažovali za svůj. Chudší východní oblasti byly nadto dodavatelem voličských hlasů pro KSČ, která si tam získávala body jednak destruktivním postojem k československému „buržoaznímu“ státu a jednak populistickou demagogií v národnostní politice (právo menšin na sebeurčení až do odtržení). Když se na podzim roku 1938 Maďarsko rozhodlo využít situace, kterou slušná politika využívat nemá, byly maďarské oblasti přičleněny k Maďarsku. V roce 1945 se hranice posunuly zpět, na Maďary se vztahovaly Benešovy dekrety a československá vláda počítala s jejich „odsunem“.

Ten se ale nepodařilo uskutečnit. Západní mocnosti nebyly myšlence od počátku nakloněny a jejich nechuť vzrostla v zimě 1945, kdy v polosvobodných maďarských volbách utrpěli maďarští komunisté drtivou porážku. Rusové československé plány sice podporovali, ale nebyli jimi nijak zvlášť nadšeni – v duchu už počítali s tím, že schramstnou jak ČSR, tak Maďarsko, a nepřáli si nadměrné komplikace v jejich vzájemných vztazích. Postupimská konference se vyhnáním Maďarů z ČSR odmítla zabývat a Pařížská konference pak odkázala ČSR na bilaterální jednání s Maďarskem.

Československá politika musela hledat „náhradní řešení“: patřila k němu tzv. výměna obyvatelstva (za každého příslušníka slovenské menšiny z Maďarska, který se dobrovolně rozhodl k návratu na Slovensko, byl ze Slovenska vyhnán jeden Maďar; tak se ČSR zbavila asi devadesáti tisíc Maďarů), reslovakizace (slovenský Maďar, který pod tlakem okolností v sobě ucítil slovenské kořeny, si mohl zažádat o slovenskou národnost; pokud ji obdržel, přestaly se na něho vztahovat Benešovy dekrety a zachránil si majetek i občanská práva, která už tehdy ovšem za moc nestála; reslovakizace se projevila tím, že počet lidí, hlásící se k maďarské národnosti, poklesl asi na třetinu, v polovině padesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily, se ovšem zase zdvojnásobil). Třetím opatřením byly právě deportace do českých zemí. Na základě tzv. dekretu prezidenta republiky č. 88/1945 Sb. z 1. října 1945 O pracovní povinnosti bylo asi čtyřicet pět tisíc Maďarů „přesunuto“ na nucené práce do českých zemí, především do Sudet. Formálně byl počet deportovaných zhruba poloviční, ale šli s nimi většinou i rodinní příslušníci. „Přesun“ byl „dočasný“, ale nebylo řečeno, na jak dlouho. Po únorovém puči se vyhnaní směli vrátit, záleželo ovšem na tom, zda jejich majetek nebyl mezitím rozchvácen. Po dobu svého „přesunutí“ prováděli v podstatě otrockou práci v krajně drsných podmínkách (většina z nich neuměla česky ani slovensky).

„Provinění“ slovenských Maďarů bylo ještě mlhavější než provinění sudetských Němců. Meziválečné Maďarsko, k němuž se v roce 1938 přihlásili, nebylo až do německé okupace v roce 1944 fašistickým státem. V roce 1938 nebylo oficiálně ani německým spojencem. Byla to konstituční monarchie se silnými autoritářskými prvky (autoritářské prvky se ovšem, byť v menší míře, uplatňovaly i v ČSR). Slovenští Maďaři neměli žádný důvod být loajální ke státu, který si je pro sebe v roce 1918 zkonfiskoval právem demokratičtějšího. A dodnes jim nikdo – ani Slovenská republika, která se např. oficiálně omluvila karpatským Němcům – neřekl pardon.

Není vůbec divu, že se oběti deportací z poválečných let domáhají odškodnění. Je jen otázka, jsou-li ve všem všudy na správné adrese. Za jejich neblahý osud nese spoluzodpovědnost i česká strana. Jistě to ví i slovenská vláda, ale možná si to nechá pro sebe.

20. prosince 2001